Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Moje cesta do pevnosti Boyard

1. 09. 2016 9:00:00
Taková malá šikovná bombička se při dnešní technologii rozhodně vejde do kšiltovky, i do té, která je nasazená na mé pleší postižené hlavě.

Alespoň dle technologických znalostí a mínění docela pohledné mladé slečny v bílé košili a bílých rukavicích, která se mě právě ptá, jestli mám touhu působit potíže...

Je půl šesté ráno a já jsem přesvědčen, že jsem právě prošel úspěšnou lobotomií. Usilovně se snažím „najít sever“, ale příliš dobře vím, že toho do pozdního odpoledne nebudu schopen. Časné vstávání mi prostě nedělá dobře na pleť nejen mých hýždí, nikdy si na tuto obzvlášť hnusnou mučící praktiku asi nezvyknu. Dnešní brzký odlet z pražského letiště znamenal vstávat ve tři hodiny – teď nevím, jestli napsat ráno nebo v noci, ale ono je to asi jedno, výsledek bude zřejmě v obou případech k nerozeznání – usednout do mého malinkého modrého sršáně a dopravit se k letišti. Jelikož už dávno znám budící kvality své milované ženy vespolek s mou nechutí vstávat vesměs s mou nenávistí k budíkům, nešel jsem raději spát vůbec. Asi už stárnu, ale neudělalo mi to ani trošku hezky.

Již dlouho jsem ničím neletěl, a tak jsem jako zodpovědný cestující propátral internet, abych aspoň trochu vytušil, co si můžu a co nesmím vzít s sebou do letadla, a zjistil tak, o jaká pěkná omezení se nám nezodpovědní a prý všudypřítomní soudruzi teroristé postarali. Podle vyhledaných informací to na mě působí, že se opravdu neflákali. Produkce pořadu, který letím na týden natáčet, nám navíc sdělila, že máme možnost mít s sebou pouze kabinové zavazadlo, což pro neznalé, kterým jsem do té chvíle byl i já, znamená 50 x 35 x 25 centimetrů a maximum 12 kilogramů. Asi po hodinovém šmejdění na internetu a letmém pohledu na maličké povolené zavazadélko jsem zjistil, že s sebou nesmím mít žádnou zásadní životně důležitou záležitost, jako například kapesní nůž od mé ženy, který s sebou nosím všude, neboť jen tak si mohu připadat jako muž...

„Nebudeš muset po mém návratu prát tolik věcí!“ oznamuji radostně své milované a přes její marný odpor odstraňuji z připravených hromádek troje trenýrky, čtyři trička, jedinou náhradní mikinu a nepromokavou bundu.

Nasadila přísný tón: „To mi budeš zase dělat ostudu!?“ Na slovíčku „zase“ si dala artikulačně záležet, snad abych jej náhodně nepřeslechl.

„Pokud budu dělat ostudu, pak jen sobě, a to mi tolik nevadí, jsem zvyklý, tobě bych si ostudu nikdy nedovolil udělat!“ uklidňoval jsem láskyplně svou ženu.

„Budeš špinavý a smrdět,“ zašeptala zoufale. Je zvláštní, že tohle si ženy berou hrozně osobně. Že jejich manžel je podle nich tak trošku dobytek, který celý týden nosí jedno tričko a jedny kraťasy i přes to, že má v zavazadélku několikero náhradního, voňavého, jimi prý s láskou vyžehleného. Proč jim to vadí? Vždyť u toho stejně nebudou! A selfíčka posíláme jen ty z prvního dne... Pro jistotu... Dokonce obvykle před odjezdem kamkoli musím slíbit, že na sebe dohlédnu. Slíbil jsem to i tentokrát a začal páchat matematicko-fyzikální nesmysl, začal jsem balit. Na první pohled se totiž připravená halda prádla do povoleného prostůrku tašky v žádném případě nemohla vejít. Pardon, na tomto místě se musím omluvit své ženě (čtenář nechť si v této chvíli dá třeba kávu): „To nebyla halda, samozřejmě, to byly dokonale vyrovnané komínky čistoskvoucího prádla!“

