Vesmír, klíště a Saturn aneb jak jsem romanticky pozoroval hvězdy

Už kdysi dávno na gymnáziu mi učarovaly hvězdy a s nimi i tenkrát probírané základy astrofyziky. Nejen že se na slib vrcholně romantického pozorování svítících teček na černé obloze daly docela slušně balit holky,

alespoň jsem si to myslel podle nemála špatných, a co víc – romantických, shlédnutých filmů, kde předváděné triky na romantiky chtivé ženštiny jsem znal nazpaměť, ale hlavně mne pohled do hlubin vesmíru neobvykle fascinoval. Na konci studia matematicko-fyzikální třídy gymnázia jsem měl jasno: bude ze mě Jiří Grygar a svou práci budu milovat. Vydal jsem se tedy na přijímací zkoušky na „matfyz“. To nemůže dopadnout špatně, vždyť o hvězdách vím děsně moc, dokonce jsem si tuhle přečetl i jednu knihu! Navíc jednička z matematiky a fyziky ve čtvrťáku mne opravňovala k bezbřehému optimismu.

Sedím v posluchárně na vysněné fakultě a mám před sebou obálku s přijímací zkouškou. Jsem šťastný, natěšený, jsem nedočkavý, až budu vystudovaný astronom a budu se za peníze dívat do hluboké minulosti díky k nám doplachtěnému elektromagnetickému vlnění z nejhlubších zákoutí podivného gigantického a neprozkoumaného světa… Otvírám obálku. Podepisuji prázdný papír, kam umístím řešení. Čtu zadání. Čtu zadání. To není chyba, to čtu znovu. Čtu zadání. „Promiňte,“ ptám se dohlížejícího pedagoga, který sedí nedaleko a civí z okna, „nejspíš došlo k omylu,“ vytrhl jsem ho nejspíš z vědeckého bádání, neboť určitě co matfyzák, to vědec, a určitě právě pozoroval skvrny na slunci…

S vědci jsem se do té doby potkal několikrát. Poprvé právě na matfyzu, kam jsme již jako středoškoláci jezdili na zajímavé fyzikální přednášky, a kde nám přednášely světoznámé kapacity, ze kterých jsme měli srandu, jelikož jim evidentně bylo jedno, že mají každou botu jinou, košili naruby a od pohledu nebyly schopné samostatného života. Ale o fyzice a hvězdách věděly všechno. Další vědce jsem potkal při „středoškolské odborné činnosti“, kterou jsem páchal v Ústavu jaderné fyziky v Řeži. Nevím, co mě to tenkrát popadlo vybrat si téma „Spektroskopie jádra“, nejspíš jsem chtěl na vlastní oči vidět, jak funguje místní urychlovač částic. A nebýt toho, že se nám s jedním spolužákem a jednou spolužačkou podařilo omylem spustit zdejší poplach: „Pozor, cyklotron v provozu!“, mohli jsme odbornou práci i dokončit… Tam vám bylo zajímavých lidí! Hned první den přicházíme do areálu přísně vědeckého bádání a proti nám jede pán na kole. V bílém plášti. „Dobrý den,“ zdravíme, neboť jsme slušně vychovaní. Pán se na nás podíval a zastavil. Řekli jsme něco špatně? Tři sekundy se na nás díval, pak upustil kolo, zahodil aktovku a utekl pryč. Později jsme se dověděli, že ho postihl nějaký převratný nápad, za nějž jen shodou okolností později nedostal nobelovku. Přicházíme do kanceláře, kde měl být náš vědecký konzultant. Trochu se bojíme pozdravit, abychom nezpůsobili další něčí vytržení, ale nikdo tu není, a tak si potichu sedáme na židle, které jsme po krátkém pátrání našli a osvobodili od metráku papírů. Ten jsme dali na obří haldu, která zakrývala něco, co kdysi býval pracovní stůl. O patnáct minut později se bavíme už dost hlasitě. „Neumíte pozdravit?!“ ozvalo se najednou v místnosti, kde jsme byli jen dva kluci a jedna slečna, která leknutím vyjekla a naskočil jí opar. Hmm, zase se nebudeme líbat. Zpod obrovské haldy papírů se zjevil rozcuchaný brýlatý pán, který se slovy: „Potřebuji čaj,“ najednou zase zmizel. Když se vrátil, nesl v laboratorních kleštích litrovou kádinku do poloviny zaplněnou zeleným sypaným čajem, nakrájenými dvěma citrony a dvanácti kostkami cukru. Vědecký čaj…

