Jak jsem se stal parníkem v davu aneb blb na výletě

Měli jsme odjet podle mých reálných propočtů kolem třiadvacáté hodiny, pokud vezmu v potaz, že jsem své rodině navykládal, že je zcela nezbytné opustit domov v devět večer, abychom na místo určení,

které je nyní vzdálené jedenáct set kilometrů, dorazili aspoň trochu včas. Započítal jsem do očekávaného dvouhodinového zpoždění snad všechny nežádoucí faktory, na které jsem v tu chvíli byť jen vzdáleně pomyslel. Ovšem relativita času v pojetí mé ženy, večeře v restauraci coby předodjezdové taktické soustředění, která se poněkud protáhla, neboť jsem měl velký hlad a potom moc bolavé bříško, a má pozdější jedna rychlá hra na telefonu na toaletě způsobila, že vyrážíme těsně před půl jednou ráno. Tedy v noci. Prostě nula dvacet devět.

Letos se nikým nenechám rozhodit – dal jsem si předsevzetí, která si zásadně nedávám. Dovolená prostě bude super, hotovo, přes to vlak nepojede. A je mi fuk, že den před odjezdem přišel šestiletý synek: „Tatínku, já nevím, proč tam pojedeme, já k moři asi ani nechci…“ A je mi fuk, že ve stejnou chvíli zacítila svou šanci téměř patnáctiletá: „Bude tam zase ta tráva, co mě bude chtít utopit. Nemohli bychom jet jinam?“ Ať si tam nechtějí! Já se nenaštvu. A just ne! Abyste věděli!

V autě jsem chtěl pustit nahlas své oblíbené AC blesk DC, abych neslyšel jakoukoli poznámku, která by snad chtěla zpochybnit naše počínání. Ženy jsem se raději neptal, jestli se jí vůbec někam chce. Nemuselo by to, obávám se, dopadnout dobře. Naštěstí děti usnuly, jakmile jsem nastartoval motor, takže moje oblíbená žena nemusela být nevhodně kritická k výběru kvalitního cestovního hudebního doprovodu. Jede se dobře. Tma, ticho, téměř nulový provoz, jen sem tam se na černé obloze proskotačí jasný meteorit. Ano, já vím, drahá, že bych měl za jízdy pozorovat něco jiného, ale když to je taková krása! No, uznej! Ne, tak ne…

Asi po padesáti dvou a půl kilometrech… Má žena: „Jé!“ Jsme spolu již delší dobu, a tak mi nedělalo problém z tónu onoho citoslovce vysosnout naprosto zásadní a zoufalou informaci o tom, že se někde něco pokazilo, že je něco špatně a že jsem určitě já (kdo jiný) udělal nějakou fatální chybu. Ale jsem člověk plachý a upřímně řečeno, nebyl jsem si v tu chvíli jistý v kramflecích, že jsem něco někde skutečně nepokazil, pročež zahajuji vyčkávací taktiku. Mlčím a vůbec nevím, co se bude dít dál, neboť meteority a hvězdy na obloze jsem jí už přestal ukazovat před dobrými třemi minutami a od té doby nemluvím. Nic a nikoho jsem nepřejel… Že bych projel stopku?

„Nemám plážový šátek!“ vydechla moje milovaná žena. Naštěstí je tma, takže třesoucí se bradičku jen odhaduji z tónu jejího hlasu. Je mi nad slunce jasné, co se stane. Jsem si nesprávně v tu chvíli myslel. Dle mých střízlivých odhadů moje milovaná prohlásí, že výjimečně něco zapomněla a že udělala chybu a že to nevadí a že si na konci naší cesty u moře koupí jiný. A já ho s radostí zaplatím, jelikož jí mám rád a co bych pro svou ženu neudělal… Ale je ticho. Tuším, že bych měl něco správného prohlásit, ale moc se mi do toho nechce, neboť se soustředím na řízení motorového vozidla a ne na vymýšlení nosných štěpných myšlenek.

„A na co ho potřebuješ?“ ptám se logicky, nikoli správně.

„Na co asi!“ dostal jsem krajně nelogickou odpověď. Nevím, fakt nevím. Já takovou věc nikdy neměl. Dostal jsem podrobnou přednášku o tom, že je na pláži životně důležité si zakrýt zadek.