Otevřel jsem tašku, vzal do ruky tři trička, sroloval je do úhledného válečku a nahňahňal je do tašky. To samé jsem elegantně zopakoval s dalšími třemi tričky, se sadou trenýrek, s kalhotami, a když jsem začal rolovat svou oblíbenou košili, moje žena téměř omdlela: „To si děláš srandu!?“

„Ne,“ vysvětluji, „ale jinak to všechno do povolených rozměrů nedostanu.“ Opět jsem pochopil, že moje drahá žena vůbec nerozumí fyzice, že tu úžasnou vědu z nějakého důvodu nemá mezi oblíbenými, že by jí zcela určitě „nelajkla“. Oblečení totiž obsahuje překvapivě velkou spoustu vzduchu a ten je z něj potřeba odborně odstranit. Nejlépe za použití dostatečného tlaku. Dokonce odmítala přijmout i vyloženě vědeckou hypotézu, že srolovaná věc po svém návratu do původně chtěné konstelace zůstane tak nějak téměř vyžehlená, což dokazovala nevhodnými a vědecky nepodloženými poznámkami jako: „To bude vypadat, jako by to sežvýkala kráva!“ Snažil jsem se jí objasnit, že v tom případě by mé oblečivo bylo silně navlhlé, kdežto rolováním zůstane zcela suché, tedy alespoň pokud letadlo nespadne do vody, ale ve dvě ráno projevila jen málo snahy k rozšíření svých obzorů vzdělanosti.

Jako poslední věc jsem do napěchované tašky z posledních sil narval několik pytlíků s tekutinami, neboť slečna na telefonní zákaznické lince letiště Praha mi sdělila, že každá kapalina musí být v uzavíratelném sáčku, flakón či tuba smí mít maximální obsah sto mililitrů a dohromady to smí mít nejvýš jeden litr. Z čehož jsem po slabé třičtvrtěhodince vypočítal, že zapytlíkovaných lahviček má být deset. Parfém, pasta na zuby, ústní voda, opalovací krém a nepamatuji si, co ještě, co však vím je, že toho bylo sedm. Doma jsme již nic tekutého a do decky nenašli, i když jsem na svou ženu naléhal. „Na informacích řekli deset, já mám jen sedm, jestli mne nepustí do letadla, můžeš za to ty!“ rozloučil jsem se se svou milovanou a zmizel v noční tmě.

Letiště. Blížím se ke kontrole dutin lidských i zavazadlových. Jsem velmi rozespalý, ale číst umím. Bohužel. Ta velká cedule nedaleko rentgenového rámu hlásila, že veškeré tekutiny musí být v balení do 100ml, což jsem měl správně, ale pak oproti slečně na informacích hlásila: „... v jediném uzavíratelném sáčku o obsahu 1 litr...“, z čehož mi vyplývá, že jsem svou ženu zbytečně hnal do obchodu pro deset malých sáčků, které sehnala až na třetí pokus, a že jeden litrový, který jsme měli doma, jsem jí neměl házet na hlavu s tím, že je nesmyslně velký. Příroda, ta bezcitná škodolibá bestie, mi odmítla věnovat aspoň malý kousek šikovnosti. Takže když se mi, nevyspalému a hysterickému, podařilo vysypat sedm malých pytlíků na stůl, jejich obsah nacpat do jednoho litrového, který tu byl pro podobná individua připraven, ozvalo se hlášení, že bych se měl co nejrychleji dostavit k odletu, jinak budu z přepravy vyloučen, díky čemu mi došlo, že pro příště je půl hodinová časová rezerva málo... Nacpal jsem sáček do tašky a sedm malých do koše. Jenže jak se ty věci ocitly v jednom stísněném prostoru, nerozprostřely se jako před tím, když byly svobodnější a každá měla svůj vlastní pokojíček, nýbrž naopak, jaksi nabobtnaly. Taška nejde zavřít. Mám vztek. Rvu za zip, to je taky vynález! Vždyť to vůbec nejde! Já tě tam dostanu! Nezlob mě! Rumpluji celou taškou, vztekám se, potím se, začínám být poněkud zoufalý. „Žádáme pana Melichara...“ No jo, vždyť už jdu! Se mi to tady... Když nepomůže síla, pomůže ještě větší. Zabral jsem. Hurá! Zapnulo se to! Až později zjistím, že moje košile sice zůstala téměř vyžehlená i přes mou ženou kritizované rolování, ale objevila se na ní díra, kterou právě svévolně vykouslo to hloupé zdrhovadlo.

