Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Kdepak jsi, kouzlo aneb poslední vánoční přání

22. 12. 2016 9:00:00
„Prosím koupit dvě panenky ze série Frozen,“ čtu si nejnovější esemesku od své ženy. Někde se jí zřejmě do naší komunikace vloudila chybička nebo se definitivně předvánočně pomátla.

Nedostatkem úklidu to ale určitě nebude, na to osobně dohlížím, jelikož neustále udržuji její dobrou náladu a kvalitní psychické rozpoložení nenápadným posouváním věcí. V poslední době jsou u nás opět hitem moje peněženka, klíče a telefon. Pokládám je vždy na stůl nesrovnané ani podle velikosti ani podle barev a dokonce jsem letos zapracoval na novince – nelícují s okrajem stolu. Moje milovaná žena svým ostřížím zrakem obvykle do sto patnácti sekund zaměří nekalost mnou spáchanou a bez prodlení zjedná nápravu. Kdykoli jdu pak kolem, alespoň do jedné vyrovnaně uklizené věci drcnu, abych narušil dokonalost, vnesl trochu nechutné páchnoucí špíny do skvostně voňavé čistoty, čímž nastartuji nespočet neuronových propojení v hlavě mé ženy, která s drobnou výtkou vůči mé nedbalosti dá věci zpět na správné, jí stanovené místo. Existuje tedy jen málo okamžiků, kdy by si, chuděra, nezauklízela.

Nebo že by se nám cosi hnulo v naší pubertální dceři jiným směrem než doposud? Že by opustila svou drsnou metalistickou černo černou děsivě spleenoidní slupku a vydala se na opačnou stranu? Že by naše krutopřísné děravé ucho s čerstvou občankou zatoužilo opět po panenkách?! Očekával jsem ochutnávku drog, ale ve své naivitě až o trochu později. Jen si teď nejsem jistý, která ze dvou jmenovaných dam se vydala na halucinogenní cestu.

„Opravdu si myslíš, že si naše dcera hodlá hrát s panenkami?“ snažím se štěpným dotazem vyloudit od své ženy alespoň malý kousek informace navíc, abych pak tušil, kterým směrem spustit blížící se hromobití a i jiný zbytečný výchovný rámus.

„Ne,“ dostal jsem strohou odpověď. Je to horší, než jsem si myslel. Drcání tedy nepomáhá. Na každého holt vánoce sprintující v cílové rovince působí jinak. Já mám vánoce moc rád. Zhruba od ledna do srpna. Pak se náš vztah postupem času mění z rád na nerad, opravdu nerad, fuj, nesnáším, zmizte! Jsou všude! Kamkoli se podívám, odněkud vyskočí vesele blikající stromeček, debilně hrající kýčovitý Santa, svítící kamion s přeslazenou černou limoškou, neurvalá nakupující čůza, nasupená unavená prodavačka. Máme tohle všichni zapotřebí? Na mou ženu to také evidentně nemá dobrý vliv...

Co se dá dělat, jdu splnit podivnou až podezřelou žádost své paní, neboť není, co bych neudělal pro domácí vlídno. Hračkářství. To, že je to hračkářství se dalo poznat jen díky nápisu zvenčí. Uvnitř totiž prodávaný artikl nebyl vidět. Stovky všeberoucích lidí jsou málo průhledné. Vydýchaný vzduch. Bojová atmosféra. Nikdo se vánočně neusmívá, slavnostní mír a klid není přítomen. Cpu se davem. „Au!“ dostal jsem velkým autem na dálkové ovládání do břicha. „Cvak!“ pravily mé zuby po návštěvě krabice se stavebnicí.

„Panenku nemají,“ píšu své ženě asi po dvaceti minutách marného boje. Vzdal jsem to, normálně jsem utekl a teď ukázkově lžu. Jestli to vidí Ježíšek, dostanu prd. Co hůř! Vidí to moje žena. Na internetových stránkách přeplněné prodejny prý píšou, že mají kýžených panenek dostatek. A že prý špatně hledám. Toužím po vysvětlení. Proč? Proč já?

