Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Mám bouli na zadku aneb jak jsem ženě udělal radost

25. 05. 2017 9:00:00
„Můžu ti něco říct?“ zeptala se mne moje báječná žena. „Ne!“ neodpověděl jsem, i když moc dobře vím, že po této otázce bude následovat jiná, zjišťující,

která mě určitě naštve, jelikož ta ještě další bude ukrývat krajně nepříjemnou kritiku. Podíval jsem se na ženu, jako že se těším na to, co bude následovat.

„A nenaštveš se?“ zjišťuje.

„Naštvanej už jsem!“ opět jsem neřekl. „Ne, nenaštvu, slibuju,“ říkám a skřípu zuby. Co jsem zase udělal? Za co můžu? Zběžně si v paměti promítám, jestli jsem něco v pominutí smyslů neslíbil a v termínu nesplnil, na triku, koukám, flek od oběda výjimečně nemám...

„Podívej se na sebe, jak vypadáš!“ přikázala mi, už ani nevím, kde jsme v tu chvíli byli. Myslím, že jsme sháněli boty pro dceru nebo pro syna, vážně nevím, ono je to vlastně úplně jedno. Ostatně není to poprvé, co moje žena nabyla přesvědčení, že naší rodině už zase dělám ostudu. „Jsi celej vyboulenej!“ dodala, abych zřejmě netápal v temnotách módy. Moje oprávněná naštvanost se transformovala ve zvědavost: prohlížím se. Botky čisté, kalhoty bez známek bláta, jelikož venku zuří nadprůměrné jarní teploty a vzhledem k tomu, že se zatím ani všehoschopným komančům nepodařilo poručit větru a dešti, venku jemně práší sucho. Tričko mám ženou schválené k nošení mezi ostatní spoluobčany a ano, přiznávám, jsem týden neoholen, jelikož mne ta činnost nenaplňuje blahými pocity a zatím stav vousů nedorazil k metě „svědí“, ale takto zdobím své okolí běžně a nebyla proti tomu vlahými ústy mé ženy nikdy vznesena námitka. Takže ani na svém obličeji jsem nenalezl chybu, která by mohla způsobit nečekaný atak vůči mému estetickému vnímání světa. Prohlížím se ve výloze obchodu s podprsenkami a mimo boulí a bouliček za sklem žádné nevidím. Ani v odrazu. Který se snoubí s dopadem, pročež by můj obrázek měl být dostatečně věrným i když stranově převráceným. Nechápavě tedy hledám v očích své ženy alespoň drobnou nápovědu. Ta se tam však neubytovala, a tak to zkouším verbálně, snažím se jemným hřejivým tónem a delším monologem ze své milované bytosti vymámit, čím že jsem ji tentokrát nechtěně vyprovokoval ke zkažení společného podvečera: „Co!?“

„Vypadáš hrozně,“ oznámila mi.

Ano, to jsem pochopil. Nemám sílu se pouštět do větších debat, neboť v nich vždycky prohraju, jelikož mé argumenty buď zaniknou v ruchu okolního hlučného světa, nebo nejsou vyslyšeny, protože jsou považovány za nesprávné a liché. Zkusím to vzít sebevražednou zkratkou: „Kde?“

Nemám rád, když mi žena odpovídá na dotaz otázkou. Ona to moc dobře ví. „To musíš pořád chodit s nacpanými kapsami?!“ odpověděla mi. Tuto plodnou debatu jsme vedli už několikrát, ale vždycky se mi podařilo z problému nějak zdrhnout, obvykle tvrzením, že musím na toaletu, kde jsem zůstal, dokud jsem neusoudil, že bouřka s krupobitím se již vyřádila na někom jiném. Dnes jsem si tuto elegantní zatáčku nedovolil dovolit, neboť jsem se z toalety právě vrátil... Myslím, že jsme těsně před tím něco zásadního řešili...

Koukám se na svou ženu. Je mi jí líto, protože cítím v kostech, že dnes nemá šanci vyhrát. Vytáhl jsem telefon. „Moment,“ získávám čas. Ťukám. Žena překvapivě čeká, co ze mne vypadne.

„Takže,“ začínám číst, „kapsa je součást oděvu sloužící k ukrytí malých předmětů, je to váček všitý nebo jinak na oděvu vytvořený, určený k uschování předmětů denní potřeby, například brýle, peněženky, tabatěrky, osobní doklady, peníze a podobně,“ a vítězoslavně otáčím displej k obličeji své ženy. Nemáš šanci! To koukáš, viď! Surfuji na vlně triumfu, jako bych z dálky slyšel frenetický aplaus. To si žádá přídavek! Ještě, ještě! Mávnutím ruky uklidňuji ve své hlavě dav, který mne zbožňuje. „Už krteček za mého dětství toužil po kalhotách s kapsami, přece! A na co ty kapsy asi chtěl? No? Že by se toužil stát klokanem?“ završuji svůj fenomenální projev, který by jistě chtěla vysílat každá televizní stanice.