Přistupuji k rámu. „Sem dejte kovové věci, sáček s tekutinami a sundejte si i pásek,“ pravila slečna v bílé košili. „Prosím!?“ přeskočil mi hlas. Zopakovala to. Nasypal jsem mince z peněženky do připravené přepravky a k tomu jsem přihodil klíče. Sundal jsem pásek. Kraťasy se sundaly samy. „Pytlík je v tašce,“ oznámil jsem slečně a pokusil se o úsměv. Kalhoty nemělo smysl si oblékat, neměl jsem po ruce dostatek volných rukou k jejich udržení na svém místě, takže můj krok se velmi zkrátil. Cupitám k rámu. „Ten sáček musí být při kontrole mimo zavazadlo,“ prohlásila bezpečnostní slečna. „Mé zdrhovadlo to nezvládne,“ snažil jsem se jí obměkčit k výjimce. Dělá, že mne neslyšela, a ukazuje na k prasknutí napěchovanou tašku. Zip šel krásně hladce. Věci uvnitř ale ucítily šanci k úprku na svobodu a beze zbytku jí využily. Předvedl jsem v šest ráno na letišti Václava Havla úžasný taškotrysk.

„Ještě tu čepici,“ pravila bez zájmu slečna, „do přepravky.“

„Nemohu, jsem mrzák, nastydla by mi pleš,“ prohlásil jsem úplně vážně, abych milou slečnu po ránu trochu pobavil. Nepobavila se.

„Sundejte si tu čepici a nezdržujte!“ zvýšila hlas.

„Myslíte, že se do ní jako vejde bomba?“ snažím se trochu odlehčit situaci a zároveň nacpat vyhřezlé věci zpátky do tašky. Nedaří se ani jedno.

„Tady taková slova vůbec neříkejte!“ okřikla mne přísná přísně.

„Pozor, v čepici tiká - bombička malinká,“ šeptám slečně a směji se svému veršovanému vtipu.

„Chcete mít problém?“ zeptala se ta nerudná. Nechápe, že ten už mám. S taškou. A děravou košilí. A až se vrátím, s mou ženou.

„Nejste trochu nervní?“ zeptal jsem se. „Nechcete nějakou tabletku?“

„Zavolám ochranku,“ oznámila srabácky a mávla na dvoumetrovou věc stojící nedaleko.

„Děkuji, jste příliš laskavá,“ poděkoval jsem a zahodil honem čepici na požadované místo.

Přepravka plná oblečení s téměř prázdnou taškou, plným sáčkem a nevybuchlou kšiltovkou na vrchu projela rentgenem. Já procupital rámem, všechny své věci vzal do náruče a jako pojízdný výprodej oděvů peláším k letadlu. Kolegovi za mnou ta studená můra v bílé košili nejspíš z pomsty vyházela do koše zubní pastu, mýdlo a deodorant. Doufám, že s ním nebudu bydlet na jednom pokoji, nejspíš ho čeká poněkud nevoňavé období.

