Začíná večer plný tance, noblesy a elegance…“ tak tahle věta zní celý podzim každou sobotu z televize. Je poměrně jedno, jestli jí zrovna říká Tereza Kostková nebo Marek Eben,
v obou případech znamená jedno: začíná pořad StarDance, na kterém mám tu čest být u toho, a to už několikátou sezonu. Dnešní přímý přenos je ještě poměrně daleko, mezi generální zkouškou a vysíláním bývá obvykle téměř čtyřhodinová pauza, během které se na obličeje účinkujících dam, slečen a dívek vyrobí obličeje jiné, o kterých se maskéři či maskérky domnívají, že nebožačkám sluší více než jejich původní, během které se tato nová stvoření více či méně vysvléknou do malých kousků látky, které leckdy připomínají šaty. Ne, že by mi to, nemravovi, vadilo, ba naopak, jen mám pak doma trochu více prostoru k vysvětlování, čím se to vlastně živím, že jen určitě vilně civím na polonahé tanečnice. A je fuk, jestli to jsou profesionálky nebo tanečnice druhu hvězdného. Jednou jsem při křížovém výslechu navrhl své milované ženě, jestli by si něco podobného nechtěla vyzkoušet. „To můžu rovnou chodit nahá!“ pravila a já nadšeně souhlasil, i když jsem původně myslel tanec… Teda to jsem na svou obhajobu tvrdil své ženě. Kecal jsem. No nic. Neprošlo to.
Generální zkouška pořadu právě skončila stejně jako mé vilné pohledy, opouštím „green room“, kde mám již několik let své pracoviště. Mimochodem vůbec netuším, proč se onomu balkonu tak říká, je to totiž všechno, jen ne zelené, ovšem jen za předpokladu, že „green“ ještě stále v angličtině znamená zelený, stejně jako v italštině „verdi“, a za předpokladu, že mi zase něco neuniklo. Dokonce i Tereza Kostková, která je generální ředitelkou tohoto prostoru má šaty málokdy zelené. Spíš to slouží jako skládka vytančených párů, které pak fandí ostatním právě tančícím, či fundus párů, které noblesní a elegantní tanec teprve čeká. Také název „Sauna“ by mne nepřekvapil, jelikož během přenosu je na skládce značné vedro, hrubým a nanejvýš laickým odhadem by to mohlo hodit slušných pětatřicet až čtyřicet stupňů. To má minimálně dvě příčiny.
Za prvé se v atelieru nevětrá. Ano, máme tam po hodině a půl pěkný smrádek, ale teploučko. A hlavně nikam neprchne za slušné peníze vytvořená mlha, která umí stejně malebné věci jako mlha běžná, venkovní. Umí udělat z obyčejného efektového světla světlo zajímavé, dokáže vykreslit paprsky a louče a světlené kužely a všechno, co si jen náročný divák může světelně představit. Je to podobné, jako když v běžné mlze jedu autem a svítím před sebe. Kdyby se mlha z atelieru vyvětrala, zbylo by jen zákonné nařízení o denním svícení. Za druhé se tento pořad jako většina, nevím proč, vysílá i s diváky. Je jich tam opravdu hodně, navíc diváci prostí i ti VIP nám tam svévolně dýchají a topí, čímž si o patro výš můžeme o době ledové nechat jen zdát.
Zdrhám z finské skládky nadýchat se čerstvého vzduchu. Začala dlouhá pauza, která pro mne znamená i šanci pořídit něco naší pubertální a za nedlouho patnáctileté dceři k svátku. Jako opravdový a správný chlap, který si vždy ví rady, se radím se svou ženou, čímž si obvykle způsobím nějaké nemalé utrpení. Ale dobrá rada nad zlato a darovanému koni… Mám pořídit černé triko s tříčtvrtečním rukávem. Na první pohled snadný úkol, který jsem dostal důvěru zvládnout.