„Tvůj zadek?“ ptám se, jako správný módní neznaboh… Nechápu to. Její zadek? Ten, který se ukazovat může a dokonce v rámci zkrášlení světa i musí? Opět nastupuje u nás všudypřítomná teorie relativity. Žena prostě šátek potřebuje. K zakrytí, jelikož prý jí už není dvacet a vůbec. Měl jsem už už na jazyku odpověď, že to má tedy pravdu, ale výmol, který nám málem ulomil kolo, mi v tom na poslední chvíli zabránil. Díky, kámo!

„Koupím ti u moře jiný,“ nahazuji návnadu a oprávněně očekávám, že se rybka chytí a vše bude, jak má být. Ale snad další hrbol na cestě či přebíhající ježek způsobil, že věta opět nebyla správná.

„Co když nebude stejný?“ zeptala se. Ježiš, to jako vadí?! Dělá mi to v hlavě trochu nepořádek. Jak z toho ven? Jaká je na tohle správná odpověď?

„To nevadí, ne?“ šlápl jsem na malou příruční minu. Dověděl jsem se, že je přesně v barvě plavek a že je na něj zvyklá, jelikož ho má již mnoho let a dokonce podle něj plavky vybírala a teď je to všechno vniveč. Nakonec tónem opuštěného malého pejska dodala: „Ne, nevadí to…“

Mozek mi jede na plné obrátky. Z osmdesáti procent se věnuje řízení a zbylých dvacet se silně přehřívá přetížením. Je mi mé ženy líto. A taky mám strach, že budu litanie o zásadní životní potřebě poslouchat příštích třináct hodin jízdy. A to bych tedy nerad, jelikož se oprávněně obávám, že bych snad nějakým omylem mohl cosi nevhodného a tedy silně explozivního prohlásit. Přemýšlím. Sedmý rok manželství je podle jistých odborníků kritický. Manželé se prý občas začínají nesnášet, jejich chyby jim vadí, jako nikdy před tím, jsou častější hádky… Nejspíš to udělám. Jen si, nevím proč, potřebuji srovnat v hlavě, kvůli čemu to udělám… Protože jí miluji nebo proto, abych měl klid? Protože pro svou ženu udělám cokoli, nebo abych jí s nějakou ohavnou nadávkou za chvíli nevyloučil z přepravy? Protože je to moje vyvolená nebo abych si ušetřil hledání a placení nového šátku? Padesát devět kilometrů od domova otáčím vozidlo. Protože svou ženu prostě miluju a pár kilometrů navíc je proti tomu směšný zádrhel. Je to dobré, krize tedy není na pořadu dne. Mám ze sebe radost.

„Ne, jedeme dál, přece se nebudeme vracet!“ brzdí mou láskyplnou jízdu domů moje žena. „Koupím si jinej, fakt, za to zpoždění a projetý benzín to nestojí,“ řekla pevným hlasem, kterému jsem v tu chvíli omylem podlehl. Otáčím vůz zase do směru Chorvatsko. O tři kilometry později: „Ten šátek mě štve…“ Sedmý rok. Kritický. Vědecky ověřeno.

Moje krásná usměvavá žena nastupuje před naším domem do auta. Můžeme vyrazit. Hodiny ukazují 2:15. Vše je, jak má být. „Teď už máme opravdu všechno?“ ptám se a činím tak tuto chvilku navýsost odlehčeně vtipnou a jen s drobnou invektivou schovanou do tónu hlasu, aby se jako vědělo, čeho jsem schopen pro svou kolonku „manželka“ udělat bez nároku na jakoukoli odměnu. „To ses mě měl zeptat před tím…“ oznámila mi moje šátkem obohacená žena. Jasně, někdo za to musí muset… Ale proč pořád já!?

U moře to bylo přesně, jak jsem stanovil. Pohoda. Synek se vesele cachtá v tom trochu větším slaném rybníku, dcera plave jak delfín a na „rdousící mořskou trávu“ si ani nevzpomněla. Žena ozdobená svým modrým plážovým šátkem je spokojená, neboť ani mne nenapadá, jak bych koho zprudil. Nechutná rodinná pohoda, co vám budu povídat.