Konečně sedím v letadle. Tašku se mi za pomoci tří spolucestujících podařilo opět naplnit i zapnout, což by mne mělo naplnit optimismem, ale jsem smutný. Sedím v uličce. A já tolik chtěl u okénka! „Nechtěl byste k okénku?“ zeptala se mne letuška anglicky. Nadšeně souhlasím. Ano, měl jsem se zeptat, proč přichází s nabídkou, kterou nemohu odmítnout, ale když já tolik chtěl pozorovat mraky a nebe a ubíhající zem pod námi! Tedy ona mi cosi vysvětlovala, ale s příšerným holandským přízvukem, takže jsem jen kýval, jako že ano. Přesadila ještě několik lidí. Manévry mnoho nechápu, ale nejspíš jsem se někde o své touze zmínil a informace se nějakými spletitými cestami dostala až na palubu našeho letadla. Dívám se ze svého vysněného okýnka v poslední řadě, tam co je nejblíž k toaletám. Posadila vedle mne asi pětadvacetiletého kluka, který má na ruce náramek s nápisy, které prozrazují, že byl v Praze na nějakém bubenickém festivalu. Je úžasně zelený. Ne ten náramek. Ten kluk. Během něco přes hodinu dlouhého letu do Amsterodamu dokázal sedmadvacetkrát navštívit blízkou toaletu. Vím to přesně, dělal jsem si čárky na zvracecí sáček. Tedy jen do šestnáctky, pak mi kluka bylo líto a věnoval jsem mu ho. V pauzách, kdy byl schopen říct maximálně dvě až tři holé věty, než opět musel opustit sedadlo, mi vyprávěl o skvělém festivalu a o velmi chutné klobáse na Václavském náměstí. Chudák. V polovině letu nám přinesli sendvič s vaječnou pomazánkou. Já si pochutnal, ale bubeníka to málem zabilo. Sotva jsem otevřel obal a zavanula typická vaječná vůně, vysílený chlapec najednou ožil, vstal a utekl. Vrátil se, až když kapitán letadla hlásil, že bychom se měli připoutat, neboť se pokusí přistát. Bubeník se pokusil vydržet pohled na svou přidělenou nerozbalenou svačinu. Musí mít hlad, zželelo se mi ho. „Chceš to rozbalit?“ zeptal jsem se empaticky a ukázal na dobrotu. Už jsem ho nikdy neviděl.

V Amsterodamu máme čekat šest hodin na přestup. Neumím si představit tak dlouhé čekání na jednom místě. Navíc bez knihy, bez svačiny a bez svého kapesního nožíku. Vyrážíme s kolegou vlakem na výlet do centra, neboť tady jsem také ještě nebyl a nutně potřebuji spatřit místní panoramata. Kávička a chutná snídaně na břehu místního kanálu nedaleko vlakového nádraží nám udělala vyloženě dobře. Couráme se nazdařbůh ulicemi, tisíce cyklistů na roztodivných kolech mne hodně rychle naučily chodit pěkně po chodníku. Je to opravdu zvláštní město s pro mne dosud nepoznanou atmosférou. Vodní kanály, hausbóty, krásné křivé domy jak ze stavebnice, sexshopy na každém rohu, všudypřítomná vůně marjánky a neuvěřitelný nepořádek. Kolem poledne jsem našel obchod snů. Pro mnoho lidí jsou to v Amsterodamu proslavené cofee shopy, ale to není šálek mé kávy ani ničeho jiného. Já našel krámek, který voní snad ještě víc, než kdejaký tamten obchod, kde o kávu příliš nejde. A kam se najednou hrabe kouzlo kanálů s poetickými domečky. Našel jsem šunkovnictví nebo šunkárnu, jak kdo chce. Rohový krámek po strop napěchovaný sušenou iberijskou šunkou... Omámen neskutečnou vůní ochutnávám místní sendviče a je mi blaze. Tady si prostě musím udělat selfíčko! Šunka a já. Já a šunka. Tak tohle město si budu pamatovat...