V našem malém městě je docela velký supermarket a v tom docela velkém supermarketu je ozdobený vánoční stromek. Jako všude. U nás je to ozdobený smrk. Jako leckde. Na ozdobeném smrku jsou kromě ozdob papíry. Proč ne. Proti gustu... Na papírech jsou obrázky. Pod obrázky přání. Dětská přání. Dětí z nedalekého dětského domova. A firma, kde má báječná žena pracuje, se rozhodla několik těch počmáraných lejster sundat a vyslyšet. Uznávám, je to hezké gesto. Tedy hezké bylo do té doby, než mě to nagestikulovalo sem, doprostřed bitvy letošních Ježíšků. „No tak dobře, já to nějak pořídím, když si o to nějaké cizí holčičky napsaly a vy jste zrovna tahle přání museli sundat,“ napsal jsem ženě. Škoda, že přes textové zprávy nejde poslat naštvaný tón. To bych si dal opravdu záležet!

Jsem nejen naštvaný, ale i zoufalý. Moje žena totiž někde objevila předvánoční chorobu „Nic nepotřebuji“, k ní, aby nebyla opuštěná, přizvala virózu „Všechno už mám“ a společnost jim dělá i „Nic nechci“, což neodvratně ústí v zákeřnou, téměř neléčitelnou ohavnost „Už zase jsem nenapsala dopis Ježíškovi“. Já bych jí moc chtěl něčím potěšit, něčím, z čeho by měla opravdu radost, nechci zase vracet a měnit většinu krajně nevhodných a blbých dárků, jaké dokážu vymyslet jen já sám. Neštěstí nikdy nechodí po světě samo. Ona to od mé ženy chytila i naše dcera, takže o dobrou náladu mám skutečně postaráno. Bezva! A teď mám pro nějaké úplně cizí dítě shánět předraženou pitomost! To si nemohla přát něco jiného? To si musí vůbec něco přát?!

Fotím jakési příšery, na kterých je žádaný nápis, přeložím-li ho, pak jsou ty panenky mražené. Prý je to z nějakého filmu nebo co. Je to hnusný a drahý. A já kvůli tomu přišel o další dobrou půlhodinu života. Mám vztek.

„Jsou hnusný,“ píše žena. To vidím. Já za to nemůžu. „Si to sežeň sama!“ nenapsal jsem jí. Pak se ještě ptala, jestli jsou obludky opravdové barbíny. Vím já? A to se nějak pozná?! Podle nedaleko slídící všetečné asi sedmileté holčičky se to identifikuje podle výrobce. Tady je prý nemají. Ale že je má doma a že jsou nejkrásnější.

„Taky nejdražší, nenažero,“ poděkoval jsem malému copatému tvorovi za pomoc. Nepochopila to. Vypráví a povídá dál, co všechno má, co by chtěla, jak se těší na spoustu nových dárečků...

„Nemohla byste si to vypnout?“ požádal jsem její maminku. Asi jí také lezou vánoce krkem, neboť na mne byla značně nepříjemná.

„Nejsou. Tyhle stačí!“ odpověděl jsem své ženě na „bárbí“ dotaz a vzteky odeslal zprávu na všechna čísla v mém telefonu. Do háje!

„Nebrat,“ stanovila žena. Nakonec krásné a děsně drahé panenky sama pořídila někde jinde. Ale svoje přání mi neřekla, ani když jsem jí trochu vyhrožoval. Vánoce pitomý! Zoufale pitomý!

Každý dobrý skutek je po zásluze potrestán, říká jedno pěkné přísloví. Jak řekli, tak udělali. Za stěračem jsem našel pozdrav od policie, prý špatné parkování. To už je trochu moc, ne? Vyrazil jsem na nejbližší shromaždiště pomahačů a chráničů, kde mi sice popřáli hezké svátky, ale parkování příliš blízko přechodu se mnou nevyřešili, neboť takhle pozdě večer se už neúřaduje. „Přijďte do čtvrtka,“ poradil mi pán v uniformě.

