Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Vy jste mě okradl! aneb A co děti?

4. 05. 2017 9:20:00
To se tak někdy člověku stane, že se nad sebou zamyslí. Že se v něm cosi pohne, že zatouží celému světu ukázat, že je dobrým člověkem, že se umí chovat tak, aby zachoval naší modrou planetu pro budoucí generace.

Šťouchne do něj svědomí, zaklepe mu v hlavě touha po tom, aby až se ho někdo zeptá: „A co děti?“ mohl zpříma odpovědět: „Mají si kde hrát!“ Mně se to stalo včera.

Jedu tak kolem půl osmé ráno autem do práce, tentokrát budu točit nějaký koncert v centru Prahy, úplně přesně nevím jaký, neboť jsem už zase nedával pozor, když mi produkční hlásila kdy a kde mám dnes být. Nějaké umělecké hudební pošmrdlávání to určitě bude, ale od šestihodinového natáčení koncertu Evy a Vaška pod Řípem mne již nic nemůže překvapit. Mimochodem, dodnes z toho mám svědivou vyrážku. Tím nechci nijak zvlášť urazit skalní znalce tohoto hudebního - pro mne mimozemského - úkazu, jen můj šálek kapučína provoněl jiným druhem muziky, poněkud elektrifikovanějším, střídavý blesk stejnosměrný, pro fanoušky zmíněné dvojice: padající plechové kýble po dlouhém schodišti doplněné jekotem elektrické kytary, kterou divný pán v trenýrkách a v saku přivázal nebohé kočičce za ocas, když jí před tím vrazil bílou orchidej do tlamičky (i když rocker by to asi pojal poněkud jinak...)

Zanechme vysoce odborné hudební diskuse a vraťme se do mého vozu, kde v rádiu hlásí, že příjezdy do hlavního města nejsou příjezdy, nýbrž příparkoviště. A právě v tuhle chvíli se to stalo! Cvak! Budu lepším člověkem, udělám něco pro ekologii! Kdybych věděl, do kterého ekosrdužení zavolat, abych se pochlubil, udělal bych to. A vyžadoval bych minimálně pamětní plaketu, v lepším případě medaili za zásluhy. Doopravdy to bylo tak, že se mi nechtělo stát několik mnoho desítek minut v šílené koloně, navíc stanice metra je necelých sto metrů od koncertního sálu, čímž eliminuji sport a moje lenost a pohodlnost tak nedojde úhony. Ale to už nezní tak pěkně.

Stojím před záchytným parkovištěm. Je plné. Tedy uzavřené. Skvělý ranní nápad zachytit vůz na okraji města, které nám z bůhvíjakého důvodu vymyslela jistá paní Libuše: „Vidím město veliké, jehož sláva bude hvězd se dotýkati. Tam v lese je místo, třicet honů odtud vzdálí, Vltava řeka je obíhá...Tam když přijdete, najdete člověka prostřed lesa, an tesá práh domu. I nazvete hrad, jejž postavíte, Prahou...“, evidentně dostala spousta dalších řidičů. Jak by to asi vypadalo, kdyby tenkrát pan Přemysl poslal paní Libunu do háje a dál se crcal se svým prahem? Měla by kde hradní viróza navštívit korunovační klenoty? A měli bychom Jižní spojku? A magistrálu na bývalých hradbách města? A měli bychom na kraji města velikého P+R parkoviště, abychom se na práh vyvěštěného Hradu dostali ve stylu Krtečka bez autíčka?