Budu. Zatímco ráno bylo místní letiště liduprázdné, když jsme se vrátili z výletu, bylo liduplné. Museli jsme projít kontrolou, na kterou se táhla fronta až ven před budovu. Obrazovka nad tisícihlavým stádem lidí oznamovala, jak dlouho se na kontrolu čeká. 35 minut. To je dobré, to stihneme. O patnáct minut později, aniž bychom se pohnuli z místa, se tam zjevil nápis: 60 minut. To nestihneme. Způsobuji paniku a snažím se jakkoli kohokoli předběhnout. Marně. Agresivní netrpěliví lidé si své místo ve frontě bedlivě hlídají, aniž by si jako já byť matně pamatovali naše starodávné fronty na banány. Ani starou babičku a dokonce ani beznohého vozíčkáře se mi nepodařilo trumfnout. 75 minut hlásí obrazovka. Chtěl jsem jen tak hodit do davu jemnou poznámku o tom, že ta paní v šátku přede mnou tiká, čímž bychom, myslím, trochu uvolnili přecpaný prostor letiště, ale o dvě hlavy větší kolega nesdílel můj skvělý nápad. Dokonce mi vyhrožoval, že pokud pípnu, zuje se. Nakonec zřejmě skončila zdejší obědová pauza a banáni se dali do pohybu. Před kontrolou – poučen z Prahy – vytahuji na světlo svůj litrový pytlík, který tady ovšem vůbec nikoho nezajímal. Zato kolega přišel i o zbytek parfému. Ne, nebudu s ním bydlet!

Na letišti v Bordeaux nás vyzvedla dodávka. Hned u výjezdu z parkoviště mi došlo, že nejen statisticky život člověku neohrozí ani tak terorista, jako pitomec za volantem. „Tady je stopka!“ vykřikl jsem vyděšeně, neboť vždy když jedu s někým cizím, dávám pozor na dopravní situaci, a tento řidič evidentně nehodlal zastavit. Zapískaly pneumatiky, kompletní posádka vozu pomatená dvojitým letem si dala hlavy mezi kolena a očekávala náraz, který naštěstí nepřišel. Stojíme. „Já tu značku neviděl,“ vysvětluje pán za volantem. Měl jsem být zticha, ale přišlo mi, že tohle je i na Francii trochu příliš. Řidič začal vyprávět, jak tuhle projel červenou, jak ho tahali z příkopu, jak... „Mohli bychom opustit tohle místo?“ zeptal jsem se nesměle, jelikož parkování uprostřed rušné křižovatky se mi zdálo málo bezpečné. Vzhledem k jeho další jízdě jsem došel k názoru, že odebírání řidičských průkazů by mělo probíhat exemplárně s veřejným lámáním rukou. „Víc z toho nevymáčknu!“ vysvětloval nám všem zeleným lidem v autě, mohutně gestikuloval, a jelikož byl otočen čelem dozadu, netušil, že sto osmdesát na tachometru nemůže překonat, neboť vyšší číslo tam nebylo vymalováno...

Během následujících děsivých dvou hodin jízdy, které jsme přežili jen šťastnou shodou náhod, kdy venku bylo slabých pětačtyřicet stupňů a kdy dodávka ohlásila krutou smrt klimatizace, bohužel nikoli toho vola za volantem, jsem pochopil, co to znamená pomalé vakuové vaření. Vypadá to, že jedeme točit nějakou zvrhlou kulinářskou show. Když jsem vystupoval, byl jsem nejen já skutečně k nakousnutí.

V hotelu jsem se několikrát ujistil, že bydlím dostatečně daleko od kontrolami oloupeného kolegy a že budu mít pokoj jen sám pro sebe. Pak už jsem na nic nečekal a běžel se nabažit vln Atlantiku, abych své osobě vrátil alespoň trochu důstojnosti. Studené, slané, mokré. Večer jsem si vzal plavky a ručník a šel si to zopakovat. Nejsem cestovatel, nejsem světa znalý, o místech, kam jedu, si málokdy něco zjišťuji, jelikož jsem líný a jelikož se rád nechávám překvapit. Nedaleko města La Rochelle se mi to podařilo dokonale. Přišel jsem v sandálech na místo, kde jsem se před třemi hodinami cachtal ve vlnách a teď je mi jasné, že by se lépe hodily holínky. Napočítal jsem pět velikých zaoceánských traktorů, které jezdily na „skoro suchém“ dně a sklízely úrodu ústřic. To až budu vyprávět svému šestiletému synkovi, pukne závistí, určitě oceánský traktor nikdy neviděl! A já ve svých třiačtyřiceti letech poznal pořádný odliv... Ještě se mám hodně co učit...