Od té doby je mi jasné, že vědci mohou být podivíni, a proto jsem předpokládal, že u přijímacích zkoušek jsem se právě stal obětí mikrodrobné vědecké chybičky či jejich svérázného smyslu pro humor. „Omyl není možný,“ odpověděl mi matfyzák. „Omlouvám se, omyl jistě ne, ale já dostal zadání pro zahraniční studenty,“ reklamuji papíry, které jsem několikrát prostudoval. Pán se neochotně zvedl, přišel ke mně, vzal do ruky zadání k přijímačkám, po jejichž zdárném absolvování se stanu budoucím astrofyzikem. „Na vtipy nemám čas,“ pravil a odešel si uvařit čaj. Ne, zadání nebylo v čínštině ani sanskrtu, jak jsem byl přesvědčen. Čtu zadání. Prý v češtině. Pak jsem se zvedl, odevzdal prázdný podepsaný papír a šel se stát něčím jiným…

Ale zvláštní láska ke hvězdám mne neopustila. Za starých časů, když ještě moje žena nebyla moje žena, jsme spolu po nocích jezdili daleko na liduprázdná pole, která nebyla zaneřáděná městským světlem, koukat na hvězdy. Vybalili jsme deku, pustili počítač s hvězdnou mapou a bylo nám hezky. Nejsem si jistý, jestli tenkrát při vrcholně romantických chvilkách chtěla něco víc, ale my vážně hledali souhvězdí a čekali na východ hvězd a planet. Měla to říct jasně. A ne: „Je mi zima.“ Dostala deku a hlt čaje s rumem z termosky. Jindy: „Je mi vedro.“ „Tak si dojdi asi kilometr a půl k pumpě, mají tam chlazené nápoje.“ A když jsem se dostatečně nabažil vesmíru, nebo začínalo svítat, vzal jsem tu krásku do auta a jeli jsme na noční zmrzku, neboť jsem měl hlad. A pak… Ano domů, jelikož se mi už chtělo spát. Není zkrátka nic romantičtějšího, než koukat na hvězdy…

Dnes si v noci dáme akorát tu zmrzku. Doma.

Už několik let jsem nutně potřeboval hvězdářský dalekohled, protože jezdím z práce často až za tmy a pozorování hvězdné oblohy za jízdy mi nepřijde příliš bezpečné. Takže ani moc nekecám, když své ženě tvrdím, že: „Je to opět otázka života a smrti!“ Nevím, co mne k tomu táhne. Ale to tmavé nahoře je pro mne prostě neodolatelné. A nutně to potřebuji pozorovat. Vyhlédl jsem si malebný dalekohled, který by naprosto přesně uspokojoval mé zásadní životní potřeby, krásný kousek, byl zrovna v akci, po slevě jen v ceně mírně ojetého auta. Žena mi jemně naznačila, že se mé přání neubírá žádoucím směrem: „Ty ses snad úplně pomát?!“ Přemýšlím, jak to zařídit. Osvědčené triky mých kamarádů, jako tvrdit, že jsem si drahý dalekohled jen půjčil a dotyčný už ho vrátit nechce, nebo že jeho cena z ničeho nic spadla na desetinu a já ho tedy v rámci nezatížení rodinného rozpočtu prostě musel koupit, jsem si použít netroufl. Moje žena mě dobře zná, nějak vždycky pozná, že kecám. Navíc se stejně pokaždé dřív nebo později přiznám. Ach jo! Co budu dělat? Zkusil jsem podat podnětný návrh, že holt jednou nepojedeme na dovolenou, že děti to v botách přece vydrží ještě rok a že se pro jednou nic nestane, když letos trochu zrušíme vánoce. Návrh z mě neznámého důvodu překvapivě nebyl přijat.