Nechtělo se mi čekat v koloně. Teď už padesát dvě minuty čekám před parkovištěm. Ach jo. O další tři minuty později jsem se konečně mohl vydat na ekologicky správnější životní cestu. Nějaké auto parkoviště opustilo a můj vůz se záchytně zapustil. První krok ke šťastnějšímu zítřku mám za sebou. Ač jsem se tímto stylem již dlouho nepřepravoval, dokázal jsem si koupit a dokonce i správně označit jízdenku, aspoň myslím. Jsem na sebe tak pyšný! Nastoupil jsem do metra. Dřív jsem tou věcí jezdil poměrně často, ale člověk je prý tvor takového druhu, co nepříjemné až hrůzné zážitky vytěsňuje z paměti. Už jsem pozapomněl, jak to tam vypadá. Tím se i vysvětluje mé pohnutí mysli, jelikož kdybych si byl pamatoval, nejspíš bych nenastoupil... „...dveře se zavírají!“ Plechovka napěchovaná hromadou rozespalých polomrtvol (odtud hromadná doprava), černým tunelem pádící konzerva plná na sebe nereagujících a nevím proč naštvaných lidí, nikdo z nich se neusměje, nikdo neřekne: „Pojďte, budeme na sebe hodní!“ nebo „Zazpíváme si!“. Kdysi – za studií - jsem to z recese zkusil a dodnes přemýšlím o výrazech a slovních spojeních, které jsem zaslechl, než mne z vlaku téměř vyvedli, a které se určitě nedají publikovat, i když jim asi nikdy neporozumím, pročež si nejsem jistý, kterým směrem byly nepěkné. Opírám se o dveře, nad kterými je pořád nápis „Neopírejte se o dveře“ a jako obvykle očumuji ostatní dočasné obyvatele „jede, jede mašinky“.

Maminka jede s prvňákem do školy. Malý kluk má na zádech tašku větší, než on sám, sedí mamince na klíně, proto to musí být prvňáček, jelikož druhák už se za maminku stydí. Nejspíš byli u lékaře, neboť je před devátou, škola začíná obvykle v osm, maminka není nervní a školáček nepláče, takže nezaspali. To všechno jsem letmým pohledem při hlášení „Příští stanice...“ dokázal vysledovat. Kecám. Malý kluk se ptal maminky, jestli až bude ve druhé třídě, bude muset zase na tuhle injekci.

Starší pár na levoboku. Pán se drží tyče, paní pána. Tančí. Nejspíš to bude blues. Krok vlevo, dva vpravo. Pak dva vlevo, jeden vpravo. Podle toho, jak metro brzdí nebo přidává. Jsou spolu určitě dlouho, neboť jsou dokonale synchronní. Jak se tak dívám, jsme tu všichni spolu už dlouho... Pánovi pořád padá čepice, chytá ji, rovná si ji, a paní se to nelíbí: „Drž se pořádně, vždyť upadnu!“ Paní zapomněla doma brýle, je silně krátkozraká – myslím si. Jinak by si totiž všimla, že upadnout může jen do měkkých cílů a že se vlastně pán vůbec nemusí držet.

Na druhé straně mladý kluk s dlouhými vlasy a s futrálem na malou basičku přes rameno. Buď je to umělec - houslista nebo nájemný vrah, zatím si nejsem jistý, jelikož se moc neprojevuje. Pod ním sedí dredatá slečna s kruhem v nose a sluchátky na uších. Zřejmě poslouchá taneční hudbu, neboť její fialová hlava dělá neskutečné věci. Buď je hudba silně rytmická, nebo má slečna malinko problém s THC, alespoň podle její silné vůně. O vůních v metru si pohovoříme hned vzápětí... Tak nepohovoříme.

Do vlaku totiž přistoupila usměvavá elegantní dáma s rudým kloboukem a vnesla do nacpané společnosti nádech Chanelu. „Uhni,“ sykla na starší dámu, šlápla na nohu teroristovi a praštila mne kabelkou. Každý holt potřebuje svůj životní prostor... Ve stejné chvíli do vedlejšího vagónu nastoupil revizor. V našem vagónu to způsobilo silné hemžení, jak se každý snažil se své skrýše vytáhnout tu označený lístek, jako já a taneční pár, tu nějakou kartičku jako školák s maminkou, a ti moderně smýšlející, které tu zastupují fialka s umělcem, vytahují mobil s esemes jízdenkou. Několik jiných slušně vypadajících občanů se natlačilo na dveře, aby jimi mohli na příští stanici před revizorem urychleně opustit přepravní prostor. Madam s kloboukem šmátrá v kabelce. Hledá. Nepůsobí jí to radost, ba naopak. Vypadá trochu jako moje žena, když hledá klíče od auta. Je neuvěřitelné, co všechno dokážou ženy do kabelky napěchovat. Já bych na to potřeboval větší batoh, kdežto ony v malinkých kabelčičkách tahají půlku domácnosti. Pak v tom bordelu ale něco najít! Rudý klobouk se zlobí. Nenachází. Přestává hledat. Pohledem vztekle seká kolem sebe.

