„Tatínku, co kdyby se maminka třeba úplnou náhodou něco dověděla?“ ptá se mne sedmiletý syn. Moc dobře vím, kam míří.
Děsně rád by se pochlubil loňskou nekalostí, zachtělo se mu sdílet tajemství s někým, kdo o něm neví a nikdy by vědět neměl. Je to zvláštní touha. Sám o ní vím své, chápu jí, ostatně taky málokterý „tajem“ udržím.
„Ne, to se maminka nesmí dovědět,“ povídám mu přísně.
„Ani nějakým omylem?“ ptá se prosebně.
„Ne!“ volím nejvíc varovný tón, jaký svedu.
Smutný pohled malého školáka. Neudělal jsem mu radost. Tolik potřeboval propíchnout balónek naplněný nejtajnější informací. Odchází si stavět z Lega a já v jeho očích vidím naději, že balónek co nejdřív nějak praskne sám, neboť tahat ho s sebou už dlouho nevydrží.
O den později. Jsme sami doma. Děti… Chtěl jsem napsat „a já“, ale upřímně řečeno, jsme doma samy. Děti. Jedno malé, jedno střední, které se před chvilkou nejspíš někam vytratilo, a jedno jsem velké. Jediný dospělý obyvatel naší domácnosti nás dočasně opustila, neboť moje žena se vydala na pokec s kámoškami.
Jsme sami doma! Otevřete stavidla nekalostí!
„Vyndej kartičky s domácími pokusy!“ přikazuji synkovi, jakmile zaklaply dveře za jeho maminkou.
Dostal je od Ježíška. Co to, proboha, toho oblíbeného dárkonoše napadlo dát do ruky dítěti zbraň proti nebohému rodiči, který je pak smýkán dětskou touhou po vědění: „Tatínku, kdy už konečně budeme dělat pokusy?“, zvlášť když do návodu nějaký hejhula napsal, že se to smí provádět jen pod dohledem dospělých…
Ale upřímně - nevím, kdo z nás se na praktikování úžasných, graficky báječně vyvedených, do barevné krabičky uložených domácích pokusů těšil víc.
Válečná porada proběhla v kuchyni. Stanovujeme vědeckou strategii a vyčleňujeme několik kartiček s návodem, jak dělat dětské domácí pokusy neboli jak zničit rodinné štěstí a podle mé ženy určitě nejstrašlivějším způsobem zdevastovat byt. Jak přízemní myšlení! Moje žena, alespoň se zdá, nemá vědu příliš v lásce. Má pocit, že věda dělá nepořádek. Respektive vědci. Přesněji – já, pokud by mne ovšem ráčila považovat za vědeckého pracovníka. Pokud by byla přítomna našemu bádání, to by určitě bylo samé: „Tady tohle nemůžeš dělat, něco se stane, vždyť se to vyleje, bude hořet, no ty ses úplně zbláznil, kdo to pak bude uklízet? No ty asi ne…“ a podobně. Tomu se díky šťastné konstelaci a nepřítomnosti námi milované osoby elegantně vyhneme. Nikdo z nás přece nechce, aby z nás maminka měla nervy…
Jdeme na to. Cédéčko s „Ejsíkama“, vhodně vybraná píseň Highway To Hell. Úkol první. „Zmáčkni Play!“
„Teď sněz tady ten jogurt,“ podávám synkovi miliony živých bakterií za dunivých zvuků nových repráků.
„Takový pokus tam není, tatínku!“ brání se a klepe se mu bradička. On se těšil na zábavný podvečer a teď!
„Je. Tady píšou, že potřebujeme kelímek bez dna. Kelímek máme, ale překáží nám jeho nežádoucí obsah. A protože to stojí tisíce, sněz to!“ vysvětluji malému složitou situaci.
„Když já nemám hlad,“ snaží se odporovat. Galileo byl vězněn. Giordano Bruno upálen. Tak já holt za svého syna přísně vědecky sním jogurt. Věda si žádá oběti svých hrdinů.
