Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Žena muže ani květinou…

12. 01. 2017 9:00:00
Tak jsme se všichni dočkali. Je tu parádní zima, kdy venku nádherně mrzne, až ta odporná městská hnědošedivá břečka hlasitě křupe pod mými novými zimními botami.

Musel jsem si je pořídit, jelikož jsem při minulé koupi někde udělal chybu a nazul si boty sice pěkné, leč nehřejivé. Ony by tedy hřály, ale nějak jsem ve svých letech mezi třicítkou a smrtí, jak naše dcera někde vyčetla a nenechala si to pro sebe, drobně opomenul fakt, že zimní obuv má být větší, než botka lehká a větravá čili letní. Takže mi mrzly nohy. „Každý někdy udělá chybu,“ snažil jsem se ospravedlnit před nesmlouvavým a všeříkajícím pohledem své ženy. Vypadalo to na přednášku z ekonomie na téma marná investice, ale argumentem: „No co, no!“, rozhozením rukou a odchodem do garáže, kde jsem se hodlal aspoň chvilku stydět, jsem stihl zaslechnout jen její začátek: „Vyhozené peníze...“ Víc času bych již popisu zimy s dovolením nevěnoval, ono je v tomto případě vlastně úplně jedno, jak je venku. Tam ať si mrzne, jak chce. Třeba až praští. Mimochodem, od doby, kdy jsem poprvé slyšel ono rčení, stále netuším, kdo koho...

Sedím doma u notebooku a klepu kosu. Obrazně, samozřejmě. I když v dávných dobách mého nyní již zaprášeného mládí jsem kosu skutečně naklepával. Bylo k tomu takové kovové udělátko, které se upevnilo do svěráku, pak se do něj mlátilo kladivem, a kosa byla, tedy měla být, připravená k novému a lepšímu nabroušení. Matně si vzpomínám, že jsem tehdy, když se dědeček konečně probral, sháněl kosu novou.

Drkotají mi zuby, což mi připomíná, že bych se měl objednat k zubaři na kontrolu. Minule totiž povídal cosi o tom, že když se mé zuby moudrosti neosvědčily, měly by mne opustit. Mám rád modrou barvu, ovšem na mých ledových prstech mi, podle mého názoru, moc nesluší. Ne že by nám nefungovalo topení, o něj se v poslední době poměrně často a nedobrovolně starám, jelikož do našeho bytového domu dobří lidé z města v říjnu nainstalovali novou kotelničku, která má za úkol vyrábět teplo a teplou vodu. Vyrábí. Dokonce splňuje a překračuje. Obohacuje totiž naše radiátory i o nezvané vzduchové bubliny, které velmi efektivně dokáží rozmluvit topidlu příjemné ohřívání našeho bytu, pročež obden beru šroubovák a nechávám celou soustavu smrdutě syčet. Po vycáknutí černé topenářské kapaliny se vždycky stane malý zázrak. Bubliny se z radiátoru, který začne opět hřát, přestěhují do mé ženy, která naopak začne bublat. Jenže v jejím případě dochází k úplně opačnému efektu než u topidla, moje milovaná zavzdušněná žena nevychládá, ale vře. Díky svému ostřížímu zraku totiž vidí úplně mrňavoučkou černou kapičku, která si sedla na záclonu, a to jí nedělá dobře. Myslím ženu, kapičce i zácloně je to fuk. „Ty naděláš kvůli jedné tečičce,“ uklidňuji rozbouřenou hladinu adrenalinu své ženy. Ukazuje na jinou mikrokapičku na světle žluté zdi. „Ta se vsákne,“ nabízím prosté fyzikální řešení. To by mi šlo. Jednotlivé titěrnosti umím vyřešit bez mrknutí oka. Jenže pak se mi černé kapičky postupným několikaměsíčním šťouráním v topení lehce namnožily... a nevsákly... „Hlavně, že máme doma teplo, ne?“ dohřál jsem svou udržovatelku rodinného krbu.

