Mráz způsobuje led, rýmu a vzdor aneb nebudu poslouchat!

Navštívilo nás bez pozvání období vzdoru. Přišlo k nám a podle posledních informací, které jsou mi dostupné, nehodlá naší domácnost opustit.

Prý to není nic zvláštního, zvlášť když jsou někteří spoluobčané obývající prostory našeho bytu již sedmiletý a patnáctiletá. Že se tomu nemáme divit, nemáme své děti prudit, nemáme je bít, jen tiše trpět, neboť to prý zase samo přejde, jelikož je to záležitost běžná a dočasná. Vzhledem ke svému věku, a byť naštěstí jen titěrným zkušenostem, nemám soudružku „dočasnost“ přidanou v oblíbených přátelích. Ale upřímně řečeno, období vzdoru mi zase tolik nevadí, ostatně tříbí to důvtip rodiče v disciplíně argument, trpělivost a obzvlášť to pak člověka posílí v oborech pacifismus a náboženství. Totiž páté (aspoň myslím) přikázání zní: „nezabiješ“. Komu ovšem nevábný a trucovitě zarputilý čas vymezování se vůči světu a hlavně vůči svým blízkým opravdu vadí, je moje žena. Nějak se nedokáže smířit s faktem, že vzdor, kdy člověk začíná chápat své „já“, své tužby, začíná používat známé „chci“ a „nechci“ a učí se sebeovládání, měl nabýt vrcholu kolem druhého až třetího roku věku, dalšího pak v pubertě… Nějak se nedokáže smířit s tím, že jsou naše děti normální a že období vzdoru začal projevovat tatínek…

Postihlo mne to znenadání. Marně své milované ženě vysvětluji, že je to jen důkazem toho, že jsem stále mlád, a že by si toho měla nevýslovně vážit, neboť i ona ve společnosti statného junáka jistě sama konečně zase omládne.

Nevím, co mě to popadlo, najednou to tu bylo. Nepozoroval jsem na sobě žádných postupných změn, ani fyziologických ani psychických, udělalo to „blik“ a mně v hlavě se pospojovalo několik málo dostupných neuronů, které si svévolně daly vzniknout myšlence: „Nebudeš mít pořád pravdu, moje milovaná ženo, prostě nebudeš, už ne!“    

Když nad tím tak přemýšlím, mlhavě si vzpomínám na okamžik, který můj vzdor s největší pravděpodobností spustil. To jsem nedávno málem umřel. Přišel jsem domů jako chlap plný života, sršící vtipem a optimismem. O hodinu později bylo po všem. Vylovil jsem ze skříňky papírový kapesník a utřel si nos. Rýmička… „To bude týden! Musíš přežít, vzmuž se!“ říkám si. O další hodinu později už kýchám a rýma mne vraždí s plnou vervou. Začínám si připravovat řeč, kterou se navždy rozloučím se svými dětmi, v hlavě si načrtávám první řádky závěti.

„Stříkni si tam ten sprej,“ zaznělo z kuchyně, když jsem zrovna hynul v obýváku. Beru do ruky malý bílý s mačkátkem na vrchu. Prohlížím si to ze všech stran, je to divné. Vím, že to moje milovaná ženě používala, když měly odpornou smrtící chorobu naše děti… Je v tom eukalyptus, kafr a nevím, co ještě.

„Není divné, že to na sobě nemá takové to udělátko, co se strčí do nosu?“ ptám se z posledních sil své kuchyň cídící ženy. Je ticho. Bádám nad sprejem. Když to dává dětem… Zvládnu to taky. Mačkátko nastavuji před nosní dírku. Ještě jednou volám na svou ženu, zdali si je opravdu jistá, že to nosní šťourátko někam nezapadlo. „Ty, hele, je to vůbec do nosu?“ napadlo mne.

„Tys to poznal?“, řekla zklamaně, „to je škoda, mohla být legrace!“ Má radost ze svého téměř povedeného vtipu.

„Stříkni to do prostoru, do nosu v žádném případě!“ pravila a myslím, že se mi směje ještě teď.

Vyprázdnil jsem do vzduchu obývajícího obývák zhruba půl spreje. Zhluboka jsem se nadechl. Na dlouhou dobu naposledy… Nemohu dýchat, slzí mi oči, strašně pálí všechny dutiny, sliznice se chystají k emigraci.

