Argument tchýní aneb puberťačka s dírou v uchu

Na začátku každého lidského jednání by si měl člověk stanovit, kdo za případné nepříjemné důsledky jeho činů či slov ponese plnou zodpovědnost, neboť někdo za to přece musí muset, a na někoho se to vždycky dá úspěšně hodit.

Tak třeba u nás doma je to jednomyslně, nekompromisně a demokraticky dáno mou ženou: za všechno nedobré, nepříjemné a nekalé můžu já. Pokud to tak není, tak se nepěkně až šeredně mýlím.

Myslím, že to byl nedávný superúplněk, kdo za to tentokrát aspoň z mého úhlu pohledu mohl, jelikož jinak si své počínání nedovedu vysvětlit. Hroch nesvéprávně hupsnul na tenoulinkatý led, slon se bláhově chystá uložit si zadeček na vysokoteplotně zpracovanou směs kaolinu, křemene a živce. Zkrátka pustil jsem se do debaty s pubertální dcerou, která právě dosáhla věkové hranice trestní odpovědnosti, což znamená, že už může, mimo jiné, dělat věci, které se její mamince určitě nebudou líbit…

Z nějakého mně mlhavého důvodu jsem zahájil diskusi s názvem „ Co z tebe bude“ s pořadovým číslem 816, tentokrát na základě letmého zjištění, že dcera v deváté třídě netuší, kdy skončila druhá světová válka, jak zní Pythagorova věta a že když mi něco zbyde, tak to určitě není „zbitek“. Snažím se zhluboka dýchat a na radu své ženy počítat do deseti, než něco řeknu. U třech tisíců sedmi set osmdesáti dvou mne to přestalo bavit. Že já se jí na něco ptal! To jsem zase musel podlehnout pokušení hrát si na nejchytřejšího tatínka na celém širém světě a dávat na domácí odiv svou genialitu?! 

Opanovala mne obrovská touha vzít pubošku do její školy, nejlépe do ředitelny před celý učitelský sbor, a pomocí několika drobných primitivních vědeckých pokusů a pár zjišťovacích otázek jim na naší dceři ukázat jejich výtvor: patnáctiletou slečnu s vysvědčením „prospěla s vyznamenáním“ a momentální inteligencí šumící trávy spojené s bublajícím blátem. Jak to, že nepropadá?! Jak to, že jsem si toho nevšiml dřív?! Ano, sem tam přiskotačila ze školy s pětkou, ale vždycky se to nějak opravilo. Nejspíš samo, neboť jinak si její vynikající prospěch nijak nedovedu vysvětlit. Ale bylo mi ženou i kolegy v práci vysvětleno, že to není dobrý nápad, udělat z ní cirkus, prý bych tím ublížil dceři a škole by to bylo jedno.

Musíš motivovat, zní mi v uších obecně zažitá poučka ohledně výchovy protivných nenávistných pubertálních tvorů. A jelikož jsem chytrý, až se překvapuji, jdu na to od lesa: „Co vlastně chceš po základce dělat? Kam chceš jít dál?“ Od tohoto lesa na to jdu vždycky, není nad to, poučit se z chyb a znovu je noblesně opakovat.

Začala malinko pěnit, kroutit očima, syčet, naskočil jí beďar na nose, což se prý v jejím věku běžně stává. Její neurony však nedošly slastnému spojení, pročež použitelná štěpná myšlenka z jejích úst nevypadla. Vyloudila ze sebe několik podivných zvuků. Já vážně nevím, jestli to byla řeč! Takže jí nemohu vynadat za drzost.

Dám jí ještě šanci: „Nepřemýšlej pořád o tom, co tě bude jednou doopravdy a dobře živit, to se teď stejně nedá odhadnout. Koukej po tom, co by tě bavilo, co máš ráda…“

Ticho. Kouká. Teda čumí, ale to podle mé ženy není slušné vyjádření téhož. Podle mne je ale přesnější. To mi připomíná, že máme doma novou akvarijní rybku. Ta taky jen kouká. Jako dcera. Naučila se to od ní. Ryba od dcery. Čumět.

„Něco tě snad baví, ne?“ kladu dotaz a snažím se nepropadnout hysterii hned na začátku. Jestli nezmění ten rybí pohled, budu zlý. Možná jí budu i ubližovat.

„Ne,“ prohlásila znuděně. Á, máme tu pokrok v komunikaci!

