Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Blýskavé nekonečno aneb jak ženatý ochutnal svobodu

23. 03. 2017 9:00:00
Už to bylo vážně trapné... Psát pořád o věcech, které se mi nějak nepovedly, či jinak vymkly z rukou. Už bylo opravdu na čase se něčím pochlubit,

být konečně za šikovného, normálního chlapa, kterému se podaří nějaká pro něj životně důležitá až zásadní věc. Je to tu! Konečně!

Můj malý modrý vůz ve své základní výbavě neoplývá žádnými současnými technickými piškuntáliemi, jako palubním počítačem s ukazatelem spotřeby na sto i více kilometrů, čidlem vnější teploty či tikajícími hodinami. Nevadilo mi to. Říkal jsem si: „Čím méně roztodivných elektronických šváblíků, tím méně problémů...“ Vždyť kdysi bylo nejdůležitější vozit s sebou jen zvláštní sadu nářadí, kterou se daly opravit úplně všechny závady: kladivo, kleště a staré silonky. Doba se ale zjednodušila, takže dnes si řidič v nesnázích poradí jen s mobilem. Zavolá odtahovku.

V jednom obchodě jsem onehdy objevil úžasný teploměr s hodinami, jehož montáž je podle popisu na krabičce snadná, intuitivní a ovládání jmenovaného jakbysmet. Hodiny sice nebyly přesně podle mých představ, chyběla jim totiž kukačka a zdobné kyvadlo, a teploměr vlastně není teploměr, nýbrž korektně česky by se měl nazývat teplotoměr, jelikož měří teplotu a nikoli teplo, ale chybné označení je zažité a běžné - a mezi námi – je to vlastně úplně fuk, poněvadž všichni víme, o čem je řeč. Pro mé uspokojení ovšem byla krabička s technologickou finesou hodnou jednadvacátého století dostačující. Ba co víc! Tohle potřebuji! Nutně! Instalace tenkrát proběhla překvapivě bez problémů, pokud si tedy správně pamatuji, a důkazem budiž fakt, že mi po uvedení zbytečnosti do provozu nezbyla ani jedna malinká součástka.

O rok později...

Stojím v pravidelné ranní zácpě a na chvilku jsem se stal očním zevlem. Jako že očmo zevluji. Prostě čumím kolem. V jednu nestřeženou chvíli mé ránem připozalepené oko juklo na můj oblíbený a jediný technologicky složitý přístroj v mém voze. Někde se stala chyba! Hodiny numericky odsypávají čas, ovšem ta teplota, ta mi tropí starosti. Není zima, není vedro. Není teplota. Vypadá to, že se budu muset velmi brzy obrýlit. Nebo vyměnit baterii.

Multifunkční aparát jsem opatrně odmontoval z palubní desky a otevřel mu zadní vrátka. Baterie nejde vyndat. Ani propiskou ani klíči. Jemně jsem na přední stranu zaklepal, aby ze zadní mohlo něco malého placatého vypadnout. Nic. Ťukám silněji. Ještě silněji. Třísknul jsem tou blbostí o volant a hop! Do uvolněného prostůrku jsem za pomoci mírného násilí vecpal baterii novou. Drahou. Jenže přístroji nové krmení evidentně nechutná. Displej ukazuje neuvěřitelné věci, jen ne čas a teplotu. Prosím měřidlo o spolupráci. Omlouvám se mu za nediplomatické chování při vyjímání původní baterie. Varuji ho: „Jsem silnější než ty! Jak chceš! Kdo chce kam!“ Načež jsem ho vyloučil z přepravy, jak se na inteligentního muže sluší a patří – vzteky jsem ho vyrval z palubní desky, dráty přežižlal nůžkami z lékárničky a celé to hloupé nefunkční měřidlo zahodil do dáli...

Mé malé modré vozítko bude velmi brzy oslavovat dvě stě tisíc kilometrů. Nechám stranou fakt, že je zázrak, že i přes mou vysoce odbornou péči, ještě jezdí. Měl bych mu i proto něco k jeho kulatým narozeninám dát, zaslouží si to... Ano, dostalo nový, sofistikovanější teploměr s hodinami. Tedy on je to ten samý, co už jsem ve voze měl, ale má nově řešený displej a delší kabel k vnějšímu teplotnímu čidlu.