„Vy jste mě okradl!“ hystericky vykřikla nepříjemně vysokým hlasem.

Koukám na ni a souhlasně pokyvuji, jako že je třeba pobertu chytit, usvědčit, předat policii a zavřít. Ostatně právě kvůli takovým jsou na všech dveřích naplácnuté ostudné cedulky varující před kapesními krádežemi. Bohužel jen před kapesními, o krádežích z kabelek tam nic nepíšou. Rozhlížím se kolem sebe, abych přidal ruku k dílu a šmejda zlodějského pomohl uvrhnout do soukolí spravedlnosti.

Všechny oči ale pozorují mne. Včetně těch pod kloboukem. Rudnu. Bojím se, i když mé svědomí je křišťálově čisté. „Já!?“ zeptal jsem se jen pro kontrolu. Všechny oči se otočily na ní. Mimo těch jejích, to dá rozum.

„Ukrad jste mi peněženku!“ ječí ta osoba. Tenis. Jsme jako na tenisu. A diváci sledují míček. Teď ho mám já.

„Proč bych to dělal?“ zeptal jsem se zanechav tak intelekt spát. Tenisák tak tak přeletěl síť.

„Protože tak vypadáte!“ zazněl jasně formulovaný argument. Nebyl to aut?

Prohlížím se. Černé tenisky, černé kalhoty, černé triko, černá bunda. Musím být tmavý, neboť není žádoucí, abych při natáčení byl viděn. Normální pracovní oděv kameramana. A to mám v batohu ještě černou čepici, aby má blýskavá pleš nečinila nežádoucích odlesků. Moje žena mi stále říká, abych se oblékal veseleji, že jí ta černá už štve, ale že bych vypadal jako typický zloděj, to mi zatajila. Budu si s ní muset pohovořit... „Já nic neukradl!“ vyvinul jsem slaboučký return. Tanečníci udělali: „Pche!“ nebo tak něco, houslista: „Každej kriminálník tvrdí, že je nevinej!“

„Měla jsem tam patnáct tisíc a všechny doklady!“ zuří klobouk a sápe se na mne. Rotovaný míček.

No kdybych to věděl, tak možná, blbnu sám sebe a začínám se trochu podezírat. „Vidíš, pán je zloděj,“ vysvětluje maminka prvňáčkovi situaci. Fialka si sundala sluchátka a poprvé dnes projevila zájem o okolní svět. Umělec pevněji stiskl pouzdro. Tanečníci se odtahují.

Jsem celý červený jak klobouk té paní, klepu se, potím se. Není kam utéct, hanbou bych se nejraději vcucnul do podlahy, i když na tisíc procent vím, že u mě svou peněženku nemůže najít. Nekradu! Že já blb nestál v zácpě! Proč jsem jen chtěl být prospěšný lidstvu!? Dobře mi tak! Už nikdy nepojedu hromadnou dopravou! Pokládám před ní svůj batoh a rozpažuji, co mi konzervovaní cestující dovolí. Dovolili dost, jelikož se mne bojí. Ne víc, než já jich... „Prohledejte si mne!“ nabídl jsem dámě a považoval to za smeč. Zarazila se. Přemýšlí. V metru je úplné ticho. Všichni se dívají a radostně očekávají, co bude dál. Prvňáček klepe mamince na rameno: „Maminko, ten pán není zloděj...“ „Buď zticha!“ opravila ho maminka. Poslal jsem mu vděčný pohled. A on mně. Pak sklopil oči. Já taky. AHA!