Jedu tramvají z Barrandovského kopce dolů do nedalekého nákupního centra, abych důvěru ve mně vloženou nezklamal, a mám trochu strach. Ani ne tak z toho, že budu za blbce, jelikož nejsem schopen pořídit tak jednoduchou věc jako triko pro dceru, na to už jsem zvyklý, spíš se trochu bojím kolejového vozidla pohybujícího se na strmém klesání. Přesněji řečeno, to vozidlo je mi fuk, ale já v tom sedím… Pokud té věci totiž například zesnou brzdy, tak při troše fyzikálních zákonů a zběžném výpočtu dosáhneme dole rychlosti zvané první kosmická, a já nemám s sebou na takový výlet dostatek oblečení ani jídla.
Tramvaj dobrzdila, pročež jsme nedosáhli orbitu, a já přistál v lidmi přeplněném nákupáku. Je říjen. Buď mám chybu v kalendáři já, nebo oni. Do teď jsem byl přesvědčený o tom, že vánoce jsou ještě dostatečně daleko na nákupní zmagoření davů, ale když se na to tu dívám, něco se někde vymklo z kloubů. V obchodě, ve kterém předpokládám prodej mnou poptávaného artiklu, není ani noha. Tak teď už tomu nerozumím vůbec. Davy jsou na širokých chodbách, kudy se bez ostrých loktů, kopanců a hysterických výkřiků jako: „Uhni, babo!“ nikam nedostanete, ovšem v obchodech se víkendově ani nákupně nepoflakuje téměř nikdo. Možná je to nový druh netradiční turistiky, nevím.
Procházím kolem věšáků a regálů nacpaných roztodivnými hadry, které vypadají úplně stejně, jaké na sobě nosila moje babička, když jsem byl ještě malý, ale jen doma, aby jí nikdo neviděl a nemusela se za sebe na veřejnosti stydět. Kdybych se před vstupem nepřesvědčil na vlastní oči, že jsem v obchodě s trendy a módním zbožím známých značek, nejspíš bych sám sebe pokáral, že jsem si popletl obchod. Některé věci, přišlo mi, se nemohly hodit ani na vytírání podlahy. Ale vzhledem k tomu, že tyto domácí práce mám doma přísně zakázány svou úklidofilní ženou, je možné, že jsem přestal sledovat poslední cool módu těchto mnou již zapomenutých končin úklidových činností.
Houstone, mám problém. Nevím, co je to tříčtvrteční rukáv. Hnízdo s tričky jsem po slabé čtvrthodince našel. Mají tu trika bez rukávů, s krátkými rukávy, s dlouhými a něco mezi. Jenže neumím poznat, jsou-li to kousky polodlouhé, delší krátké či snad kratší dlouhé. O tříčtvrtečních ani nemluvím. Zoufale zkoumám dvacítky rukávů na desítkách černých triček. Nebylo by mi v tramvaji řítící se na oběžnou dráhu lépe? A neslušelo by dceři nemravné oblečení tanečnic? Ušetřila by se spousta zbytečné látky nejen na rukávech…
„Dobrý den,“ usmívám se u pokladny na zdejší znuděnou prodavačku, „mám obtížný úkol, se kterým mi můžete pomoci jen vy,“ obluzuji lichotkou nepříjemně se tvářící slečnu. Nafoukla tváře. Vyfoukla vzduch. Vyndala si sluchátka z uší. „Co?“ vyslovila dotaz způsobem, za který by dcera okamžitě dostala vyhrožování fackou lopatou na uhlí. Nepřehlédl jsem svízelnost své situace a zvolil komunikační metodu, na kterou ta osoba nejspíš bude zvyklá – metodu říkej esemes: „Triko. Dámské. Černé. Tříčtvrteční rukáv.“ Usmála se. Pochopil jsem, že chápe. Zavedla mne zpátky ke stojanu, odkud jsem potupně odešel hledat pomoc, a mávla rukou. Pak si nasadila sluchátka a v rytmu zřejmě hudby, které nerozumím, odtančila pryč. Jsem jako vždycky v koncích. A jako vždycky na takovou situaci mám dokonalé řešení. Jsem chytrej chlap, ne?