Objednal jsem si technologickou vyspělost po internetu a pozdě večer pro ni dojel do velkého obchodu s vynálezy. Fouká silný vítr od severozápadu a studená fronta zvolna přechází přes naše území. Je zima, tma, a když stojím venku, vlhne mi pleš. I přes atmosférické příkoří jsem pevně rozhodnutý nové víceměřidlo namontovat. Vzhledem k tomu, že nejsem v tomto případě instalační panic, celá akce mi šla jako po másle. Jen v jednu chvíli mi ruka uvízla mezi plastovými šprušlemi v masce vozu, to když jsem se snažil kabel s čidlem prosoukat skrz prostor motoru až někam dolů do... ale nebudu zde zacházet do složitějšího výkladu, není to podstatné.

Sedím v autě. Chvilka napětí. Startuji. Přístroj se rozsvítil. Čekám. Čekám na problém, jelikož se znám. Myslel jsem si, že se alespoň kabel od teploměru namotá na soukolí motoru a jmenovaný opustí kabinu zavřeným oknem, nebo že se stane cokoli jiného, báječně nepěkného. A ono nic. Jsem trochu zklamán. Dokonce i rádiem řízené hodiny na aparátu se samy nařídily. Nějak tomu nerozumím. Nic mi nezbylo, nic se nepřihodilo. Teploměr měří teplotu vnější i vnitřní, hodiny ukazují přesný čas, já se těším, že místo soustředěného dodržování bezpečnosti a plynulosti provozu na veřejných komunikacích budu opět čumět na novou ozdobu interiéru svého vozu a s nebývalým zájmem pozorovat, jak se cestou mění hodnoty kolemjdoucích fyzikálních veličin. Motor vrčí, nový přístroj bezvadně funguje a ve mě to vyvolává opojný pocit svobody.

Moment... Svobody?!

Něco se mi konečně bez průšvihu povedlo a místo návalu endorfinu z vítězství, místo olbřímí porce chlapské hrdosti a pýchy se dostavila svoboda a volnost?! Dokonce mám pocit, že budu létat! Drogy neberu, alkohol nepiji. Ani před jízdou. Už asi blbnu. To bude věkem, jak by určitě nevhodně poznamenala drzá dcera. Až přijedu domů, musím jí vynadat.

Svobodně sedím v autě a chystám se svobodně odjet od velkého obchodu s elektronikou domů. Co se mi to stalo? Nejspíš budu muset bez prodlení vyhledat odbornou lékařskou pomoc. Motolská nemocnice není daleko... Levou rukou vytahuji telefon, abych na psychiatrickém oddělení učinil upoutávku na svůj příjezd. Svobodně, samozřejmě.

A mám tě! Tedy nemám! Průšvih! Už to chápu! Jejda! Do prdele! Kde je?!

Jak jsem bral telefon, zjistil jsem bez náročnějšího vědeckého měření a vážení, že má levá ruka je lehčí, než obvykle je. Respektive, že jeden z mých prstů už není, co býval. Něco mu chybí. Prstýnek. Snubní...

V tom okamžiku mne navštívila klidná, rozvážná a pohodová teta panika. Rejdím v maličkém voze jak zmatená lesní včelka, šmátrám do každé skulinky, zoufale posunuji sedačky tam a zpátky, lezu snad i po stropě. To je vám zvláštní, jak se pocit svobody snoubí s panikou a zoufalstvím... Pak se mi před očima zjevila moje levá ruka, kterak se při montáži šprajcnula... Motor! Vylétám z auta, otvírám kapotu. Ale zkuste najít maličký kroužek kdesi v přehršli soukolí, trubek, drátů a bůhví čeho ještě.

Myslím, že bych ženě doma jen složitě vysvětloval, jak a proč jsem přišel o symbol manželství, o kovový proužek spojený do tvaru kruhu proto, aby znamenal nekonečnost. Kvůli teploměru do auta. V dobrém i zlém. Kvůli pitomosti, kterou jsem nutně potřeboval. Dokud smrt nerozdělí. Ano, můžu nad malým zlatavým kolečkem mávnout rukou, vždyť je to „jen“ symbol. Dá se přeci koupit jiný, nový. Ale můžu mávnout rukou nad symbolem něčeho, na čem mi záleží? A když koupím nový, je mi jasné, že už to nebude ono. Bude to jiné, divné, stane se to něčím, co se dá běžně koupit, stane se to obyčejným zbožím, které kdykoli zahodím, vyměním, stane se to artiklem na prodej... Stane se to vlastně tím samým přístrojem v autě, co jsem právě namontoval. Sevřelo se mi všechno. Je mi najednou zoufale smutno. A bojím se, že moje milovaná žena bude taky smutná... Přiznávám, jsem doma mírně řečeno pod pantoflem, ostatně jako většina nás hrdých mužů, přesněji, abych použil slova klasika – pod lyžařskou botou. Ale upřímně řečeno, jsem pod obuví rád. Moje žena je totiž můj láskyplný hřejivý a hebký anděl. Obutý, ale můj! Kdysi mi napsala na lísteček, že je ráda mým andělem. Nosím ho v peněžence, mám ho pořád u sebe. Je už trochu pomačkaný, písmo drobátko rozplizlé, ale pro mne má cenu zlata.