Čtvrtý den velím k výletu, jelikož už mi došla veškerá za celý rok nahromaděná trpělivost. „Koupat se můžete jindy, tohle nikdo s největší pravděpodobností nevypustí,“ oznámil jsem rodinným příslušníkům s tím, že se pojede na výlet, aby se do prkýnka dubovýho už taky něco dělo, jelikož mi tento způsob léta hyzdí pleť na mé pleši. O zadečku ani nemluvím.

Již před dovolenou jsem si na internetu vyhledal několik výletů, které by naše děti alespoň trochu intelektuálně obohatily, a hlavně mne vytrhly z plážové letargie a bezbřehé nudy. Ten den ráno jsem svůj svazek čítající několik desítek listů dal k nahlédnutí své nejvyšší vedoucí i jejím dětem s tím, aby všichni viděli, jak jsem skvělý, jak nic nenechám náhodě, jak jsem úžasný otec a báječný manžel, který myslí na všechno a je vždy připraven k akci. „Vyberte si, který chcete,“ řekl jsem blahosklonně a vychutnával si svůj triumf vespolek s vynikající kávou, kterou jsem si s láskou k sobě samému uvařil. „Hmm,“ ocenili sborově mou několikadenní snahu. Nevděčníci jsou to! „Proč jsou to všechno místa jako vrchol hory, opuštěný mlýn, samota, liduprázdná planina, nepřístupná zřícenina a podobně?“ zeptala se po chvíli má šťouravá žena. Tady se člověk snaží a ona!?

„Normální výlety,“ přehlížím znevažování mé brilantní přípravy.

„Normální nejsou,“ zahlásila žena a zkoumavě se na mne dívá. Cítím, že se mi malinko propadá podloží pod nohama.

„Vždyť už jsme tu po třetí, všude jsme už byli, tak tohle zbylo,“ vysvětluji mírně třesoucím se hlasem, neboť to vypadá, že můj koncept výletů bude odhalen, znehodnocen nevybíravou kritikou a zadupán do bahna jejich vlastních nekvalitních návrhů. Dívají se na mě. Není to příjemné. Oni to vědí. Proto to dělají. Sedmý rok se týká celé rodiny? O tom vědci nehovořili…

Vydržel jsem to asi sedmnáct sekund a pak jsem to vzdal. Abych si zachoval alespoň zbytek důstojnosti, vytáhl jsem pečlivě ukrytou složku s nápisem: „Rezervní výlety. Použít jako záchrannou brzdu. Jen v případě nejvyšší nouze“. Netušil jsem, že nouze, která naučila jednoho kriminálníka hrát na housle, přijde tak brzo aniž by mne naučila hrát na cokoli smysluplného. Sám jsem zalistoval v nouzovém seznamu a rychle vybral, aby nedošlo k nějaké nechtěné nehodě. Pojdeme do města, které je chráněné Unescem, tam přeci nikdo teď v horkém v létě nebude. Všichni se koupou nebo jsou zalezlí někde ve stínu, do rozpáleného města může vstoupit jen úplný blázen. A my. Dobrá. Přiznávám se. Nemám rád lidi. Tedy kusovky mi nevadí. Dav ale nesnáším. Nikdy mi nic neudělal, přesto ho nemám mezi oblíbenými a určitě nikdy ho nelajknu. Myslím, že dav mne děsivě až hororově vycucává. Hlavně psychicky. Prostě NEMÁM RÁD dav. A dav je pro mě víc jak dva lidi vedle sebe. Z čehož mi vyplývá, že naše rodina je už tak trochu malým davem… aspoň někdy to tak je, myslím… A oni to někdy tuší, obávám se…

Můj návrh byl bez výhrad přijat. Hurá. Pardon – ach jo. Vstupujeme do města Trogir, chystáme se na klidnou romantickou procházku při zapadajícím slunci se zmrzlinou pro děti a sklenkou něčeho dobrého pro nás, zamilované manžele. Začíná výlet, za který si můžu já sám… Brodíme se desítkami tisíc lidí nahňahňaných do malinkého středověkého centra města s velmi úzkými uličkami, stovky z nich mi šlapou po nohách, desítky mi dýchají na záda nebo přímo do obličeje… brrr…fuj… Navštívilo mne zoufalství, které vede za ruku paniku a vztek. Po zádech mi stéká ledový pot, v hlavě mi na poplach ječí siréna. Čekám, že se každou vteřinou musím beze zbytku a definitivně zbláznit. Nebo strašně silně explodovat. Začínám být vzteklý a velmi nemilý. Nesnáším to tu. Milion turistů kam jen mé krví a vztekem podlité oko dohlédne, všude místo kulturně historického zážitku ohavné stánky s polohnusným zbožím. Začínám být mimo. Jsem neurvalý na děti, na svou ženu. Jdu o pět kroků před nimi a lokty rozrážím dav. Vím, že se chovám jako pitomec, vadí mi to, ale nemůžu si pomoct, nemám se za to rád. Chci se snažit být laskavý aspoň na své děti a na svou krásnou ženu. Nejde to. Nerozumím tomu. Nerozumím si.