Píšu své ženě: „Triko volnější výstřih nebo víc ke krku?“ Tímto jsem se opravdu překonal, neboť poznat, že některý oděv je jiný než ten jiný, je pro mne nadlidský úkol.
„Podle toho, jak to vypadá,“ napsala žena. No to jsi mi pomohla! Fakt děkuju! Vypadá to černě!
„Rolák neber,“ připsala. Bezva. Vidím, že mám opravdu důvěru! Copak existuje tričko s rolákovým tamtím? Kolemjdoucí nakupující paní, která nejspíš slyšela mé soukromé hlasité litanie, mi sdělila, že existuje. Co jsem komu udělal? Ptal jsem se jí na něco? Komu tím prospěje?
„Jedno je víc ke krku, jedno ne,“ popsuji své ženě dvě ulovená trika a žádám o povolení k odletu: „Které mám vzít?“
Odpověď: „Je černé?“ Nechci se hádat. Úkol zněl jasně: „Kup černé triko“. Stal se ze mne tvor, který vidí jen černě. Každou jinou barvu ignoruji, jelikož bych si nedovolil odbočit od stanovené.
„Ano, vypadá černě,“ odpověděl jsem. Nechám si otevřená zadní vrátka, protože co kdyby…
„Má tříčtvrteční rukáv?“
„Ano, ptal jsem se dvakrát,“ přiznávám se, „odpověď sice dostal jen jednou, ale tak snad nejsem blbej, ne?“ naběhl jsem si na vidle. Naštěstí žena zřejmě nedává pozor. Pro jistotu trička fotím a posílám obrázek svému nejvyššímu vedení.
„Je to špatně vidět,“ zhodnotila mou snahu. Uznávám, fotit černé triko na hromadě jiných černých triček je cosi jako pořídit fotografii člověka ekvatoriálního typu v dopravní stavbě, která vede pod zemí skrz krajinnou vyvýšeninu, pod mořem, říčním tokem či městem, a obvykle slouží pro silniční, kolejovou nebo pěší dopravu. V obou případech je na fotce prd vidět. Korektně, samozřejmě.
„Co to je za velikost?“ ptá se vyzvídavě.
„Mají všechny velikosti,“ odpověděl jsem.
„A materiál?“ zkouší hranice mé trpělivosti paní na druhém konci mobilního spojení.
„Černý,“ odpovídám po pravdě. Na tomto místě si dovoluji naší debatu trochu „střihnout“, jelikož bych nerad dohnal případného čtenáře k zoufalství, jako se tam mé ženě podařilo dokopat mě.
O několik minut a desítek zpráv později. Teď mne napadá, proč my si se ženou vlastně nezavolali? Proč jsme to museli jak šílenci ťukat do zpráv? Doba je divná…
„Můžeš vzít obě,“ dostali jsme se konečně k závěru mého oděvního nakupování. Omyl.
„Velikost?“ ptám se, jelikož tuto informaci jsem buď přehlédl, nebo omylem smazal, teď nevím.
„Je to dámské?“ přiletěla do mého chytrého přístroje podle mého názoru hloupá odpověď. Naše dcera je už o pár centimetrů větší než moje žena i než já. Ano, nejsem největších rozměrů, alespoň co se výšky týká, ale pro tu puberťačku v dětském oddělení dávno nic nemají. Aspoň myslím. Proto mne ani nenapadlo jít hledat do oddělení malých zlých lidí. „Můžeš mi neodpovídat otázkou?!“ a „Máš pocit, že se nám dcera scvrkla?!“ jsem raději smazal a napsal: „Ano.“
„Aha. Kdyby měli dětské, tak 170“ upřesnila moje drahá žena. Někdo z nás dvou nevěnuje naší konverzaci dostatečnou pozornost. Nebo že bychom měli ještě jinou dceru a já si toho zapomněl všimnout? Jak se znám, možné je všechno…
„Nemají dětské!“ tvrdím, jelikož hledání podobných hadrů v dětském oddělení mi přijde značně nevábné a mně se tam děsně nechce, ale to ženě napsat nemohu. To raději tu tramvaj.