Pocit svobody... Ale já o tuhle svobodu nestojím. Před téměř osmi lety jsem ji věnoval své ženě a nechci na tom nic měnit... Prstýnek v motoru není. Klepou se mi ruce zimou i strachem, že ho už nikdy nenajdu. Ale tam dole, pod motorem je takový kus plechu, který chrání pohonnou jednotku vozu zespodu, kdybych se tam dostal... Najíždím předními koly na obrubník. Tím získám kousek místa navíc. V kufru mám starou deku, vlezu pod auto.

Pod autem. Hledám. Svítím si mobilem. Jsi tu?! Ukaž se, prosím!

„Zbláznil jste se?!“ slyším nějakého hlasitého pána tam venku. Asi na někoho láteří. Lidi jsou k sobě někdy nevlídní.

„Vždyť to na vás spadne!“ volá zase stojící člověk. Aha! Vede řeč ke mně. Chtěl mi tím naznačit, že kola mého auta nejsou na obrubníku celou svou možnou plochou a že pokud nemám dobře zabrzděno, bude ze mne plakát.

Jsem ženatý,“ zahajuji fázi vysvětlování.

„Chápu,“ skočil mi do řeči a změnil najednou tón na velmi hladivý, „chcete to odbrzdit?“ zeptal se.

„Ne!“ vykřikl jsem a snažím se rukama držet auto nad sebou.

„Chápu,“ řekl konejšivě, „čekáte, až to samo... nebojte, jak to vidím, nebude to dlouho trvat...“ řekl soucitně a taktně odešel stranou.

Tuhle jsem použil tento buldozerně jednoznačný argument pro účel mírného nátlaku, a sice ve chvíli, kdy „někdo“ něco zbrkle zakoupil (i když jsem v tom obchodě byl i se svou ženou) a „nám“ se to nelíbilo, jelikož ta věc z ničeho nic začala mít krajně nevhodnou barvu, která by zcela jistě znehodnotila estetiku našeho domova, a protože si na internetu moje nejúžasnější jednoduše našla lepší ruční vysavač s mnohem elegantnější barvou, musel „někdo“ ten nesprávný vrátit do obchodu. A právě prodavačovo strohé oznámení ve smyslu, že zboží zpět neberou, jsem rozdrtil svou těžkotonážní, neprůstřelnou a dokonalou větou. Vysavač byl velmi mladým prodavačem prohlášen za zpětvzatelný hned po tom, co se mi přestal smát.

„On vás ten smích přejde,“ předpověděl bych mu jeho mrzkou nevzdálenou budoucnost, když jsem tak vhodným způsobem chtěl poukázat na slečnu, která se po něm teď v pracovní době popínala, kdyby tak popínavka neučinila sama. Už se tolik nesmál.

Vraťme se ale zpět pod můj vůz...

Na plechu pod motorem jsem našel jen kleště, kterým se říká kombinačky a které jsem už půl roku nemohl nikde najít, a malou led baterku, která mi tuhle asi někam spadla. Ale blýskavé nekonečno, drobné symbolické pouto s mým andělem tam není. Ten pocit nepříjemně bolí. Ach jo.

Po deváté obcházím auto. Lezu po kolenou. Čistá bezmoc. Špinavé ruce. Čiré zoufalství. Zahnojené kalhoty. Smutek. Vztek na sebe samotného. Vztek na čidlo. Čidlo! Tady jsi! Prstýnek se ubytoval mezi plastovými šprušlemi, když jsem skrz ně protahoval kabel. Opatrně jsem ho očistil. Navlékl sice na ohavně špinavý prst, ale na místo, kde ho chci mít, kde mi sluší, kde mi dělá dobře. Neuvěřitelně se mi ulevilo. Rozlila se ve mně radost a přišlo i štěstí. Zamával jsem svobodě, políbil vzácný kroužek a zavolal svému andělovi, že už jedu domů a že ji miluji.