Kalíšek vyjeden, vypláchnut, dno amputováno, vršek pokryt průhlednou fólií. Na fólii kapka vody. Podle návodu se bude chovat jako zvětšovací sklo. Ovšem nám kapička nezvětšuje, ale zmenšuje. Někde máme chybu. Nebo oni. Těžko říct. „Vyřaď pokus. Není hoden našich vědeckých mozků,“ říkám posmutnělému synkovi. Podává mi další kartičku.
Kypřící prášek do pečiva. Proštrachal jsem skříň ukrývající potraviny a našel.
„Je tu poslední,“ říkám si napůl pro sebe.
„Tatínku, pak ho musíš honem jet koupit, aby se maminka nezlobila,“ povídá můj malý odborný asistent. Správně! Nejdůležitější je dokonale zahladit případné stopy. A jak se to jeví, zřejmě nezahlazuje poprvé. Budu si na něj muset dávat pozor…
Pokus se jmenuje hasicí přístroj. „Kam jdeš?“ volám na synka. „Ne, to není to červené na chodbě!“ přesvědčuji ho, „to vůbec nesmíš sundávat a ani tahat domů!“ varuji ho. A protože se to nepovedlo sundat ani mně, nevyzkoušeli jsme ho. Jen nevím, co bych dělal, kdyby doopravdy hořelo…
Svíčka ve sklenici mámivě poblikává. Kolem ní jsme nasypali prášek a kápli na něj trochu octa. Nic. Víc octa. Šumí to. Svíčku to zázračně zhaslo. „Funguje to!“ radostně hlásí synek.
„Co to tady tak děsně páchne?“ objevila se v kuchyňských dveřích dcera.
„Ty jsi doma?!“ potěšil jsem se z její přítomnosti.
„Dals mi za úkol učit se matiku…“ řekla otráveně a bez dalších nevhodných komentářů zmizela. Tedy až po té, co na nás drze otevřela okno. Je zvláštní, jak moc ta troška octa dokázala zamořit nevědeckým smradem celý byt.
Tajné písmo. Sedmiletý se klepe nadšením. Vymačkávám citron na talířek a špejlemi kreslíme a píšeme na papír. „Tatínku, prý máme použít žehličku,“ čte návod.
„Šmankote, tu ne! Ta by se s citronem nemusela kamarádit, navíc je napařovací, mohla by nám celou náročnou práci zhatit,“ vysvětluji synkovi, proč někdy není dobré číst návody. „Navíc, kdybychom žehličce ublížili, bylo by pak ubližováno nám,“ připravuji malého na budoucí život v manželství.
V jednoduchosti je síla. Papír s citronovými kresbami je potřeba zahřát. Kdysi jsme to s mým tatínkem dělali svíčkou…
„Jůůů!“ volá synek. Obrázek se opravdu objevil. To je krása! Normální zázrak!
Škoda, že po chvilce bádání došlo k akumulaci tepla mezi plamínkem a papírem takové kvantity, že nám písmo krátce po zjevení zmizelo definitivně. I s papírem. Požár byl naštěstí jen malinký. Ale teď už vím, že hasit octem není dobrý nápad… Větráme.
„Nehoří tady něco?“ zase se v kuchyni objevila patnáctiletá tajná agentka.
„Už ne,“ uklidnil jí její bráška.
„Nemáš co počítat?“ zeptal jsem se vlídně.
„Už ne,“ řekla vzdorovitě. A že se chce také vzdělat. No, proč ne, nyní přicházejí na řadu vodní pokusy, tak ať se také vydá na cestu osvíceného vědění.
„Neměli bychom tohle dělat radši ve vaně?“ ptá se.
„Ale prosím tě, jsi chytrá jak tvoje maminka,“ kvituji její poznámku a připomínám, že jí nenáviděných matematických příkladů mám v šuplíku ještě přehršel. „Vodopád“ i „plovoucí kancelářskou sponku“ jsme na kartičkách hrdě označili za úspěšné pokusy. Synek jásá, dcera uznale pokyvuje hlavou, opájím se pocitem, že jsem konečně neuvěřitelně šikovným tatínkem, jejich vědeckým guru. Pokusný večer se parádně rozjíždí.