Když žena dostatečně vyvětrala, přečetla mi návod. Jednou stříknout do místnosti, jako jednou zmáčknout na krátkou dobu. Ach jo. Už jí nebudu poslouchat…

Chyba lávky! To je tedy zvláštní rčení… Ve starém jazyce se prý ještě říkalo Chyba dveří! A v staročeských polemikách se omyl komentoval zvoláním chybils' brodu! nebo chybuješ lávky! Znamenalo to odchýlit se od správné cesty. Tak jsem si teď zahrál na chytrého a předtím se hloupě odchýlil.

Druhý den mne totiž rýmička ničila ještě víc než den první. „Dej si pod nos tu mastičku ze Srí Lanky,“ poradila mi moje samaritánská žena. Dostala úplně maličkatý kalíšek žluté podezřelé masti od své kolegyně z práce, tak se tím teď nejspíš musí vytahovat… Prý funguje snad úplně na všechno… Nevím, za co! Co jsem udělal?! Proč jsi tak krutá?!

Nos obroušený papírovými kapesníky se vyznačuje malinkými oděrkami v místech nad knírem či pod dírkami a kolem nich. A právě do nich jsem si máznul onu pofidérní mastičku. Nic strašnějšího jsem snad nezažil!

„Aááááááá!“ sdělil jsem širokému okolí svůj názor. Pak jsem trochu omdlel. Asi.

Ano, je pravda, že za dva dny bylo po rýmě. S ní tedy, podle mě, i po celém vnitřku nosu. A musím se častěji holit, jelikož mi to svinstvíčko trochu odbarvilo rašící knír. Ne! Už jí nebudu poslouchat!

Je zima. Venku mrzne. Jak říkávala moje babička: „Venku je samec!“, přičemž nemyslela mého dědečka. Proč používala tohle slovní spojení, netuším. Co tuším je, že samec způsobuje led.  

„Hlavně si něco nezlom,“ poradila mi žena, když jsem brzy ráno vstával. To je mi tedy rada nad zlato!

„Klouže to, neupadni,“ dodala ještě, když jsem si svlékl pyžamo, snad aby mi dokázala, že si z mé oblíbené fyziky ještě pár drobností pamatuje. Proč mi to říkala zrovna ve chvíli, kdy jsem byl nahý, mi nejspíš zůstane uloženo v adresáři „utajeno“. Ale jak neupadnout – neřekla. Ani mě, ani synkovi.

„Ty v těchto šílených mrazech nenosíš zimní boty?!“ podivila se, když mi donesla ke dveřím svačinu do práce a se zvednutým obočím sledovala, jak si zavazuji bezvadné letní kecky. Je moc milá, hodná a nemístně zvědavá. A drzá.

„Mám tlusté ponožky,“ odpověděl jsem logicky, „zima mi nebude.“

Poklepala si na čelo. „Vstupte!“ se však přes mé očekávání neozvalo. Na její nevyslovenou, ovšem gestikulovanou otázku jsem ihned odpověděl: „Nebudu se přeci pořád přezouvat. V zimních botách se špatně přizpůsobuje ovládání vozu stavu a povaze vozovky a dlouhodobě si pařit nožky taky nechci.“

„Aha, a to jsi celý den v těch tlustejch ponožkách?“ ptá se a chce mi jemně naznačit, že bych později po vyzutí mohl nejemně zapáchat.

„Ne, ty si sundám, až dorazím do práce,“ vysvětluji své nevědomé ženě naprosto jasnou a logickou věc.

„Jo, a jaký je, prosím tě, rozdíl mezi přezouváním a měněním ponožek?“ vypustila ze sebe. „Přijde mi to složitější a navíc si v těch keckách na ledu rozbiješ ústa,“ dodala. Vždyť říkám, že je drzá.

O několik hodin později.

Večerní výlety s dětmi do téměř padesát kilometrů vzdálené motolské nemocnice mi z nějakého úchylného důvodu nejen nevadí, ony mne baví, dělají mi dobře. Těžko říct proč, snad je to ujetá radost z péče o dítě, kterou přes den díky pracovnímu stachanovskému nasazení běžně nestíhám, snad jen zábavnost nočních cest. Vyrážíme. Auto začíná příjemně topit, je čas sundat si kulicha, neboť mé pleši již nehrozí námraza.

„Jé, tatínku, ty sis sundal vlasy!“ směje se nahlas za pár dní sedmiletý synek.