O pár dní později, ve čtvrtek. Bloumám dnes už třetím nákupákem, sedmnáctým obchodem. Zboží mají všude spousty, na letošní vánoce jsou všichni dobře připraveni. Jenže já nemám, co bych pořídil, čím bych obdaroval. Většina nabízeného artiklu je dle mého laického názoru ohavná, k ničemu, ježišmarjá, tohle se někomu líbí?! Ještě mne napadlo, že bych stvořil nějaký upřímný dáreček vlastnoručně, ale to bych musel začít již v lednu a s nejistým výsledkem. Vlastně poměrně jistým... Mé obě levé ruce a zákaz jakýchkoli manuálních činností v naší domácnosti mluví za vše. Je mi z toho nějak smutno. Připadám si sám, opuštěný. Kdepak jsi, kouzlo vánoc? Kde se schováváš, sváteční zázraku?

Aspoň vyřídím tu pokutu. Stihl jsem úřední hodinu. Přistupuji k okénku: „Dobrý den, jdu se přiznat,“ povídám a podávám policistovi občanku a řidičák. Našel mé dopravní selhání neuvěřitelně rychle. Dívá se na mě a usmívá se: „Přiznání je polehčující okolnost, a když k tomu máme ty vánoce, vyřešíme to domluv...“ Také se na něj usmívám. Je milý. Zarazil se. „Tak ne, už je to odesláno na magistrát, je mi líto.“

„Jak líto? Jak odesláno?! Vždyť mi váš kolega říkal do dneška...“ přešel mne úsměv.

„Asi to špatně spočítal,“ omlouvá milý policista minulého večerního policistu.

Moje žena mi často říkává, že než něco řeknu, mám si počítat aspoň do deseti. Jak to dělají tady, nevím. Možná genius loci, ale ani já nedokázal počítat. „Vy tu neumíte do pěti?!“ upřímně jsem se podivil. Myslím, že to budu mít o něco dražší, jen to teď neumím spočítat...

„Prosím sehnat sadu vysílaček,“ přišla esemeska od mé ženy. No to sis vybrala chvilku!

„Na co?! Komu?! Proč?! Náš synek už má dárků na troje vánoce dopředu, ne?“ odpověděl jsem, jak nejmileji to šlo. Vysílačky! Taková pitomost! Já se z vás zblázním!

„Na tom stromečku v nákupáku zůstalo poslední přání, Tadeáš - 6 let,“ napsala žena, „ráno tam ještě bylo, a prý ta akce už končí.“

Sedím v autě a čtu si to. Stojím u pumpy, koupil jsem si kafe. Něco se mi někde sevřelo.

„Když je seženeš, doběhnu pro to přání,“ pípla další zpráva. V hlavě se mi promítá film.

Malej opuštěnej kluk. Napsal Ježíškovi a jako jediný nic nedostane. Bude u stromečku úplně nejvíc sám. Přál si jenom dvě vysílačky, nic víc. Ostatní děti se radují. Šestiletý Tadeáš kouká pod prázdný svítící stromek a je mu smutno... Neví, proč jenom on nic nedostal: „Opravdu jsem tolik zlobil, Ježíšku?“

Přiznávám se. Ukápla mi slza. Já fakt stárnu. Měknu jak tlející houba.

„Já to tam nedokážu nechat,“ napsala mi moje žena. Nejen pro to jí miluju!

„Já taky ne.“ A tak dcera běží do obchodu. Píše: „Mám!“ Po telefonu objednávám, o hodinu později platím a je mi... Tak tady jsi, kouzlo vánoc!