Druhý den jsem velmi nervózní. Kamarád, který se chlubí titulem „kapitán malého plavidla“, mi před odjezdem říkal, že až pojedu lodí, bude mi zle a budu krmit rybičky. Vystrašil mne tak, že mám kapsu plnou kynedrilu. Naštěstí za celou dobu, co tu budu, nebyl potřeba. Ještě víc jsem ale nervózní z toho, kam se chystáme jet. Jak to tam bude vypadat? Stejně, jak to znám z televize? Myslel jsem si, dokonce jsem byl bytostně přesvědčen, že se mi to už nikdy nemůže stát. Možná to také znáte. Jedete jako dítě na tábor, který pro vás vybrali rodiče, aby se vás aspoň na pár dní zbavili, kam se vám nechce, kde nevíte, co od toho čekat, nechce se vám tam, bude tam spousta cizích divných lidí... A když tábor končí, děti pláčou, že nechtějí domů, klepou se jim bradičky, když se loučí s nově nabytými přáteli, se kterými prožily spoustu dobrodružství a hezkých chvil. Můj tábor, pokud nepočítám cestu, trval pouhé čtyři dny. Jedny z nejúžasnějších a nejintenzivnějších pracovních a profesních dnů mého života. Když jsem to místo na konci opouštěl, klepala se mi bradička a přes slzy jsem nic neviděl. A nechtěl jsem se vrátit do „procesu“ domů, byť jsem na něj již mnoho let zvyklý. Ještě aspoň jeden jediný den, prosím! Do práce jsme jezdili dvacet minut lodí. Z té nás vytáhl jeřáb s košem na plošinu. Po kovové úzké lávce jsem vstoupil do míst, jejichž genius loci mne omráčil. Jsem tady! Já tu opravdu stojím! Nevěřím svým očím a polévá mne zvláštně slastný pocit. Připadám si jako malé dítě, které dostalo vytouženou hračku.

To nebylo natáčení, to byl koncert! Francouzský štáb totálních profesionálů, na kterých bylo vidět, že je jejich práce neskutečně baví a kteří tu fungují jako jedna velká rodina. Banda profíků s velkým srdcem a nám velmi blízkým smyslem pro humor. Zamiloval jsem si je. A nejen já. Hluboce se před nimi skláním, stejně jako před Liborem Boučkem, Janem Rosákem a všemi, co sem s námi přijeli ochutnat pevnost Boyard. Jsem šťastný a hrdý, že jsem směl být aspoň na pár dní součástí toho zvláštního cirkusu. Ale abych nebyl tak hnusně pozitivní, jednu kaňku jsem tu přeci jen našel. Vlastně dvě. Tou první je fakt, že nevím, jak se teď vrátit do „normální“ televizní práce v Čechách. A tou druhou je místní catering, který nás na pevnosti odbýval nějakým beaujolais z roku 1996 a tříchodovým obědem bez polévky, pročež jsem byl každý den nechutně přejedený a měl špičku. Fakt nevím, jak se vrátím...

Během pobytu v hotelu na pobřeží mi jako obvykle vyvěrá problém, co s „mrtvým hrochem“, aneb použitým špinavým prádlem, které ve vedru a vlhku velmi rychle dává vědět o své existenci nebývale silným způsobem. Nejprve to cpu do igelitky, ale je mi jasné, že se to bude muset opět srolovat, jinak tu páchnoucí nadouvající se věc nedostanu do kabinového zavazadla s předepsanými rozměry. Je na to zatím dost času, ale pro jistotu jsem od místní uklízečky vyžebral gumové rukavice.