Teď je tu zima. Topení je nastavené téměř na minimum. Pro zimomřivého člověka noční můra. Ne, nešetříme. Moje žena se rozhodla mne schválně mučit. A ještě k tomu mám děsně škodolibé děti... On je to vlastně běžný rodinný život, jenže zhruba od poloviny prosince jsem relativně častěji doma, na což není nikdo z nás zvyklý, proto sem tam dojde k nutnosti napsat si poznámku do notýsku, abych pak mohl s nehodnými spravedlivě zúčtovat. Byl to pěkný měsíc, kdy bylo méně práce v televizích, měsíc většího odpočinku, pohody a hlavně zajímavých vědeckých objevů, které jsem si poznamenal:

1. Proč zabili Archiméda?

Legenda říká, že odmítl po dobytí Syrakus následovat římského vojáka dříve, než dořeší matematický problém, a zahlásil: „Neruš mé kruhy!“ To vojáka rozzuřilo a Archiméda zabil. Zde bych si dovolil vyslovit pochopení pro vojákovu oprávněnou zuřivost. Jednou z hojně používaných vět u nás doma byla za poslední měsíc: „Nenarušuj“. Snažil jsem se totiž do naší domácnosti vnést trochu pořádku. Vstávat do školy se bude dřív, snídat se bude tohle, večeře bude ve stanovený čas a ne, až to vyjde, dcera vynese koš ráno, aby nezapáchal celý den přede dveřmi jako vždycky, do školy se půjde pěšky, benzín je totiž drahý a pohyb zdravý, na záchodě se bude zavírat okno, aby mne to při přistání tak děsně nestudilo, zkrátka vzal jsem to do svých rukou jako hlava rodiny.

„Ničíš nám náš zaběhlý systém!“ přišel hned po zamáčknutí budíku, podle mne včasného, první pokus o revoluci.

„Černý čaj? Teď ráno? My si vždycky vaříme zelený,“ následoval druhý a mé první volné jitro, které mohlo být tak pěkné, kdosi zakončil: „Kdybys tu byl s námi častěji, pochopil bys.“ Vydržel jsem to do večera. „Nevím,“ odpovídám na nějaký zbytečný dotaz dcery ohledně vyndávání nádobí z myčky, „to je jak tu často nejsem,“ říkám schválně nahlas a vyčítavě, aby mne slyšeli všichni členové téhle rodiny. Hlavně žena.

„Asi sem raději nebudu chodit,“ dodal jsem uraženě, „abych vám nenarušoval...“

„Super, stačí, když budeš posílat peníze,“ souhlasili. Naštvaně odcházím na toaletu zahrát si své autíčko v blátě. Uáááá! Studíííí! Nevděčníci! Darebáci! Já vám dám „nenarušuj“! Já vám dám kruhy!

2. Sněhulák žere jako strašidlo

Synek se chystá na školní besídku. Nutně prý potřebuje něco strašidelného, a tak mu s nadšením a přes výrazný odpor jeho maminky kupuji úžasného blikajícího a strašidelně hrajícího bubáka. Přiznávám, nejvíc se líbí mně. Mám z něho ohromnou radost. Hraji si s ním celou cestu domů, jen se mi trochu hůř řídí. Večer synek usnul. Bubák taky, došly mu baterky.

„Když sis koupil to zbytečný strašidlo, tak se o něj starej,“ řekla přísně moje žena. Po dlouhé době jsem sportoval. Běžím na poslední chvíli do obchodu pro nové baterie.

„Je zvláštní,“ povídám své milované, „že ty baterky jsou dražší než ta hračka.“ Nenašla v sobě mnoho pochopení pro obchodní zajímavost. Evidentně nemá naše strašidlo ráda. A to ještě netuší, že jsem si do auta koupil blikajícího sněhuláka, který je stejně elektricky nenasytný, jako bubák. Ale jak bliká! Mění barvy a má na hlavě kulicha a v ruce koště. Heč!

3. Pračka se zapíná čokoládou

„Jdu se umýt.“ Za tuto větu ukrývám válení se ve vaně plné horké vody. Hroším si, napařuji se, o telefonu a hře mluvit raději nebudu, už takhle mám doma problém vysvětlit, co tam vždycky tak dlouho dělám. „Dej triko do pračky a zapni jí,“ dává mi žena na cestu jednoduchý až primitivní úkol. Do pyžama ukrývám mobil...

„A nedávej si moc horkou vodu, je pak celá koupelna orosená, musím jí pak celou mýt,“ žádá mne má pořádková žena. Triko házím do pračky. Lezu do vany. „Ách!“

Po deseti (žena tvrdí pětatřiceti) minutách se najednou v husté mlze objevil synek. Nakouknul a utekl.

„Copak jsi chtěl?“ volám na něj. Vrátil se. Směje se: „Mám tě zkontrolovat, jestli jsi zapnul pračku,“ a má velkou srandu z toho, že šestiletý dostal za úkol prověřit tatínka. To je vážně potupné, nechat mě kontrolovat dítětem! „Dám ti kousek čokolády, když řekneš, že jo,“ šeptem vyjednávám. Ještě že nepřišla dcera. To by bylo mnohem dražší.