„On tě ten humor přejde,“ oceňuji jeho vtip drsnou pravdou.  

Přešel.

„Víte, on není žádný bolestínek,“ říkám sestřičce na ortopedické pohotovosti. Nebudu jí přece vyprávět, že třičtvrtěhodinku řval jak tygr, když odpoledne upadl ve školní družině na ledu. V zimních botách, podotýkám. A po dobré radě od maminky, ať neupadne. Nebudu zdravotní dámě povídat, že mi všichni říkali, že to má jen naražené a že to bude v pohodě. Že jsme tedy na radu všech, co mu ruku prohmatali, čekali, až ho ta bolest trochu přejde… To by nás odtud asi rychle vyprovodili.

„To tu říkají všichni, tatínku,“ povídá ospale pohotovostní sestra, „všichni si myslí, že kdyby řekli pravdu, my bychom je nevzali.“

„To víte, lidi jsou šmejdi,“ přiznávám barvu. 

Krátce po třiadvacáté hodině opouštíme ordinaci. Synek se usedavě rozplakal: „Tatínku, já nechtěl sádru…“, aby o čtrnáct dní později mohl vzlykat, že sádru nechtěl sundat, protože si na ni zvykl a že se s ní ve škole bezvadně vyhrožovalo…

„Tak jdi na zase na led a uděláme si další pěkný výlet,“ radím užitečně. Ne jako moje žena.

Jiný den večer. Venku je samec. Na zemi je všude led. Zjistil jsem, že ač synek není bolestínek, já ano. Určitě znáte tu bolest, když vás někdo pěkně nakopne do holeně. Já ji znám velmi dobře, obzvlášť když mám nevhodné poznámky a moje žena je blíž, než je nutné. Tentokrát jsem ale stačil vyslovit jen: „Jééé… Au!“ Další slova mnou vyslovená nejsou vhodná pro zveřejnění…

Podrážky tenisek ve styku s ledem odmítají vytvářet dostatečné tření, takže rádo dochází k jevu, který by se dal nazvat smýkáním. Vytahuji nákup z auta, které jsem chytře zaparkoval bokem k mírnému svahu, aby mi náhodně a svévolně neujelo kamsi v dál. Aby mi na ledovce neodklouzalo pryč. A tak jsem vklouzl oběma nohama pod něj a při nouzovém přistávání mé holenní kosti učinily blízké setkání s prahem vozidla. „Křup! Křup!“ ozvalo se. Prý se ve vážných chvílích člověku před očima promítá celý jeho dosavadní život. Já jako bych na okamžik viděl svou ženu. A pak jiskřičky a andělíčky… a spodek auta.

Nemohu se zvednout. Strašně to bolí. Neuvěřitelně to klouže. Začínám chápat Archiméda, když chtěl pevný bod k pohnutí se Zemí. Mě by stačilo pohnout tím pitomým autem nebo aspoň sebou. Působí-li na led tlak a teplo, začíná se jmenované skupenství vody měnit v kapalinu… Studí a vlhne mi zadek. Omrzají mi ruce. Sněží. Malé ledové mrchy skotačivě přistávají na můj obličej, na mou pleš. Každou z nich nechtěně vítám. Je to odporně potupná chvilka.

Nakonec se mi nějak podařilo se dostat ven. Kulhám na obě nohy a do zasněženého odpadkového koše vyhazuji obě raněné skleničky se sněhobílým obsahem. Oklepal jsem ze sebe sníh, z hlavy setřel ledové květy a pln odhodlání šel s mokrým ledovým zadkem domů.

„Zapomněl jsem koupit jogurty,“ přiznávám se své ženě hned mezi dveřmi, abych předešel pátrání a výslechu a především přiznání, že kecky na led nepatří a že už zase měla pravdu! To se nesmí dovědět!

„Já vím,“ řekla a oči se jí nádherně smějí. Miluju její oči. Ale ne teď. „Ty špinavý a mokrý kalhoty dej do koše na prádlo.“

Poděkoval jsem jí za pochopení a za to, že nechtěla nic vysvětlovat: „To nemáš nic lepšího na práci než koukat z okna?!“

Období vzdoru prý často končí stejně rychle a nečekaně, jak začalo. Je to tak, ostatně pozoroval jsem to na svých dětech. Bohužel - ne na sobě…