Prošlo mi to. „Trika jsou delší nebo kratší?“ zní další z dotazů. Chce mě zabít? Umučit? Za co?! Jak se to pozná?!
Naštěstí jsem vzdělaný člověk, mám vysokou školu… „Vůči čemu?“ ptám se logicky. Nejspíš erupce na slunci způsobily, že na odpověď čekám déle, než mi přišlo vhodné. Co se dá dělat, láska k ženě se dá vyjádřit i oběťmi, které jsme ochotní přinést.
„Jedno je delší, jedno kratší,“ oznamuji vítězoslavně, když jsem se konečně za pomoci neelegantního tance z obou triček vysoukal. Jen nesmím zapomenout vzít dvě jiná, tahle po mém zásahu budou vhodná akorát pro těhulky.
„OK, ber obě.“ Napsala. To to nemohla napsat hned?!
„Kdyžtak jedno vrátíme…“ dopsala. Může mi někdo vysvětlit, proč si ženy neochočily něco jiného a žijí s námi? A proč my, agresivnější tvorové, jsme to krásné hebké milé plémě už dávno neodsunuli někam daleko, za plot, do útulků, a proč si už zase připadám jako blb?
Úkol splněn. Musím se pochválit a hlavně odměnit. Sladké je údajně dobré na nervy. Co já bych pro sebe neudělal… Hned naproti obchodnímu centru je kavárna francouzského typu. Jejich vynikající káva a hlavně borůvkový koláč mi přivodí neskutečné blaho. Kávička lahodná, koláček z téměř žádného těsta, zato vrstva borůvek se limitně blíží ke stu procentům. „S sebou, prosím,“ polykám sliny, jelikož Pavlov je věčný. Stojím na zastávce, kdybych nebyl slušně vychovaný, tak si chrochtám blahem. Svět je tak…
Přímo proti mně stojí člověk. Asi ze třiceti centimetrů mi kouká do šťastného obličeje. Ne, není to to dle mého nekorektního předsudku dospělec "bodejťbysty", ale na první pohled poměrně běžný spoluobčan (zde si dovolím odkázat na základy české kultury, a sice na dámu, která chodí v poledne na návštěvu ke K. J. Erbenovi, k nám ovšem nikdy na oběd nepřišla). Než jsem stihl cokoli prohlásit na téma intimní zóna a její porušování, které mi opravdu není příjemné, spoluobčan mi oznámil: „Půjčíš mi prachy na vlak, ukradli mi peněženku, nemám se jak dostat do Olomouce.“ V jedné ruce mám svou kávu, ve druhé borůvkovou úžasnost, koleny držím tašku s černým kontrabandem. Ten pán se mi nelíbí. A páchne mu z úst. Všude kolem plno lidí, ale když budu volat o pomoc, bude tu liduprázdno. Co teď? Jakou zvolit strategii? Jak přežít aspoň trošku se ctí? Kousnul jsem si do koláčku, napil se kávy, abych získal čas. Kouká to na mě. Mlčí to. Nehýbe se to. Smrdí to. Dobře. Jdeme na to.
„Jasně. Před hodinou a půl, když jsem vystupoval z tramvaje, jsi tu močil na strom uprostřed davu na pěší zóně. Takhle nikoho neobloudíš. Zkus něco jiného,“ řekl jsem tomu přímo do očí. A máš štěstí, kamaráde, kdybys chtěl kousnout koláčku, zabil bych tě! Tak trochu jsem počítal s tím, že to vzdá. Matematika mi obvykle šla, pokud tedy nepočítám přijímačky na matfyz, ale tentokrát jsem nejspíš opomněl do výpočtu zahrnout i teorii chaosu, lidský faktor a snad i pí se někde opozdilo.