Stojíme. Dveře se otevřely. Revizor šel na druhou stranu vlaku. Slušní lidé tak nemuseli utéct, zůstali a stvořili dav. Dav mne obstoupil, abych nemohl vystoupit. Oni nevědí, že stejně pojedu ještě čtyři stanice. A prát se nebudu. Nemám proč. Já vím, že jsem nekradl. Přestal jsem být rudý, přestal jsem se potit: „Takže dámo, co bude?“ zeptal jsem se s úsměvem, „prohlédnete si mé kapsy a batoh nebo si zazpíváme?“

„Máte komplice! To byste nebyl tak klidný!“ zvolala objevně. Wimbledon pokračuje. I bez jahod se smetanou. „Tomu jste mojí peněženku předal! Jste hnusný zloděj!“

„Milá paní,“ řekl jsem klidně, „Já nekradu, nic jsem nevzal...“

„Měl jste mojí kabelku přímo u nosu!“ argumentuje klobouk.

„Ano, praštila jste mne s ní, a ani jste se neomluvila,“ přecházím do mírně chabého protiútoku. Sklízím obdivné pohledy smíšené s odporem ke zloději. „Kdo z nich je ten komplic?“ zeptal jsem se a ukázal kolem sebe. Maminka utírá prvňáčkovi nos a dělá, že tu není. Tanečníci synchronně řekli: „No dovolte!“, houslista má zavřené oči a nejspíš si v duchu přehrává Osudovou od Beethovena, fialka se usmála a řekla, že ona to bohužel není, i když by se jí peníze jako dost hodily. Klobouk to naštvalo. Začala dštít oheň a síru, její omalovaný obličej se téměř dotýká mého a její rudá ústa se jala mít projev: „Ty hajzle zlodějská!“ začala zlehka, přičemž mi přestala vykat. A to další psát nebudu. Všichni se červenají, maminka se snaží zacpat školákovi uši. Prvňáček ovšem nevydržel muka situace, vytrhl se své mamince a podal kloboukovi její peněženku: „Byla na zemi,“ zašeptal a usmál se na mě. „Pořád,“ dodal. „Gejm, set, mač!“ zahlásil by rozhodčí konec tenisového utkání, ve kterém zvítězil překvapivý třetí hráč. Diváci najednou někam zmizeli.

„Ukončete výstup a nástup...“ opírám se o to, o co se opírat nemám, koukám jak z jara. Klobouk tiše a rychle proklouzl škvírkou zavírajících se dveří. Jako by tu nikdy nebyl. Slovo „Promiňte“ nebo jeho stylová cool verze „Přemysl soráč“ přece nebolí... Podávám prvňáčkovi svou Kofilu, kterou jsem dnes ráno dostal od své ženy, abych měl hezčí den. Hezky poděkoval a usmál se. Mám ještě spoustu času. Vystoupil jsem na své stanici, přešel přes nástupiště, nastoupil do vlaku v protisměru. Na parkovišti jsem vyzvedl auto a jel do centra do práce. V klidu, v pohodě, v zácpě. Na silnici panuje sice malá válka řidičů, rozhodně na sebe nejsou hodní, ježišmarjá, plyn je vpravo, ty nádhero! No nečum! Co děláš?! Uhni, pitomče! Soráč, nechal jsem se unést, ale uprostřed malé bublinky je člověk příjemně sám. To se tak někdy člověku stane, že se nad sebou zamyslí. Že se v něm cosi pohne, že zatouží celému světu ukázat, ať si trhne nohou...

A co děti? Jděte si hrát jinam!