„Tak si pojď někam dát aspoň kafe, třeba tady je málo lidí“ snaží se mě zatím docela mile uklidnit moje žena.

Netaktně jsem prohlásil cosi ve smyslu, že ať jde i s kávou… a pokračoval v plavbě oceánem všudypřítomných turistů jak parník, jemuž se celý vnitřek vymkl z kloubů. Choval jsem se jako, omlouvám se za to slovo, debil.

„Nebuď nerudný, jednou to holt vydržíš! Tak jdi pár kroků za námi, třeba se uklidníš,“ přitvrzuje moje žena, která tento můj stav již několikrát na vlastní kůži zažila, a je tedy nesprávně přesvědčena o tom, že ví, jak na mě. Jenže tentokrát je to jiné. Stydím se za své chování, nenávidím se, ale kolesový kolosální parník jede dál…

„Proč nemáš na sobě svůj šátek?“ jízlivě se snažím být co nejvíc nepříjemný, jelikož doufám, že svou ženu urazím, rozbiju a naštvu tak, že ukončí tuhle paroplavbu středomořskou lidskou ucpaninou. Omyl.

„Co ti vadí? My s dětmi rádi někdy zajdeme co centra dění…“ řekla a já velmi dobře vím, že je na mě právem dost nabroušená. Hodně slušně řečeno.

Fakt se stydím. Opravdu se nenávidím. Ale parník si jede svou: „Ahááá!“ volím tón slizký jak rozšláplý slimák, „abych to tak nějak pochopil, definuj dění.“ Nebudu se pouštět do dalšího podrobného popisu následující hodiny a půl, neboť bych si se už snad nikdy nemohl ani trošku vážit. Obdivuji svou ženu, že mi nedala pěstí. A děkuju jí za to…

Cestou jsem ještě dokázal rodince vysvětlit, že všechno dělám kvůli nim, aby byli spokojení, aby se měli dobře, aby já nevím, co všechno jsem jim stačil vyčíst, že dělám, ač třeba nechci. „Tak holt jednou nejsem v dobrém rozmaru, no!“

Žena to chvilku poslouchala, utřela si slzy a hodně potichu mi řekla: „Začínáme se bát chvil s tebou. Dáváme pozor, abys byl vyspalý, abys neměl hlad, abys neměl žízeň,…“ pak se jí zadrhl hlas a nic už neřekla.

Asi bych tam stál dodnes. Opařený a červený jak rak. Raději bych dostal tou pěstí. Co na tom, že jsem se pak všem omluvil. Co na tom, že jsem se pak zbytek dovolené snažil chovat jako normální člověk. Jako normální táta a manžel. Je mi bídně ještě teď, když si na tu chvíli vzpomenu, běhá mi mráz po zádech. Je to „sedmým rokem“? Těžko. Žena mi už zase dokázala odpustit a dokázala mi říct, že mě přes to všechno miluje.

Chlapi prý nestárnou, jak sami říkáme, jen zrajeme. Pochopil jsem, že začínám rok za rokem úspěšně dozrávat v nepříjemného starého nerudného dědka. Každý rok o kousek blíž… A dneska to cinkne zas… „Cink!“

Během pár hodin otočím pro svou ženu auto a zajedu si přes sto kilometrů kvůli „hloupému“ šátku a vzápětí si lebedím v chování idiota… Takže: od teď se sebou nenechám rozhodit – dal jsem si předsevzetí, která si zásadně nedávám, nechci být kolesovým parníkem, nechci být kolosálním blbem… Přes to parník nepojede! Kéž při mně bude stát i dál můj anděl – moje žena.