Žena ani chvilku nezaváhala: „Na zadku máš obrovskou bouli, vepředu dvě, vypadáš příšerně! Děláš mi ostudu.“ Víc neřekla. Jdeme dál něco shánět. Pomalu jdu za svou rodinou a kontroluji obsah kapes. V zadní u kalhot mám peněženku. Pravda je, že je tlustá. Ta peněženka, ne ty, miláčku! Ne, peněz v ní mnoho není, za to jsem tam našel tři platební karty, sedm karet na roztodivné slevy, které stejně vždycky zapomenu použít, nosím tam občanku, řidičák, technické průkazy k autu a k motorce, zelené karty od téhož, fotku někoho z rodiny, ono už nějak není poznat, kdo na ní byl, průkaz pojištěnce, a ještě pár placatých drobností. V přední pravé kapse běžně nosím klíče. Od bytu, od auta a od střižny. Do levé kapsy se schoval před zlým světem můj telefon. A žvýkačky. A průkazka ke vstupu do práce. Běžné věci denní potřeby, to snad uzná každý! Není nad to, mít svůj majeteček pěkně pod kontrolou...

„Pojď, koupím ti pánskou tašku,“ zkusila moje milovaná otočit radost z vítězství na svou stranu podlým útokem. Polilo mne horko.

„Já nechci kabelku!“ procedil jsem mezi zuby. „Navíc nechci přijít o všechno najednou, takhle mne opustí ukradením či nechtěnou ztrátou jen něco,“ zkouším se chytat stébla. Mávla rukou. Super! Vzdala to! Naštěstí jsem nemusel na světlo vytahovat své nekorektní argumenty, které jsem měl pro případ nouze ukryty v rukávu. Do kapes už by se nevešly... Jsem chlap a ti tak prostě vypadají! Nejsem žádnej jinak nasměrovanej! To by přece určitě zabralo...

Cestou jsem ještě v telefonu našel, že do kapsy rovněž běžně patří hřeben. Upřímně řečeno, ten tam nenosím, ten mne ani nenapadl, jelikož netuším, na co já bych tento zubatý nástroj využil. Nejspíš s toaletním papírem na tvorbu hudby. Možná bych pak svou ženu snáz obměkčil...

„Já jen chci, abys aspoň trochu vypadal jako elegán,“ řekla prosebně a moc hezky se na mě podívala. Cítím, že měknu. Jen pro jistotu hledám výraz elegán. Frajer, floutek, parádník, švihák. Co z toho si moje úžasná asi přeje? Kým se pro ni mám stát? Obávám se ale, že jako chlap si pod pojmem frajer představuji někoho trošku jiného, než má paní. Musela by formulovat přesněji, jenže to by se mi nemuselo líbit. Pokud ovšem zapátrám, zjistím, že je to z německého jazyka záletník a frejíř... To by se mi líbit mohlo, že bych to měl jako oficiálně přikázané. Nechal jsem ale raději další hrozící diskusi odpočívat v pokoji a jedeme dál močálem černým kolem bílých skal, abych vhodně použil slova klasikova. Jenže semínko pochybnosti začalo klíčit...

Žena mi tak rozšlapala celý můj dosavadní život. Začal jsem si bobulózních kapes všímat a začaly mi, proboha, co se to se mnou děje?!, vadit. Po tolika letech! Bylo to nutné, ženo?! Všiml jsem si najednou, že si při sezení, obzvlášť při řízení svého mikrovozu, připadám jako princezna na hrášku. No, na hrášku... Tlačí to a musím sedět nakřivo. Po delší cestě to i pobolívá. Na displeji telefonu mi nějaký odborník na peněženky v kapse tvrdí, že onen sval díky nadité kapse pracuje při sezení jednostranně. Netušil jsem, že když sedím, tak zrovna tenhle u žen obvykle malebný sval pracuje. A vyrábí jednostrannou asymetrickou zátěž, a dochází tak ke zkřivení celé pánve. No hnus. A mobil v kapse prý chladnokrevně vraždí chudinky spermie. Zamyslel jsem se nad sebou. Mohu být tak krutý a ponechávat masakr potenciálních malých bytostí bez povšimnutí? Nestávám se tak masovým vrahem? A co když moje nejmilovanější žena dojde nějakým kuriózním omylem k názoru, že by ještě s vybouleným chtěla vyrobit dalšího malého úžasného šikovného mě? Jak bych jí vysvětloval, že jsem i díky jejím častým textovým zprávám přišel o všechny maličké přenašeče genetické informace a že jako pán tvorstva a množitel kvalitních malých zlých lidí jsem definitivně k prdu?