Tak jinak: „Kecáš, viď!“ řekl jsem smířlivým tónem, aby pochopila, že nedám pokoj. S puberťákem se prý musí pozitivně, vesele a člověk to všechno má brát z té lepší stránky. To jsem si tuhle našel na netu, je čas vstřebané informace vyzkoušet v praxi.

Sledovaný objekt se nadechla a překvapivě se to pustilo do epického výkladu: „Příroda.“

To jsem si pomohl! Původně jsem chtěl na její zájem vesele dle návodu navléknout její novou povinnost se všechno doučit, připravit se na přijímačky, dělat něco navíc, prostě konečně zvednout tu svou línou pr…!!! Klid. Je brzy. Nekřič. Bude určitě líp. Nezabíjet, je to chráněno zákonem.

„Už vám to říkám dva roky,“ pokračuje beďar znenadání.

A je zase ticho. Ryba v akvárku teď dělá větší randál než naše opět zmlklá dcera. Měl bych jí nějak povzbudit, pozitivně zapůsobit, vesele motivovat… „Tebe to nějak zajímá?“ ptám se opatrně. A zbytečně. Samozřejmě. Já vím, že mi právě řekla, že nám to říká už dva roky, ale nějak se mi vaří mozek. Blízká setkání třetího druhu. Jak se mluví s mimozemšťany? A tenhle je teda opravdu z daleka… Nebo mi rostou žábry a začíná šumět tráva? Že bych to od ní chyt?! Abych nebyl za blba, ihned v rozšláplém pokračuji: „Že jsem si nevšiml…“ No vážně. Žádná přírodopisná encyklopedie, žádné stohy knih o zvířatech, ani do lesa pro klíště si nezajde, ani na palouček pro bylinky za úplňku neskákne… Nic. Vůbec nic. Její odpověď nemohu publikovat. Ona tedy nic neřekla, ale to, co si myslela, bylo na ní vidět a myslím, že se jí to vyrazilo i písemně na čele. 

Použij poučky. Jsou dobré. Ověřené. Ne vědecky, ale to je teď fuk. Buď vstřícný. I když je v pubertě a ona tě upřímně nesnáší. Také jsem byl v pubertě a chtěl svou maminku zardousit. Kdyby tenkrát neutíkala tak rychle…

„A co tě na přírodě baví?“ ptám se už zase. Už dva roky.

„Nevím,“ řekla a nakrmila rybku.

Já vím, že je to z poloviny šprajc a z poloviny to opravdu neví. Je ještě skoro dítě, co má jen čerstvou občanku a problém samo se sebou. Já se ale nedám. Chci z ní dostat aspoň emoci – třeba vztek, nenávist, něco, co by jí vyrvalo z letargie, která se mi děsně nelíbí. „Co tě baví ještě jiného?“ ptám se a usmívám se, jako že ten rozhovor je bezva. Ne, není!

„Nic,“ řekla a rybka spolkla granulku. Prý mražení usušení červi nebo co to je za sajrajt.

„Hele, to není možný, tomu já prostě nevěřím,“ pouštím se na pole filosofie. Šmankote, u šípku, ta mě teď musí nemít ráda! Tolik stejných výchovných rozhovorů se stejným výsledkem… Naštěstí nic neříká, tak mohu zvesela pokračovat: „Pro co žiješ?“ To je panečku dotaz, viď? Sám jsem se překvapil. Filosof amatér si prohlíží dceru a čeká, až se v ní něco stane. „Mimochodem, víš to ty sám?“ ptám se sám sebe, zatímco přežraná rybička se schovává do umělých akvarijních kytiček. V dceři to bublá, vypadá, že nad nakladeným dotazem přemýšlí.

„Kvůli zachování druhu?“ odpověděla dotazem, na který je moje filosofie krátká. Nachytala mne v nedbalkách, nebyl jsem na takovou dávku upřímnosti nachystán. Vyletělo mi obočí. Cuká mi v oku. Jedna, dva, tři,…

„Ale protože nikdy nechci děti, tak se mně to vlastně netýká,“ říká pomalu a velmi srozumitelně. Devět, deset, jedenáct,… „Takže nevím, k čemu žiju,“ dokončila svou metalistickogotickou myšlenku, nebo jakou to hudební děsivost vlastně poslouchá, a prohrábla si vlasy rukou, na které má černo černě nalakované nehty. Sedmnáct, osmnáct,… Snažím se popadnout dech. Já vím, že mě provokuje, že jí sedám na lep, že jí nemohu praštit, že je nevětší úplněk za mnoho let. Proč rodičové propadají takovým hloupým touhám tahat ze svých dětí rozumy, když ony zrovna nechtějí?