Usmálo se to. Přemýšlí to. Nasadilo to velmi přátelský tón: „Doma mi rodí žena, musím za ní…“ vítězoslavně mi sdělil upgradovanou verzi svého oznámení.
„Hmm, lepší,“ pravím uznale. „Až tedy dojím svůj koláček a dopiji kávu, koupím ti lístek. A abys věděl, že jsem v dobrém rozmaru, koupím ti pro ni i květinu,“ usmál jsem se na něj stejným způsobem jako on na mě.
„Jsi debil? Já potřebuju prachy,…“ za ty tři tečky si, prosím, doplňte méně publikovatelný monolog příjemného asociála, který se přestal usmívat.
„Ty nedostaneš!“ řekl jsem důrazně, až jsem se sám sebe lekl. Teď určitě dostanu přes ústa, upadne mi borůvkové potěšení, poliji se lahodnou kávou, budu se válet zbitý na zemi, lidi mne budou překračovat a nestihnu přímý přenos a vyhodí mne ze StarDance. Den jak korálek! Ale nestalo se to. Jen mi to hrozně duplo na nohu a se slovy „Si trhni!“ to zmizelo v davu lidí, kteří nás celou dobu pobaveně pozorovali. Bolí to. Nebudu říkat, že ne. Tančím bolestí, polil jsem se kávou, opatlal borůvkami…
Začíná přímý přenos. Nasazuji si na hlavu černou čepici, abych předešel stížnostem hlavního kameramana, že se blýskám a vytvářím pak pleší ve všudypřítomné mlze nežádoucí falešný paprsek světla, který zcela nabourává jeho světelnou koncepci. Po dobrodružné pauze se těším na onu větu: „Začíná večer plný tance, noblesy a elegance…“
Ten ovšem s koncem přímého přenosu pro mne neskončil. Bohužel.
Doma jsem se dověděl, že trička mají delší krátké a nikoli tříčtvrteční rukávy a že jedno z nich není černé, ale pouze velmi tmavě šedé. „Žádám trest!“ rezignoval jsem. Už na víc dnes nemám. Zachránila mne překvapivě dcera, pročež jí na zítřek odpustím několik trestných příkladů z matematiky: „Jé! Já si je nechám obě!“ Díky za tvou vyčůranost!
„Jo, mamka ti posílá nějakou papriku na ochutnání, prý trošku pálí,“ řekla mi moje milovaná žena, když jsem po dlouhém dni zahlásil, že bych si něco malého dobrého dal, jelikož mne honí mlsná. Celá rodina totiž ví, že mám rád pálivé věci, a navíc jedlým dárkem od tchyně nikdy nepohrdnu. Otevřel jsem lednici a malou červenou svůdnou krásku okamžitě objevil. S velkou chutí jsem se zakousl. Kouzelně to křuplo. Skousnu znovu. Křup. Slast. Pak se milá zakousnutá představila: „Takže dobrý večer! Jsem malá čerstvá červená paprička a říkají mi Habanero. Smím prosit?“ Tančili jsme spolu asi dvacet minut. Jsem si jistý, že známky od StarDancové poroty by byly hodně vysoké. Choreografie byla skvělá, tančil jsem i na kolenou, občas praštil hlavou o zeď. Celý tanec se mi jevil jakoby v mlze a skrápěl jsem parket slzami. Možná jen Zdeněk Chlopčík by měl několik výtek vůči mým nášlapům, neboť jsem měl chodidla pevně sevřená v pěst… Tak konečně skončil můj den jako korálek – plný nejen tance, noblesy a elegance.