Auto najednou řídím s peněženkou na sedadle spolujezdce, uznávám, má to i své výhody, aspoň si mám cestou s kým poklábosit, sedím už zásadně s prázdnými kapsami... Nechci být zakřiven. O stání ovšem portmonkozadkový odborník nehovořil. A tak když stojím, zůstává přítomen takový příjemný pocit, jako když mne moje žena poplácává láskyplně po zadku. Naposledy jsem si ho vychutnal včera v tramvaji... jen je mi divné, že jsem měl peněženku v náprsní kapse u bundy... Mimochodem, to také moje krásná nesnáší. Vypadám pak prý jako nesymetrická sexbomba.

Žena mi tak rozšlapala celý můj dosavadní kapesní život. Kolem jakékoli výlohy teď procházím s hrůzou, jestli mi zase nenarostl zadeček, jestli nemám bobuli někde, kde nemá být. Jediné, co fyzikálně za pomoci optických zákonů neumím vysvětlit, proč nosím batoh na břiše, když jsem si naprosto jist, že ho mám na zádech... Jenže z nošení peněženky, klíčů i mobilu v batohu jsem nervózní. V dnešní kruté době nehodných – chtěl jsem napsat kapsářů, ale když podle mé ženy nikdo nic nenosí po kapsách, jelikož to odmítá módní diktát – napíšu tedy: zlodějíčků a i jiných nekalých živlů se bojím, že přijdu o všechno a zbydou mi jen zdravé spermie. Nejhorší je, že

jsem se přistihl, jak si prohlížím kdejaký pánský zadek, že kolem pohybujícím se mužům upřeně koukám do míst, kde mají přední kapsy. Ač jsem své pohledy upíral z čistě vědeckých pohnutek, na některé lascivní posunky naštěstí nemnoha pánů asi bohužel nikdy nezapomenu.

Vydrželo mi to asi týden. Pak se nějak zřejmě sílou nepěkného zvyku všechno přestěhovalo zpátky do kapes u kalhot, a já znovu s úlevou začal pozorovat, odborně samozřejmě, malebné nekapesní vybouleniny dam. To ráno jsem vstal levou nohou, možná i zadkem napřed. Zaspal, spěchal, nemyslel. Popadl jsem kraťasy s přidanými kapsami na stehnech a nacpal do nich všechno, co jsem měl po ruce a co budu nutně běžně potřebovat. Už v autě jsem měl pocit, že jsem něco důležitého zapomněl...

Večer spěchám do obchodu pro deset deka šunky, aby syn měl chutnou svačinu. Běžím, za chvilku zavřou. Otřesy těla spojené s gravitací posouvají moje krátké kalhoty směrem ke středu planety, neboť Země si svévolně přitahuje bez výjimky všechny předměty v mých kapsách. Už vím, co jsem zapomněl! Pásek! Vběhl jsem do obchodu a zastavil se. Zjistil jsem totiž právě provedeným důkazem, že s kalhotami u kotníků se nedá pokračovat v rychlejším pohybu vpřed. Ani vzad. Pár vteřin jsem cupital, než mne probral smích prodavaček a můj stud. Doma jsem se ženě omylem přiznal a nerad slíbil, že problém s těžkými kapsami hned druhý den smetu z povrchu zemského koupí pánské tašky nebo něčeho takového. Udělal jsem jí tím ohromnou radost.

„Mají tady hezkou ledvinku,“ píšu své ženě hlášení o řešení padajících kalhot. Myslel jsem, že už se něco takového nevyrábí. Kdysi to nosil kdekdo. Na břiše, na zadku, přes rameno...

„Zabiju tě!“ stručně odměnila mou upřímnou snahu.

Snad nějaký anděl mi pošeptal, možná štěstěna mne políbila. Najednou jsem si vzpomněl, jak mi moje žena kdysi řekla, že mi sluší motorkářské oblečení. A je to! Problém vyřešen! Bylo to tak jednoduché a měl jsem to téměř denně na očích!