„Každý přece má nějaký sen, po něčem touží, má cíl svojí cesty, říkej si tomu, jak chceš, zkrátka každý má nějaký svůj motůrek, co ho popostrkuje kupředu levá, zpátky nik rok,“ zakousl jsem se do tématu a přesvědčování drzého prevíta, že svět je sem tam pěkný a že já nevím co všechno ještě… „Já třeba toužil dělat kameru a stříhat, pak jsem chtěl mít rodinu, skvělou ženu… Tvoje maminka zase chtěla děti, je to taky máma s velkým M!“ pustil jsem se do výkladu, jelikož verba docent, exempla trahunt…

„Hmm,“ zamyslela se. Chvilku bylo ticho. No konečně! Pochopila, co jí po odporně mockráté říkám! Zamyslí se nad sebou! Konečně slavím úspěch! To to trvalo! Už tedy vím, jak na tebe, beďare! Omyl…

„Jsem si myslela, že je to složitější,“ prohlásila.

„Co?“ ptám se, a snažím se okamžitě zapomenout na to, co jsem právě slyšel. Naše touhy ti nejsou dobré?!

„Že to není tak …“ hledá to správné slovo a luská při tom prsty. „Tak …“ snaží se vzpomenout si na slovo a rukou ukazuje dolů.

„Přízemní?“ vypadlo ze mě. Co jednou z huby vypustíš, párem volů zpátky nedostaneš.

„Přesně tak.“ Dívá se na mě a čeká, co se teď stane.

Zhluboka dýchám. Tak nevím. Uráží mě? Uráží nás a naše sny a touhy? Dělá to schválně nebo jsem v jejích očích opravdu primitiv? Že já nebyl zticha! Takovej hezkej den to mohl být…

„A ne jenom mít děti nebo ňákou práci…“ přisadila si do mého mírně hysterického mlčení. Na okamžik přemýšlím o tom, jestli jsem si v životě neměl raději přát zachránit planetu, nakrmit hladovějící děti celého světa, vynalézt něco užitečného, nejméně perpetuum mobile. Co já to žiju za život? Prober se! Neubližuj jí!

„Děti jsou radost, světýlko v životě,“ povídám, i když si to teď právě fakt nemyslím a mám chuť jí zhasnout.

„No, to vidim,“ málem si uplivla.

„Víš,“ povídám pomalu, „co třeba pro začátek zkusit udělat někomu radost, někoho potěšit…“ zkouším to odjinud, nevzdat to.

„K čemu mi to bude?“ zeptala se.

„Udělá to pak radost tobě,“ přiznal jsem bezelstně. O to také jde, ne?

„A to má cenu pro tohle žít?“ zeptala se nejdrzejším tónem, jaký dokázala vyvinout a podívala se z okna, čímž se jí vlasy nějak pohnuly a…

Původně jsem chtěl stvořit hodnotnou myšlenku na téma motůrek v životě. Chtěl jsem říct cosi, jako že má cenu žít pro lásku, pro malej kousek „sedne i na vola“, třeba pro svou ženu, jen tak pro sebe pro radost, čímž bych puberťačku určitě ohromil. Také jsem chtěl dodat, že můj momentální životní cíl je přežít ve zdraví tuhle debatu.

„Proboha!“ vykřikl jsem místo filosofických plků, „vedle tebe vybuchl granát?!“ zasípal jsem.

Podařilo se mi upoutat její pozornost. Nedokáže zamaskovat své překvapení. Tohle jsme ani jeden nečekali… „Nebo po tobě stříleli? A trefili se!“ pokračuji ve výchově dcery. Ta na mě kouká jak na zjevení. Poskytl jsem jí důkaz o tom, že jsem se definitivně pomátl. To samé si myslím já o ní.

„Máš v uchu hroznou díru!“ řekl jsem a ukázal na její ušní boltec, skrz který je vidět.

„Náušnici,“ řekla už zase znuděně a mávla rukou.

 Kdyby měla normální náušnici, ani nepípnu. Ale má tam děsnou díru, do které si vrazila nějakou podivnost, co vypadá jako ráfek na kolo k synovu autíčku na ovládání, jen bez pneumatiky. Tu tvoří nikoli černá nafouknutá guma, ale zbytek jejího ucha. No hnus fialovej! Opravdu mám být vstřícný?