„Krásný svátek tatínků!“ zněl vzkaz psaný šestiletým synkem na papírku, kterým byla ozdobená veliká krabice. Žena nejspíš vzala osud rodiny do svých rukou a v řetězci prodávajícím potraviny mi koupila… Ano! Ani mluvit radostí nemůžu… Dalekohled! A ještě tajnosnubně dodala, že se s tím krámem aspoň naučím, než si stejně jednou nějak pořídím tu drahou zbytečnost. Moudrá to žena!

Radost jsem měl jako malý kluk. Myslím, že jsem i chvilku tančil. Obřadně vyndávám z krabice modrou dlouhou trubici naplněnou, jak my astronomové říkáme, čočkami, cítím zvláštní chvění po celém těle, připadám si jak opilý. Podle první strany návodu „rychlé sestavení“, na které budu potřebovat asi 15 minut, jsem zhruba za třičtvrtěhodinku do sebe poskládal všechno, co krabice obsahovala. Počkám na tmu a jde se pozorovat! Krabici s návodem jsem poděkoval za jejich služby a propustil je kamsi do kouta, aby nepřekáželi, neboť moje milovaná žena nemá ráda nepořádek.

Do tmy zbývá chvilka, a tak si na internetu pročítám zkušenosti pokročilejších kolegů, abych tak nějak nebyl pod noční oblohou za blbce. Všichni se shodují na jediné zásadní věci: je to hlavně o trpělivosti, o obrovské trpělivosti… Netrpělivě stahuji chytrou aplikaci, která mi poradí, kde který vesmírný objekt pouhým okem uvidět, kam nasměrovat teleskop, jak říkáme my vědečtí pracovníci, a pak už jen slastně pozorovat. Těsně před setměním vytahuji ven židli, jelikož to je jeden ze základních kamenů sledování pomocí teleskopu, malinkou termosku s kávou a na talířku likérovou špičku, aby byla hvězdná chvilka dokonalá.

Vesmír je nádherná záležitost. Člověk se obvykle sám dívá do hluboké minulosti, neboť světlo k nám dopadající má díky Einsteinovi značné zpoždění, dívá se do úžasně obrovského prostoru, kde nejsou lidi, napadají ho při tom až filosofické myšlenky, jelikož si uvědomuje, že je srandovní mikronic ve srovnání s tím neskutečným nahoře. Klid v duši, ticho, tma… To je taková nádhera!

Sedím na židli, přede mnou teleskop, rozhlížím se po noční obloze. Je mi slastně. Vidím takový hvězdný trojúhelník, podle mne by to měl být Mars, Saturn a nějaká hvězda. Aplikace astronoma říká, že Mars je, zde si dovolím citovat: „Ecliptic topocentric, obliquity, apparent diameter, phase angle, elongation“ a k tomu tam nějaký vtipálek připsal stovky čísel. Koukám na displej telefonu a na oblohu, na displej, na oblohu… a snažím se mezi těmi dvěma světy najít jakoukoli souvislost, abych později mohl aplikaci využít pro hledání jiných vesmírných úžasností. Marně, samozřejmě. No nevadí, půjdeme na to od lesa. Teleskop má na svých zádech jak klíště přicucnutý ještě jeden malinký dalekohled se záměrným křížem, pomocí něhož se celá optická soustava nasměruje žádaným směrem, pokud ovšem ten směr alespoň trochu tušíte. Klíště vidí Mars. Základ úspěchu. Juknu letmo do okuláru teleskopu a vidím tři malé tečky. To je zvláštní, jsem si myslel, že to má zvětšovat. Aha! Vyměň okulár za jiný, máš přece tři. Pro změnu není vidět nic. Vůbec nic. Někde se děje chyba. Nejspíš budu muset tento vadný kus reklamovat. Ale jsem člověk trpělivý, dám mu ještě šanci…