„Vezmu si tohle,“ řekl jsem prodavači a zaplatil horentní sumu. Jsem šťastný. Zase udělám své milované ženě radost, myslím, že to ocení i nějakou velmi příjemnou odměnou... Už nemusím jít a držet si kalhoty aspoň jednou rukou, aby mi tíhou napěchovaných předmětů v kapsách nespadly. Už nemusím jít se stehny u sebe, jako když se mi chce čůrat. A nemusím mít v kalhotách děsně utažený pásek, který mi rdousí vnitřnosti a dělá ze mne překrojeného čmeláka. Jdu jako chlap, rovně, hrdě a s úsměvem! Lidé kolem si toho všimli, usmívají se na mne, někteří se za mnou i otočí. Jde prostě elegán, přesně, jak toužila má paní! Cítím v kostech, že se jí mé nové šle budou moc líbit!

P. S.: Mám nemocnou ženu, asi to bude vážnější, protože nemůže mluvit. Vůbec. A neslyší, když na ni mluvím. A dokonce mám chvílemi pocit, že mne ani nevidí...

Autor: René Melichar | čtvrtek 25.5.2017 9:00 | karma článku: 30.53 | přečteno: 2012x

Další články blogera

René Melichar

Stárnu nebo blbnu? aneb mám nové brýle

„Stáří je blbec,“ říkával můj pětaosmdesátiletý dědeček a musím říct, že já to naštěstí ve svých třiačtyřiceti letech zatím nijak nepozoroval,

20.7.2017 v 9:05 | Karma článku: 20.24 | Přečteno: 587 | Diskuse

René Melichar

Poprvé, podruhé a naposledy

„Tak to teda v žádném případě!“ pravil náš sedmiletý syn nekompromisně a odešel si z papíru vyrábět parník. Na to téma se prostě dál odmítal bavit a dával nám to víc než jasně najevo.

6.7.2017 v 9:00 | Karma článku: 28.25 | Přečteno: 857 | Diskuse

René Melichar

Všechno je jinak aneb tatínku, tys měl být opravář!

V pondělí jsem byl v kavárně Potmě. Zvláštní, černé. Jak boty a náušnice naší dcery. Řekl jsem si, že pomůžu dobré věci a zažiju něco, co bych jinak naštěstí nezažil.

15.6.2017 v 9:00 | Karma článku: 25.14 | Přečteno: 828 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Petr Omelka

Proč chcete, abych byl rasista?

Nezajímá mne barva, vyznání nebo národnost, zajímá mne, jak se člověk chová. A přísahám, že jsem nikdy neházel lidi do jednoho pytle. Proč mne tedy někteří nutí, abych to dělal?

24.7.2017 v 10:13 | Karma článku: 34.27 | Přečteno: 947 | Diskuse

Karel Trčálek

Tour de France je Tour de Nuda

Právě skončivší Tour de France je, řekl bych, celkem, věrným obrazem dnešní doby. Přes veškerou nucenou bombastičnost a la reportáže T. Macka z idnes.cz, to byla jedna velká nuda

24.7.2017 v 8:17 | Karma článku: 13.28 | Přečteno: 441 | Diskuse

Libuse Palkova

Každý brání to svoje

Člověk mnohé pochopí, až když to pozná na vlastní kůži, anebo, pokud si zkusí určité situace vztáhnout sám na sebe, představit si, jak by bylo jemu. kdyby byl na místě jiného. Pak možná vidí věci jinak. Bez špetky empatie to nejde

24.7.2017 v 7:44 | Karma článku: 5.64 | Přečteno: 166 | Diskuse

Helena Vlachová

Nejhezčí prázdniny

Venku lije jako z konve a nějak se mi vybavily vzpomínky na mé prázdniny, jež lze považovat za jedny z nejhezčích

24.7.2017 v 6:46 | Karma článku: 6.97 | Přečteno: 218 | Diskuse

Filip Vajdík

Rychle žijme, než budeme taky dead!

Pořád někdo umírá. A já bych řek, že je potřeba ten život patřičně využít, ještě před tím, než budeme taky dead. Život je cesta z mámy do rakve. A mezi nimi se odehrává ten hlavní děj pro naše bytí!

23.7.2017 v 23:09 | Karma článku: 5.36 | Přečteno: 185 | Diskuse
VIP
Počet článků 36 Celková karma 26.04 Průměrná čtenost 3015

Televizní kameraman, střihač, ale hlavně táta a manžel. Ošklivý plešatý pán, který doufá, že vás jeho "kydy" aspoň trochu pobaví. 

Autor 3 knih "K ČEMU ŽENY MAJÍ MUŽE" a "KDYŽ ŽENA MUŽE KÁRÁ" a "PROČ MAJÍ ŽENY VŽDYCKY PRAVDU", které vznikly z mého blogu. V případě vašeho pominutí smyslů a následného zájmu se dají knihy dostat zde nebo tady :-)

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.