„Jsem snad blbej?“ volám tak, aby to žena slyšela. Vylezl jsem z vany, ukryl mobil, podělil se o čokoládu a zapnul úplně mokrou pračku.

4. Ženy suší jinak

Zůstaneme v koupelně. Synek je umytý, utřený, věším osušku na stanovený háček. Snažím se aspoň trochu zahladit stopy po naší malé vodní bitvě. Strop suším fénem, jen netuším, jak budu své ženě vysvětlovat, na který svůj opuštěný vlas jsem ho potřeboval.

„Mami, tatínek zase pověsil osušku obráceně,“ napráskala mne později dcera. Mstí se za diktát a cvičení z matematiky, nebo je normálně škodolibá. Počkej! Ty se upočítáš!

„Moment, jak obráceně?!“ ptám se, když jsem si prohlédl osušku. Je to obdélník. Na jedné kratší straně má poutko. Nejde to pověsit obráceně. Nechápavě se dívám na obě přítomné dámy. Dcera si zadělává na slušnou tatínkovu pomstu: „Patří obrázkem ven, ne dovnitř...“ Chvilku se na ně dívám, jestli už jako vyprsknou smíchy, jak mne dostaly.

„Ono to jako uschne jinak, jo?“ ptám se vesele a logicky. Neprskají. Myslí to vážně. Beru do ruky telefon a čtu nahlas: „Sušení je běžný fyzikálně-chemický proces, kdy z příslušného materiálu nebo i z předmětu běžné denní potřeby odstraňujeme nežádoucí vodu jejím odpařením do ovzduší. Jedná se o proces, který je v přírodě zcela běžný. Lze jej urychlit zahřátím okolního vzduchu případně vystavením předmětu na slunce, zvětšením proudění okolního vzduchu a podobně.“ Účinek nula. Proč z nich mám pocit, že jsem vážně udělal chybu?! „Myslíte, že to nějak souvisí s naší osuškou?“ snažím se zachránit svou fyzikální čest. Marně. Obrázkem ven je to prý hezčí a správně... U žen totiž vždycky vítězí estetika nad fyzikou, což je pro nás muže zcela mimo naše chápání. Bohužel to platí i obráceně. A navíc - já vím. Narušil jsem...

5. Kdo způsobuje zimu

Sedím doma u notebooku a klepu kosu. Topení je nastavené téměř na minimum, pro zimomřivého člověka noční můra. Ne, nešetříme. Koukám na ni a usilovně přemýšlím, čím bych ji sprovodil ze světa, čím bych ji mohl otrávit, aby už nebyla. Abych už kvůli ní nemusel doma mít na hlavě kulicha, neboť studená pleš není zábavná taškařice, to je vážná věc. Najednou ji vůbec nemám rád!

Koupil jsem totiž své ženě květinu. Krásnou. S láskou jsem ji vybíral a s láskou daroval.

„Ježišmarjá, ta musela být drahá!“ láteřila moje obdarovaná žena.

„To je přece fuk, hlavně, že se ti líbí,“ usmívám se a mám radost, že moje žena má radost. Omyl.

„Vždyť to hrozně rychle uvadne, to jsou zbytečně vyhozený peníze,“ začíná naše malé ekonomické okénko.

„Nejsou, je pro tebe,“ odporuji finančním ukazatelům.

„Ale je moc hezká,“ dala mi pusu a konečně se usmála. Úsměv ale přešel mě.

„Koupils drahou kytku, tak mrzni!“ odpověděla na mou pozdější opodstatněnou stížnost na chladné časy v naší domácnosti a šla ještě trochu přivřít topení, prý aby ta krásná kytka chvíli vydržela. Aby brzy neuvadla.

Klepu se u stolu v kulichu a toužím zabít kytku, kterou nemám rád. Mrtvá květina rovná se teplo domova! Jak dlouho může vydržet, než sama uvadne? Tak to vám řeknu dost přesně! Týden!!! Brrr! To jsem chlap, co? Prý hlava rodiny! Ani kytku nedovedu zabít...