Autor: René Melichar | čtvrtek 4.5.2017 9:20 | karma článku: 27.62 | přečteno: 1082x

Další články blogera

René Melichar

Stárnu nebo blbnu? aneb mám nové brýle

„Stáří je blbec,“ říkával můj pětaosmdesátiletý dědeček a musím říct, že já to naštěstí ve svých třiačtyřiceti letech zatím nijak nepozoroval,

20.7.2017 v 9:05 | Karma článku: 20.24 | Přečteno: 587 | Diskuse

René Melichar

Poprvé, podruhé a naposledy

„Tak to teda v žádném případě!“ pravil náš sedmiletý syn nekompromisně a odešel si z papíru vyrábět parník. Na to téma se prostě dál odmítal bavit a dával nám to víc než jasně najevo.

6.7.2017 v 9:00 | Karma článku: 28.25 | Přečteno: 857 | Diskuse

René Melichar

Všechno je jinak aneb tatínku, tys měl být opravář!

V pondělí jsem byl v kavárně Potmě. Zvláštní, černé. Jak boty a náušnice naší dcery. Řekl jsem si, že pomůžu dobré věci a zažiju něco, co bych jinak naštěstí nezažil.

15.6.2017 v 9:00 | Karma článku: 25.14 | Přečteno: 828 | Diskuse

René Melichar

Mám bouli na zadku aneb jak jsem ženě udělal radost

„Můžu ti něco říct?“ zeptala se mne moje báječná žena. „Ne!“ neodpověděl jsem, i když moc dobře vím, že po této otázce bude následovat jiná, zjišťující,

25.5.2017 v 9:00 | Karma článku: 30.53 | Přečteno: 2012 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Petr Omelka

Proč chcete, abych byl rasista?

Nezajímá mne barva, vyznání nebo národnost, zajímá mne, jak se člověk chová. A přísahám, že jsem nikdy neházel lidi do jednoho pytle. Proč mne tedy někteří nutí, abych to dělal?

24.7.2017 v 10:13 | Karma článku: 34.27 | Přečteno: 947 | Diskuse

Karel Trčálek

Tour de France je Tour de Nuda

Právě skončivší Tour de France je, řekl bych, celkem, věrným obrazem dnešní doby. Přes veškerou nucenou bombastičnost a la reportáže T. Macka z idnes.cz, to byla jedna velká nuda

24.7.2017 v 8:17 | Karma článku: 13.28 | Přečteno: 441 | Diskuse

Libuse Palkova

Každý brání to svoje

Člověk mnohé pochopí, až když to pozná na vlastní kůži, anebo, pokud si zkusí určité situace vztáhnout sám na sebe, představit si, jak by bylo jemu. kdyby byl na místě jiného. Pak možná vidí věci jinak. Bez špetky empatie to nejde

24.7.2017 v 7:44 | Karma článku: 5.64 | Přečteno: 166 | Diskuse

Helena Vlachová

Nejhezčí prázdniny

Venku lije jako z konve a nějak se mi vybavily vzpomínky na mé prázdniny, jež lze považovat za jedny z nejhezčích

24.7.2017 v 6:46 | Karma článku: 6.97 | Přečteno: 218 | Diskuse

Filip Vajdík

Rychle žijme, než budeme taky dead!

Pořád někdo umírá. A já bych řek, že je potřeba ten život patřičně využít, ještě před tím, než budeme taky dead. Život je cesta z mámy do rakve. A mezi nimi se odehrává ten hlavní děj pro naše bytí!

23.7.2017 v 23:09 | Karma článku: 5.36 | Přečteno: 185 | Diskuse
VIP
Počet článků 36 Celková karma 26.04 Průměrná čtenost 3015

Televizní kameraman, střihač, ale hlavně táta a manžel. Ošklivý plešatý pán, který doufá, že vás jeho "kydy" aspoň trochu pobaví. 

Autor 3 knih "K ČEMU ŽENY MAJÍ MUŽE" a "KDYŽ ŽENA MUŽE KÁRÁ" a "PROČ MAJÍ ŽENY VŽDYCKY PRAVDU", které vznikly z mého blogu. V případě vašeho pominutí smyslů a následného zájmu se dají knihy dostat zde nebo tady :-)

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.