Noční můra aneb jak jsem masakroval přesilu

Prý kdykoli něco dělám, nejen, že to končí větší či menší kalamitou, ale navíc jsem u toho nesmírně vzteklý a dělám doma dusno, pročež musí žena sebe i naše děti skrývat do bezpečného ústraní.

Přiznávám, někdy by na tom mohla být troška pravdy, ale nepřehání to? Opravdu bylo nutné vydat mi přísný zákaz jakýchkoli prací na zvelebení naší domácnosti? Nevím. Proto mne velmi překvapí, možná dokonce šokuje, když mě moje žena obšťastní žádostí o něco, na co sama nestačí, čehož je opravdu po málu, jelikož je nechutně šikovná.

23:07 - Moje milovaná žena mne žádá, abych nějak přesvědčil můry na společné chodbě našeho domu, aby opustili prostor, jelikož můry a jinou havěť nepovažuje za prospěšnou a štítí se jí. Přesně tedy řekla: „Mohl bys je zlikvidovat?“ Co bych pro svou ženu neudělal! Zvlášť, když jí tím mohu udělat alespoň trochu radosti. Jenže já nejsem žádný chladnokrevný vrahoun, mám přírodu vlastně rád, obzvlášť tu její část, která je jedlá, takže úkol nebude nijak snadný. Rekognoskuji terén, snažím se v hrubých rysech načrtnout si plán útoku, seznamuji se s nepřítelem. Prohlížím si nádherné noční motýly, výtvarně povedený zajímavý výtvor noční fauny. Je jich na naší chodbě šest, tedy velká přesila, jeden pěknější než druhý. Copak je mohu zabít? Vždyť mohou být někteří dokonce chránění! Strýček Google a teta Wikipedie mi po chvilce hledání řekli, že ne, což můj problém nijak nevyřešilo. Ale nevadí, vím si rady téměř v každé zapeklité situaci. Kdo hravě porazí násilí? Rozum přeci!

Proto mi došlo, že domluvou, jako že aby tmaví motýlci odlétli po dobrém, to nepůjde. Klábosit s můrou je stejně přínosné, jako vysvětlovat naší pubertální dceři, že by si během prázdnin měla tu a tam zopakovat učivo z minulých ročníků. Ostatně zkusil jsem to letos jen jednou a nebyl to pěkný zážitek. Prevít jeden drzej… Myslím, že nejen já jsem si všiml, že můru přitahuje světlo jako světlo můru. Problém je vyřešen. Zhasnu na chodbě a k odlákání divoké zvěře použiji kapesní baterku. Vytáhl jsem ruku z okna a za ním baterku rozsvítil. „Tak pojďte, můry, mám tu pro vás něco lepšího, než je stropní svítidlo na chodbě,“ lákám šest světlochtivých potvor. Byl to skvělý nápad. Dvě se nachytaly na mou léčku a letí ke mně. „Musím vychytat drobné nedorazy,“ pochopil jsem, když ty hloupé začaly narážet do skla. Otevřel jsem tedy velké okno na chodbě dokořán, rozsvítil baterku a právem očekával fenomenální úspěch. Jen musím dávat pozor, abych z okna nevypadl, neboť k jeho úplnému otevření jsem musel odmontovat vnitřní bezpečnostní zábradlí. Mám jednu ruku dlouhou a svítím dovnitř. Jenže můry se zřejmě namlsaly při minulém představení a přestaly o mou vysoce uměleckou produkci jevit zájem. Tančím u otevřeného okna na jedné noze, ruku s baterkou nataženou ven kam až to jde, v očích hrůzu, neboť mám strach, že budu létat, jelikož se není čeho chytit, protože chybí zábradlí…

Po několika minutách jsem to vzdal. „Dobrá, nešlo to po dobrém…“ Potichu se vkrádám do bytu, abych nebyl načapán svou ženou, loupím svíčku a sirky. Myšlenka je geniálně jednoduchá. Zapálená svíčka způsobí světlo, můra neodolá a všechny do jedné spáchají hromadnou sebevraždu upálením. Já splním úkol, aniž bych získal zápis do rejstříku trestů a ještě budu pochválen. Sedím na schodech na chodbě, koukám do poskakujícího plamínku, čekám na motýly a je mi docela hezky. Škoda, že jsem si s sebou nevzal decku vína, byla by to dokonalá romantická chvilka. Někdy si tu musíme sednout se ženou… „Pochopil jsem, vy můry jedny, svíčka je vám málo.“ Najednou někdo rozsvítil, nejspíš soused jde domů. Můry ožily a létají jak pominuté a naráží svými hlavičkami do chodbového světla. „Jak chcete. Helejte, můry, já to myslel dobře…“ pokouším se o poslední mírumilovnou domluvu s hloupými létavci. Snažím se jim naznačit, že jakmile nepřijmou mnou dosud nabízené řešení, může se stát, že dojde k násilí. Ve sklepě jsem našel smeták, nebo jak se té věci říká, dá se s tím zametat chodba a poměrně dobře i odmetat sníh před domem. Tak proč ne můry, no ne? Mávám smetákem kolem světla. Zásah! Jedna si zahrála na letce z druhé světové, alespoň jak jsem to viděl ve filmu: „Dostal jsem zásah, kamarádi!“ a spirálovitou klesavou trajektorií havaroval do bezvědomí. Obřadně jsem těžce poškozené letadýlko odnesl ven. Umělého dýchání nebylo třeba, neboť se to venku probralo a odletělo vstříc jiným světlům.