A nyní! Moje bravurní ekvilibristika se sklenicí a talířem. Velká, skoro půllitrová sklenice naplněná vodou. Pokládám na ní velký těžký talíř. Otočka! Obecenstvo oněmělo. Oprávněně očekávám ovace. Kouzlo! Excelentní tatínek drží jen sklenici a talíř nespadne!
Že by se nám tam vloudila chybička? Nebo vodní bublinka? Talíř měl zřejmě vyšší hmotnost, než mohl vodní podtlak udržet. Neudržel… „Houstone, máme problém!“ Pardon. Já mám problém!
V těchto vzácných chvílích, kdy hrozí akutní nebezpečí, si jako obvykle vím rady. Zavolat svou ženu.
Ovšem tohle je přesně ten ojedinělý případ, kdy mám opravdu problém, jelikož zavolat můžu akorát z okna, pokud nechci skončit hůř než špatně. Zatím si voda hledá cestičky… Je neuvěřitelné, jak může půl litru být opravdu hodně vody. Budu se nad tím muset zamyslet a nějak odborně toto téma zpracovat, abych zanechal poselství pro budoucí nevědomé generace.
„Nestůj! Dělej něco!“ volám na synka. Hrůzou se ani nepohne a jen kouká na vodu a na mě.
„Tak ty!“ houknu na dceru, která se opičí po bráchovi.
Probrala se a duchapřítomně popisuje trasu vody, snad abych netápal. Ale ani jeden se ani nehne. Já nemohu, držím totiž v ruce již prázdnou sklenici a talíř, který jsem díky svému dokonalému postřehu zachytil těsně před tím, než započal poslední fázi tvrdého přistání. Nevím, kam s tím, všude je totiž voda. Tak stojím taky. Ve vodě…
Utěrka, synkovo i mé tričko už jsou díky fénu suché. Skříňky s nádobím také. To jsem ani netušil, jak umí dcera rychle a dobře uklízet! Vyvětráno. Všechny stopy dokonale až vědecky zahlazeny. Z okna nenápadně pozorujeme, jak přijíždí naše nejvyšší vedoucí domů.
„Tatínku,“ povídá synek, „kdyby se maminka nějakou náhodou dověděla tamto, víš co, tak vlastně máš průšvih jenom ty!“ řekl objevně a s úsměvem. Je zvláštní, že to říká ve chvíli, kdy máme další průšvih na pochodu, až bych skoro řekl na vojenské slavnostní přehlídce… „A teď taky,“ dodal. Podíval jsem se na něj. Zřejmě dost ošklivě, jelikož ho dcera rychle odvedla do bezpečí.
Následovala příjemná rodinná večeře. Při svíčkách. Jen žena měla pocit, že tu trochu cítí ocet. „Sousedka nejspíš zavařuje okurky,“ vysvětlil jsem. V únoru. Pak jsem vynadal dětem, ať nehltají, neboť se pak zase zakuckají…
Druhý den.
„Tatínku, bylo to o fous, ale já nic neřekl,“ vítá mě šeptem synek mezi dveřmi.
Nechápu: „O čem to povídáš?“
„Maminka se mně ptala, co jsme dělali, když včera nebyla doma,“ šeptá a tváří se děsně důležitě.
Krve by se ve mně nedořezal. Polil mne ledový pot i na pleši. „A co jsi mamince pověděl?“ ptám se opatrně.
„Že kdybych jí to řek, tak tě zabije. Bylo to o fous, tatínku…“
Ale moje milovaná žena si jeho odpovědi buď nevšimla, nebo na ní zapomněla. Každopádně zatím žiju. Budu si ale na svého sedmiletého muset dávat pozor. Nechci být přítomen chvilce, kdy to obojí vykecá a jeho maminka mi způsobí akutní použití nouzového hlášení: „Houstone, mám problém!“ A jestli to vykecá, už ho nikdy přes nejpřísnější maminčin zákaz nepovozím na motocyklu…
Teď mi došlo… žena tohle bude číst…
Houstone?!