O půl hodiny později jsem zjistil, že na teleskopu jsou různá hejblátka a kolečka, kterými se dají dělat roztodivné věci, jako například ostřit. A každý okulár má ostrost jinde. Začínám chápat ty varovné zvěsti ohledně velké trpělivosti… O dalších asi dvacet minut později. Oko vidí tři jasné body na obloze. Klíště vidí Mars. Teleskop tři slabé mrňavoučké tečky, pokaždé jinak daleko od sebe, podle toho, jakým okulárem se na to dívám. A celé se to děsně rychle pohybuje pryč, pročež musím neustále teleskop pomocí jiných dvou udělátek dorovnávat. Nadšení mne opustilo, radost z dalekohledu šla na výlet, káva mi došla, špičku jsem dávno strávil, hvězdné nebe nade mnou mne začíná tak trochu iritovat.

O hodinu později: „To není možný! Cos to koupila za aušus?!“ ptám se své ženy, která přišla zjistit, proč se kochám hvězdami sám a jí ani nezavolám, aby se šla taky podívat… Točím ovládátky jak smyslů zbavený. Žádná změna. Směruji, nastavuji, ostřím. Trpělivost je sprosté slovo. Pořád v teleskopu vidím tři úplně malinkatý pitomý tečičky! Prej klid na duši! Prej romantika! Houby! Vztek mám! Navíc v teleskopu je dole, co je nahoře a vlevo je vlevo. To by se z toho člověk zbláznil? To to nemůžou vyrobit pořádně?! Zmatený, vzteklý, teď už i hladový, otáčím vším, čím se dá. Ha! Něco vidím! Co to jen může být? UFO! Já vidím mimozemšťany! V okuláru se najednou zjevily zelené blikající tečky, měnily barvu, poblikávaly. Je to jasný! Utíkám pro papír a tužku abych si mohl zaznamenávat jejich vysílání. Zatím netuším, jestli je to morseovka či jiný kód, ale to bude úkol pro vědce, kterým to pošlu a budu slavný objevitel… Když jsem popsal půlku A4 papíru podivnými klikyháky, kterým ani sám nerozumím, hledám na internetu horkou linku do NASA. Letmo jsem ještě pro kontrolu mrknul na teleskop, abych později dokázal odhadnout směr, odkud signály z vesmíru pocházely a nebyl pak za hlupáka. A tak jsem zjistil, že se že se nějaký nadšenec dívá v protějším domě na fotbal a já mu koukám na televizi… notně zvětšenou…

Je daleko po půlnoci. Mám vztek. Mám opravdu už velký vztek. A vážný nedostatek požadované trpělivosti. A hlad. A šel bych už spát. Tolik jsem toužil po dalekohledu! „Ty hnusná dlouhá hloupá trubko!“ pronesl jsem ortel nad darovaným teleskopem a s velkou chutí nakopl stativ. Jdu spát, abys věděl! Jenže v okuláru, jak my astronomové říkáme, se blýsklo. Moje zvědavost jako obvykle lépe papala, a proto převážila na vahách mého jednání najednou neduživý vztek. Podívám se téměř s odporem do okuláru a: „Jůůůů!“ Já vidím Mars! No to je pecka! Jenže za sedm sekund byl pryč. Kam jsi šel? Vrať se! Marsi, nedělej Zagorku! Jak se s tebou teď pochlubím?! Otáčím ovládátky a najednou je zpátky! To je vám taková nádhera!