O pár dní později. Přesněji – když se konečně ta ovanulá květena stala mírně smrdutou a potupně zahynula (podle mé ženy věkem, podle mě zimou), když jsem konečně mohl zapnout topení a slastně zahřát své postarší kosti. Vrátil jsem se z práce a u dveří mne vítá můj malý šestiletý syn: „Vyrobil jsem ti dáreček, tatínku!“ A dal mi krásně vyvedeného papírového sněhuláka. Takové novoroční, možná spíš zimní přání. Otevírací sněhulák. A v něm další a v tom dalším ještě jeden. A ten, když se otevřel, ukrýval bublinku s textem: „Tatínku, jsi moc legrační.“

Autor: René Melichar | čtvrtek 12.1.2017 9:00 | karma článku: 26.46 | přečteno: 768x

Další články blogera

René Melichar

Stárnu nebo blbnu? aneb mám nové brýle

„Stáří je blbec,“ říkával můj pětaosmdesátiletý dědeček a musím říct, že já to naštěstí ve svých třiačtyřiceti letech zatím nijak nepozoroval,

20.7.2017 v 9:05 | Karma článku: 20.24 | Přečteno: 587 | Diskuse

René Melichar

Poprvé, podruhé a naposledy

„Tak to teda v žádném případě!“ pravil náš sedmiletý syn nekompromisně a odešel si z papíru vyrábět parník. Na to téma se prostě dál odmítal bavit a dával nám to víc než jasně najevo.

6.7.2017 v 9:00 | Karma článku: 28.25 | Přečteno: 857 | Diskuse

René Melichar

Všechno je jinak aneb tatínku, tys měl být opravář!

V pondělí jsem byl v kavárně Potmě. Zvláštní, černé. Jak boty a náušnice naší dcery. Řekl jsem si, že pomůžu dobré věci a zažiju něco, co bych jinak naštěstí nezažil.

15.6.2017 v 9:00 | Karma článku: 25.14 | Přečteno: 828 | Diskuse

René Melichar

Mám bouli na zadku aneb jak jsem ženě udělal radost

„Můžu ti něco říct?“ zeptala se mne moje báječná žena. „Ne!“ neodpověděl jsem, i když moc dobře vím, že po této otázce bude následovat jiná, zjišťující,

25.5.2017 v 9:00 | Karma článku: 30.53 | Přečteno: 2012 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Jana Aulehlová

Krmení kočky all inclusive

Přeplněné misky, servírování studené kuchyně, vegetariánství, psí granule a tři další chyby, kterých se nevědomky majitelé při krmení koček dopouští.

24.7.2017 v 10:30 | Karma článku: 7.88 | Přečteno: 307 | Diskuse

Daniela Bulířová

Roztočte spirálu lásky

Svoboda rozhodování. Rozhodování se o vlastním životě. Proč je pro mnohé z nás tak důležité mít neustále pocit, že můžeme ovládat vlastní život? Že se můžeme rozhodovat dle našich myšlenek, přání, tužeb, srdce?

24.7.2017 v 8:38 | Karma článku: 4.74 | Přečteno: 86 | Diskuse

Jan Jílek

Jak žiji? Jak umím.

Poslední týden dovolené. Ty tři předchozí byly dost slušné. Trošku, ale jen trošku jsem se prošel, viděl jsem velký kus Tour de France. Nakouknul jsem do toho kolotoče. Přečetl hromady zajímavých knížek, viděl pár dobrých filmů.

24.7.2017 v 8:20 | Karma článku: 10.06 | Přečteno: 156 | Diskuse

Lucie Volková

Zpověď ženy, která se stala silnou aneb uvědomění si vlastního Já

Už svítá. Ležím sjetá na ulici. Lidé nevšímaje prochází kolem. Tohle má být konec? Ne! To je teprve začátek.

23.7.2017 v 20:09 | Karma článku: 14.56 | Přečteno: 515 | Diskuse

Veronika Fojtíková

Nečekáte to a najednou to přijde

Poslední můj příspěvek jsem psala o setkání s výjimečným člověkem. Hodně nad ním přemýšlím, obzvlášť po posledních dvou uplynulých dnech.

23.7.2017 v 20:06 | Karma článku: 6.50 | Přečteno: 183 | Diskuse
VIP
Počet článků 36 Celková karma 26.04 Průměrná čtenost 3015

Televizní kameraman, střihač, ale hlavně táta a manžel. Ošklivý plešatý pán, který doufá, že vás jeho "kydy" aspoň trochu pobaví. 

Autor 3 knih "K ČEMU ŽENY MAJÍ MUŽE" a "KDYŽ ŽENA MUŽE KÁRÁ" a "PROČ MAJÍ ŽENY VŽDYCKY PRAVDU", které vznikly z mého blogu. V případě vašeho pominutí smyslů a následného zájmu se dají knihy dostat zde nebo tady :-)

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.