Autor: René Melichar | čtvrtek 22.12.2016 9:00 | karma článku: 29.25 | přečteno: 1191x

Další články blogera

René Melichar

Stárnu nebo blbnu? aneb mám nové brýle

„Stáří je blbec,“ říkával můj pětaosmdesátiletý dědeček a musím říct, že já to naštěstí ve svých třiačtyřiceti letech zatím nijak nepozoroval,

20.7.2017 v 9:05 | Karma článku: 20.24 | Přečteno: 587 | Diskuse

René Melichar

Poprvé, podruhé a naposledy

„Tak to teda v žádném případě!“ pravil náš sedmiletý syn nekompromisně a odešel si z papíru vyrábět parník. Na to téma se prostě dál odmítal bavit a dával nám to víc než jasně najevo.

6.7.2017 v 9:00 | Karma článku: 28.25 | Přečteno: 857 | Diskuse

René Melichar

Všechno je jinak aneb tatínku, tys měl být opravář!

V pondělí jsem byl v kavárně Potmě. Zvláštní, černé. Jak boty a náušnice naší dcery. Řekl jsem si, že pomůžu dobré věci a zažiju něco, co bych jinak naštěstí nezažil.

15.6.2017 v 9:00 | Karma článku: 25.14 | Přečteno: 828 | Diskuse

René Melichar

Mám bouli na zadku aneb jak jsem ženě udělal radost

„Můžu ti něco říct?“ zeptala se mne moje báječná žena. „Ne!“ neodpověděl jsem, i když moc dobře vím, že po této otázce bude následovat jiná, zjišťující,

25.5.2017 v 9:00 | Karma článku: 30.53 | Přečteno: 2012 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Petr Omelka

Proč chcete, abych byl rasista?

Nezajímá mne barva, vyznání nebo národnost, zajímá mne, jak se člověk chová. A přísahám, že jsem nikdy neházel lidi do jednoho pytle. Proč mne tedy někteří nutí, abych to dělal?

24.7.2017 v 10:13 | Karma článku: 34.47 | Přečteno: 947 | Diskuse

Karel Trčálek

Tour de France je Tour de Nuda

Právě skončivší Tour de France je, řekl bych, celkem, věrným obrazem dnešní doby. Přes veškerou nucenou bombastičnost a la reportáže T. Macka z idnes.cz, to byla jedna velká nuda

24.7.2017 v 8:17 | Karma článku: 13.28 | Přečteno: 441 | Diskuse

Libuse Palkova

Každý brání to svoje

Člověk mnohé pochopí, až když to pozná na vlastní kůži, anebo, pokud si zkusí určité situace vztáhnout sám na sebe, představit si, jak by bylo jemu. kdyby byl na místě jiného. Pak možná vidí věci jinak. Bez špetky empatie to nejde

24.7.2017 v 7:44 | Karma článku: 5.64 | Přečteno: 166 | Diskuse

Helena Vlachová

Nejhezčí prázdniny

Venku lije jako z konve a nějak se mi vybavily vzpomínky na mé prázdniny, jež lze považovat za jedny z nejhezčích

24.7.2017 v 6:46 | Karma článku: 6.97 | Přečteno: 218 | Diskuse

Filip Vajdík

Rychle žijme, než budeme taky dead!

Pořád někdo umírá. A já bych řek, že je potřeba ten život patřičně využít, ještě před tím, než budeme taky dead. Život je cesta z mámy do rakve. A mezi nimi se odehrává ten hlavní děj pro naše bytí!

23.7.2017 v 23:09 | Karma článku: 5.36 | Přečteno: 185 | Diskuse
VIP
Počet článků 36 Celková karma 26.04 Průměrná čtenost 3015

Televizní kameraman, střihač, ale hlavně táta a manžel. Ošklivý plešatý pán, který doufá, že vás jeho "kydy" aspoň trochu pobaví. 

Autor 3 knih "K ČEMU ŽENY MAJÍ MUŽE" a "KDYŽ ŽENA MUŽE KÁRÁ" a "PROČ MAJÍ ŽENY VŽDYCKY PRAVDU", které vznikly z mého blogu. V případě vašeho pominutí smyslů a následného zájmu se dají knihy dostat zde nebo tady :-)

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.