Budím rodinu. „Vidím Mars!“ hulákám na ně radostí bez sebe, ale oni, nevzdělanci, nesdílejí mou radost a jen rozespale civí. No nic, užiju si to sám. Vrátil jsem se k dalekohledu a Mars už nikdy nenašel. Klíště ho vidí, trubka ne. Klíště je k prdu, vyhodím ho, jen mne mate. Za další slabou hodinu jsem zase v okuláru trubky našel nějakou rozmazanou tečku. Měním zvětšení, aby tečka byla větší. Zkouším to zaostřit. „Jééé! Áááách!“ Čas se zastavil. Mé srdce klokotá blahem. Ani nedýchám. Tahle noc je zatraceně romantická! Sedám si na židli, opatrně otáčím ovládacími kolečky, abych to neztratil. Vesmír je přenádherný! Svět je žůžo! Koukám se do okuláru a skrz něj na mne svým prstencem mává Saturn! Osobně. Zelenožlutá koulička s prstýnkem. Fascinovaně ho pozoruji asi deset minut. Pak jsem nevydržel nápor filosofického rozpoložení a začínám štěstím tančit.

Vytahuji rodinu z postelí: „Tohle musíte vidět!“ Dokopal jsem je k dalekohledu. Najdu Saturn a vždycky mají tak pět až sedm sekund, než to zdrhne jinam. Snažím se jim vysvětlit, že je to otáčením Země a nikoli mou obvyklou manuální neschopností, ale oni si o tom stejně myslí svoje. Nakonec jsem u toho báječného teleskopu ve společnosti úžasného Saturnu zůstal sám, neboť jednak odmítali nad ránem pořád vstávat a zpívat se mnou oslavné písně a jednak podle mého neprojevovali dostatečnou radost a nadšení. A já mám jenom jedny nervy. „Aha, no jo, no,“ tryskalo nadšení z mé ženy. „Není to trochu rozmazaný?“ pochválila mne rozespalá pubertou postižená dcera. „Hmm, dobrý, už můžu jít spát?“ podpořil tatínka šestiletý synáček.

Další noc mi trvalo najít toho oprstencovaného plynatého obra už jen pětapadesát minut. No to chce fotku! Beru do ruky telefon. No jo, ale jak to… Nastavím dalekohled. Saturn dám do levého dolního rohu, jelikož mi za sedm sekund zdrhne vpravo nahoru. Přiložím telefon k okuláru. Natáčím telefon, neboť fotoaparát musí být v přesné ose s okulárem. A to, řekněme si upřímně, není snadný úkol. Pak se s ničím nesmí ani malinko pohnout a vyfotit dotekem na displeji. Dvě ruce jsou málo. Dvě levé ruce jsou zoufale až katastrofálně málo…

O dvě hodiny a sedmnáct minut později. Rozkopaná plastová židle se válí nedaleko. Hrneček s kávou už nikdo nikdy nenajde, netušil jsem, jak daleko umím házet. Hlodám do telefonu, abych se trochu uklidnil. Vyděšená rodina mne i přes pokročilou noční hodinu pozoruje z bezpečného úkrytu. Tatínek totiž romanticky pozoruje vesmír…

O dalších třicet šest minut později. „Jo, ano, jupííí, tádydádydá!“ křičím radostí. Podařilo se! Mám obrázek, fotku, důkaz, že jsem opravdu dokázal vidět Saturn na vlastní oči… Vysílený a spokojený balím teleskop do krabice. Na co jsou tyhle malinkatý šroubky? Kam jenom patří, když mi zbyly a nechyběly? Potupně beru do ruky návod. „…k jemnému nastavení hledáčku…“ Tím myslí klíště. Aha. To někdo ty návody nemůže psát pořádně!? To nemůžou ty nejdůležitější věci být hned na první straně?! A ne až na druhé?!

Už se moc těším, až bude Měsíc v novu, já vezmu svůj dalekohled, nastavím správně klíště a s hlubokým klidem, romantikou v duši a obrovskou pokorou před nekonečným vesmírem se pokochám třeba Jupiterem…