S francouzskými kolegy jsem se rychle skamarádil. Obzvlášť po tom, co jsem jim objasnil, že jedno velmi populární české slovo pochází z jejich jazyka a rozhodně neoznačuje malou kočičku jako původně u nich. Do francouzské pevnosti jsem se upřímně snažil vtisknout nějakou typicky českou stopu. Děsně jsem toužil po aspoň jedné kovové minci, které na konci pořadu padají k nenechavým rukám soutěžících a kterých tam mají víc, než určitě potřebují, a které nesmyslně hlídají nádherní tygři. Celé čtyři dny jsem vymýšlel, jak ty prouhaté kočky pořádně přežrat - nejlépe tou divnou paní, co je hlídá, a kulatý suvenýr pak nenápadně šlohnout. Ale jakmile jsem se přiblížil ke kleci s tygry, kteří si mne s hladovým zájmem prohlíželi, málem jsem na francouzské pevnosti zanechal úplně jinou českou stopu...

Zpátky z práce na břeh jsme možná i díky tomu jezdili rychlým člunem. Zodiac mu říkali. Po první jízdě jsem byl přesvědčený, že jeho název zvolili podle slavného sériového vraha, i když mi tvrdili, že se ta šílenost tak opravdu jmenuje. Jelo to neuvěřitelně rychle, cestující jsme stáli a drželi se lana... Kam se hrabe jakákoli pouťová atrakce! Splašená oceánská tramvaj poskakující po vlnách nebo běžná jízda MHD po Praze, abych to aspoň trochu k něčemu připodobnil. No nic, je čas se rozloučit a vydat se na cestu domů...

V Bordeaux na letišti mé zavazadlo projelo rentgenem a bylo vyřazeno k důkladnější kontrole. Starší protivná babizna, která byla velmi nepříjemná na mé kolegy, na mne gestikuluje, abych s ní šel stranou, že jako hodlá otevřít mou tašku. „Já bych to nedělala,“ varuju jí. Na obrazovce mi ukazuje podivnou věc uvnitř. Uznávám, vidím ve své tašce válec plný elektronických součástek a kouká z toho drátek, vypadá to k mému překvapení jako bomba, ale z Prahy vím, že to slovo nemám na letišti používat. „Not oupn, dejndžr!“ vysvětluji babizně, že se chystá neuváženým činem ohrozit zdraví mnoha lidí. Tak slovo „nebezpečí“ také není vhodné. V mžiku dorazil i statný černý Francouz s pistolí za pasem. „Vy to nechápete! Když to oupn, tak to nou gud,“ snažím se jim jejich počínání vymluvit. Baba přesto bere za zip. Jdu k zemi. Nemohu utéct, jelikož pán s pistolí mne drží v šachu. „Zzzz,“ slyším zip. Mrtvý hroch byl najednou mezi námi. Statečná žena se hrabe v mé tašce a těžce dýchá, pálí jí oči. Černý pán jí přidržuje, aby neomdlela, až konečně našla mou powerbanku. Ta prý příště do kabiny letadla také nesmí. Zvláštní, že na jiných letištích nikomu nevadila. Ale na druhou stranu tady to bylo poprvé, co mi někdo při kontrole úhledně složil věci zpátky do tašky, tu sám dobrovolně a zdarma důkladně zabalil do neprodyšné fólie a ještě mi popřál: „Šťastnou cestu domů!“

P.S.: Minci mám doma na čestném místě i přes to, že pevnost zůstala bez mé vlastní české stopy. Dostal jsem ji totiž od francouzských kolegů jako dárek, kterým na mne spáchali stav dojetí a radosti, což mi způsobilo zatím neskončené letní vánoční svátky... merci beaucoup!