Snažil jsem se jí vysvětlit, že se mi to ani za mák nelíbí: „Vždyť je to hnusný! Vypadáš…“ Jak to jen pozitivně dopovědět? „Vypadáš děravě!“ Na víc jsem se v tu chvíli nezmohl.

Vyndala to. Ten ráfek. Díru ne, ta tam zůstala. A zachovala si svou původní olbřímí velikost.

„Tak moment, proč to teď vyndáváš?“ zeptal jsem se.

„Vadí vám to,“ řekla logicky.

Aha! Takže s maminkou již podobnou debatu vedla a evidentně se stejným výsledkem. „Já ti to ale nezakazuju, jenom chci, aby sis to vyargumentovala. Nechci ti nic zakazovat, přesvědč mne, že se ti to opravdu líbí, že víš, proč ten odpornej hnus máš, že to vážně chceš, a ne jen pro to, že se to líbí tvé spolužačce, nic víc nechci.“ Tím jsem opět překvapil nás oba. Ale nějak podvědomě mi došlo, že zakazování je nesmysl, neboť to jsem kdysi poznal na vlastní kůži. A taky moc dobře si pamatuji, že zakázané ovoce je neskutečná dobrota.

„Má to zpěvák mé oblíbené kapely,“ vydala se na zbytečnou pouť děravá.

„Jasně. Tvé kapely. Oblíbené. A ne spolužačky?“ vyzývám beďara na souboj.

„Mojí! Poslouchám jí už čtrnáct dní!“ vysvětluje dcera. No, rétoriku a argumentaci ve škole evidentně neprobírali.

 „A to je všechno?! Nic víc?!“ ptám se. Hloupě. „Až do toho dostaneš nějaký breberky, jeď si na ušní sama! A jdi už spát!“ ukončil jsem debatu, neboť mi nějak ten den už došla slova. Ale až se jí začne líbit třeba Marilyn Manson, tak to teprve bude jízda!

Příští týden tu ohavnost nosila asi jen do školy, doma ucho s funkcí pneumatiky už neměla. Dokonce přinesla domů nejnovější katalog středních škol a na některé stránky si udělala značku.

O týden později. „Píp, cink!“ přišla mi zpráva od mé milované ženy. Obrázek. Ucha. Dcery. S dírou vyplněnou tyrkysovým ráfkem. Žádám vysvětlení. Okamžité. Přišlo střelhbitě. Napsala si o to k narozeninám. A dostala to, tak to nosí. Její babička, moje tchyně to pořídila. Prý „No a co? Když se jí to líbí!“

Takže dcera beďar si to vyargumentovala tchyní. Bezva. Myslím, že já si napíšu o pár deka marjány, abych to nějak rozchodil nebo aby mi to bylo jedno. Tuším, že se tak můžeme brzy těšit na kravský zvonec v nose, tunel Blanka v obou uších a nějakou pěknou kérku na čelo, na keramickou destičku ve rtu, a nakonec bude dcera díky mamince její maminky vypadat jako jistá brazilská zdravotní sestra Elaine Davidsonová, takové chodící železářství, která měla na sobě 6 925 piercingů… Nebo i jinak, podle toho, o co si napíše…

Souboj generací o místo na světě není nic pro slabé povahy… Vypadá to, že nás čekají ještě napínavé chvilky…

O několik dalších dní později. Vařím. Plněné papriky s rajskou omáčkou. Přitočila se dcera bez ráfků a začala vesele švitořit. Hodinu a půl povídá. O škole, kam by chtěla, kam podá přihlášku, o hudbě, kterou poslouchá, o svých černých nehtech. Zírám jak vlk na úplněk. „To jsem ti to hezky vysvětlila, viď!“ zahlásila nakonec. „Brali jsme ve škole, jak správně argumentovat,“ směje se na celé kolo. Vlepila mi pusu a šla spát. Byl jsem v šoku. Ani jsem jí neřekl, že ta díra bez ráfků se mi odporně nelíbí. Ale že je mi to vlastně jedno. Protože vypadá hnusně ona, ne já. Že s ráfkem to vypadalo estetičtěji. Ale své ženě ani tchyni bych to z bezpečnostních důvodů neříkal. Jedna by mne asi zabila a druhá by běžela do obchodu pro bůhvíco… A kdo by za to všechno pak mohl? Toho jsme přece stanovili hned na začátku. A superúplněk to není…