Je přesně 22:47, venku 5,5 zatímco uvnitř vozu 19,8 stupňů, a blyštivé nekonečno mi opět příjemně poutá nejen prst... Teď už jen nějak svému andělovi beztrestně vysvětlit, kde jsem byl zase tak dlouho a proč vypadám jako úvod reklamy na prací prášek. Budiž mi dnes obuv lehká...

Autor: René Melichar | čtvrtek 23.3.2017 9:00 | karma článku: 24.40 | přečteno: 609x

Další články blogera

René Melichar

Stárnu nebo blbnu? aneb mám nové brýle

„Stáří je blbec,“ říkával můj pětaosmdesátiletý dědeček a musím říct, že já to naštěstí ve svých třiačtyřiceti letech zatím nijak nepozoroval,

20.7.2017 v 9:05 | Karma článku: 20.24 | Přečteno: 587 | Diskuse

René Melichar

Poprvé, podruhé a naposledy

„Tak to teda v žádném případě!“ pravil náš sedmiletý syn nekompromisně a odešel si z papíru vyrábět parník. Na to téma se prostě dál odmítal bavit a dával nám to víc než jasně najevo.

6.7.2017 v 9:00 | Karma článku: 28.25 | Přečteno: 857 | Diskuse

René Melichar

Všechno je jinak aneb tatínku, tys měl být opravář!

V pondělí jsem byl v kavárně Potmě. Zvláštní, černé. Jak boty a náušnice naší dcery. Řekl jsem si, že pomůžu dobré věci a zažiju něco, co bych jinak naštěstí nezažil.

15.6.2017 v 9:00 | Karma článku: 25.14 | Přečteno: 828 | Diskuse

René Melichar

Mám bouli na zadku aneb jak jsem ženě udělal radost

„Můžu ti něco říct?“ zeptala se mne moje báječná žena. „Ne!“ neodpověděl jsem, i když moc dobře vím, že po této otázce bude následovat jiná, zjišťující,

25.5.2017 v 9:00 | Karma článku: 30.53 | Přečteno: 2012 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Petr Omelka

Proč chcete, abych byl rasista?

Nezajímá mne barva, vyznání nebo národnost, zajímá mne, jak se člověk chová. A přísahám, že jsem nikdy neházel lidi do jednoho pytle. Proč mne tedy někteří nutí, abych to dělal?

24.7.2017 v 10:13 | Karma článku: 34.27 | Přečteno: 947 | Diskuse

Karel Trčálek

Tour de France je Tour de Nuda

Právě skončivší Tour de France je, řekl bych, celkem, věrným obrazem dnešní doby. Přes veškerou nucenou bombastičnost a la reportáže T. Macka z idnes.cz, to byla jedna velká nuda

24.7.2017 v 8:17 | Karma článku: 13.28 | Přečteno: 441 | Diskuse

Libuse Palkova

Každý brání to svoje

Člověk mnohé pochopí, až když to pozná na vlastní kůži, anebo, pokud si zkusí určité situace vztáhnout sám na sebe, představit si, jak by bylo jemu. kdyby byl na místě jiného. Pak možná vidí věci jinak. Bez špetky empatie to nejde

24.7.2017 v 7:44 | Karma článku: 5.64 | Přečteno: 166 | Diskuse

Helena Vlachová

Nejhezčí prázdniny

Venku lije jako z konve a nějak se mi vybavily vzpomínky na mé prázdniny, jež lze považovat za jedny z nejhezčích

24.7.2017 v 6:46 | Karma článku: 6.97 | Přečteno: 218 | Diskuse

Filip Vajdík

Rychle žijme, než budeme taky dead!

Pořád někdo umírá. A já bych řek, že je potřeba ten život patřičně využít, ještě před tím, než budeme taky dead. Život je cesta z mámy do rakve. A mezi nimi se odehrává ten hlavní děj pro naše bytí!

23.7.2017 v 23:09 | Karma článku: 5.36 | Přečteno: 185 | Diskuse
VIP
Počet článků 36 Celková karma 26.04 Průměrná čtenost 3015

Televizní kameraman, střihač, ale hlavně táta a manžel. Ošklivý plešatý pán, který doufá, že vás jeho "kydy" aspoň trochu pobaví. 

Autor 3 knih "K ČEMU ŽENY MAJÍ MUŽE" a "KDYŽ ŽENA MUŽE KÁRÁ" a "PROČ MAJÍ ŽENY VŽDYCKY PRAVDU", které vznikly z mého blogu. V případě vašeho pominutí smyslů a následného zájmu se dají knihy dostat zde nebo tady :-)

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.