Autor: René Melichar | čtvrtek 1.9.2016 9:00 | karma článku: 29.07 | přečteno: 977x

Další články blogera

René Melichar

Stárnu nebo blbnu? aneb mám nové brýle

„Stáří je blbec,“ říkával můj pětaosmdesátiletý dědeček a musím říct, že já to naštěstí ve svých třiačtyřiceti letech zatím nijak nepozoroval,

20.7.2017 v 9:05 | Karma článku: 20.24 | Přečteno: 587 | Diskuse

René Melichar

Poprvé, podruhé a naposledy

„Tak to teda v žádném případě!“ pravil náš sedmiletý syn nekompromisně a odešel si z papíru vyrábět parník. Na to téma se prostě dál odmítal bavit a dával nám to víc než jasně najevo.

6.7.2017 v 9:00 | Karma článku: 28.25 | Přečteno: 857 | Diskuse

René Melichar

Všechno je jinak aneb tatínku, tys měl být opravář!

V pondělí jsem byl v kavárně Potmě. Zvláštní, černé. Jak boty a náušnice naší dcery. Řekl jsem si, že pomůžu dobré věci a zažiju něco, co bych jinak naštěstí nezažil.

15.6.2017 v 9:00 | Karma článku: 25.14 | Přečteno: 828 | Diskuse

René Melichar

Mám bouli na zadku aneb jak jsem ženě udělal radost

„Můžu ti něco říct?“ zeptala se mne moje báječná žena. „Ne!“ neodpověděl jsem, i když moc dobře vím, že po této otázce bude následovat jiná, zjišťující,

25.5.2017 v 9:00 | Karma článku: 30.53 | Přečteno: 2012 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Petr Omelka

Proč chcete, abych byl rasista?

Nezajímá mne barva, vyznání nebo národnost, zajímá mne, jak se člověk chová. A přísahám, že jsem nikdy neházel lidi do jednoho pytle. Proč mne tedy někteří nutí, abych to dělal?

24.7.2017 v 10:13 | Karma článku: 34.37 | Přečteno: 947 | Diskuse

Karel Trčálek

Tour de France je Tour de Nuda

Právě skončivší Tour de France je, řekl bych, celkem, věrným obrazem dnešní doby. Přes veškerou nucenou bombastičnost a la reportáže T. Macka z idnes.cz, to byla jedna velká nuda

24.7.2017 v 8:17 | Karma článku: 13.28 | Přečteno: 441 | Diskuse

Libuse Palkova

Každý brání to svoje

Člověk mnohé pochopí, až když to pozná na vlastní kůži, anebo, pokud si zkusí určité situace vztáhnout sám na sebe, představit si, jak by bylo jemu. kdyby byl na místě jiného. Pak možná vidí věci jinak. Bez špetky empatie to nejde

24.7.2017 v 7:44 | Karma článku: 5.64 | Přečteno: 166 | Diskuse

Helena Vlachová

Nejhezčí prázdniny

Venku lije jako z konve a nějak se mi vybavily vzpomínky na mé prázdniny, jež lze považovat za jedny z nejhezčích

24.7.2017 v 6:46 | Karma článku: 6.97 | Přečteno: 218 | Diskuse

Filip Vajdík

Rychle žijme, než budeme taky dead!

Pořád někdo umírá. A já bych řek, že je potřeba ten život patřičně využít, ještě před tím, než budeme taky dead. Život je cesta z mámy do rakve. A mezi nimi se odehrává ten hlavní děj pro naše bytí!

23.7.2017 v 23:09 | Karma článku: 5.36 | Přečteno: 185 | Diskuse
VIP
Počet článků 36 Celková karma 26.04 Průměrná čtenost 3015

Televizní kameraman, střihač, ale hlavně táta a manžel. Ošklivý plešatý pán, který doufá, že vás jeho "kydy" aspoň trochu pobaví. 

Autor 3 knih "K ČEMU ŽENY MAJÍ MUŽE" a "KDYŽ ŽENA MUŽE KÁRÁ" a "PROČ MAJÍ ŽENY VŽDYCKY PRAVDU", které vznikly z mého blogu. V případě vašeho pominutí smyslů a následného zájmu se dají knihy dostat zde nebo tady :-)

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.