23:59 - Další dva poletují a zpitoměle narážejí do světla. To jsou rány! Že nedostanou otřes mozku? Mávám, snažím se je trefit. Jsem si nemyslel, že můra je tak rychlý tvor. Při jednom výpadu jsem místo můry trefil dveře sousedky. A jejda! Houstone, máme problém. „Cvak cvak“ odemknutí. Dveře se otevírají. Trochu se bojím… Dáma ve dveřích si rozlepuje rozespalé oči. Bojím se. Jsem skenován. Dost se bojím. Ticho. Čas se zastavil. Cítím chlad. Vypadá to, že dopadnu jako první trefené letadýlko. V bezvědomí. Sousedka se široce usmála: „To jste hodný, že uklízíte! Tak to zítra nemusím. Děkuju a dobrou.“ Překvapivá pochvala a předešlý strach ze smrti ve mně probudily chlapa - lovce. „Máte smůlu, můry!“ učinil jsem poslední varování a vydal se chladnokrevně zabíjet. Zásah, potopená. Zvedlo mi to sebevědomí. Zásah! Už jen tři. Ješitnost ale není hezká vlastnost a čas od času se vymstí. „Cink!“ smeták ťuknul do světla. Pak se ozval strašný rachot, který snad nikdy neměl skončit. Skleněný kryt opustil své stanoviště a rozprsknul se na schodech. Okamžitě jsem zhasnul a dělám, že tam nejsem. „Cvak cvak.“ Sousedka! Bude zle. Moc zle. Ne, to bylo u nás… Moje žena z nějakého důvodu zamkla dveře… Není čas zametat střepy. Když se kácí les… a navíc jsem těsně před tím zahlédl jednoho nádherného nočního motýlka na zdi. A v dosahu smetáku. Rozsvěcím. Lovím. „Mám tě!“ zašeptal jsem a zaútočil. Mám ho! A zeď má obtisk špinavého smetáku doprovázený rozstříklou můrou. Zbylé dvě můry se ale nedaly jen tak lehce.

0:17 - před lovem byly nedávno vymalované zdi na společné chodbě sněhobílé. Nyní vypadají jako grošovaný kůň či dalmatin. To zase bude řečí! Ale válka je u konce. Vítěz je jasný. Zbývá poslední motýlek a mé sebevědomí nezná mezí.

0:33 - konec. Zlomený smeták, naražená ruka a koleno, nadávky od sousedů, moje žena odemkla a mile řekla: „Pojď už radši domů…“, což je snad horší, než kdyby spravedlivě láteřila, neboť si myslím, že si myslí něco moc nepěkného o svém muži. Motýl vyhrál… hajzl! Než jsem se vzpamatoval, pozval mnou nezavřeným oknem na oslavu vítězství dva další kamarády… Ach jo. To je tak, když chce chlap udělat radost své milované ženě… příště jí raději koupím kytku!

Tady měl příběh skončit. Odjel jsem další den do Karlových Varů pracovně na filmový festival a nechal doma opuštěnou ženu s dětmi a… můrou. Pozdě večer mi přišla sms - Chystám se chytnout můru, vlétla sem z chodby, teď sedí v pokojíku na zdi. Musím se pochlapit a zabít jí. Fuj.

Své ženě nemohu pomoct profesionálním ulovením nočního tvora, ale vzhledem k čerstvě nabytým zkušenostem mohu poskytnout radu, která je nad zlato - Bacha! Dělá to fleky na zdi! Napsal jsem jí, aniž bych tušil, čím hodlá můru zabít. A neboj se jí, nekoušou. Většinou. To jen aby má žena nebyla tak úplně v klidu a pochopila, že můj předchozí boj nebyl hračkou. Představuji si štítící se ženu, jak stojí v pokojíku a s odporem kouká na ohavného vetřelce. Stoprocentně je to moje vina, že zvířátko přiletělo z chodby k nám, jelikož za to někdo musí muset a já svůj likvidační úkol nesplnil. Žena píše - Sedí v rohu. Nesnáším to. Brrr. Troufám si drzou poznámku, neboť jsem 179 kilometrů daleko - Já to taky nerad. Vraždit. A tlouct chudáky létavce. Bez odezvy. Moje poznámka byla zcela zapomenuta, nejspíš naštěstí. Co když jí vyluxuju? ptá se moje milovaná To jí zabiju? Nebo to přežije? Co jí mám napsat? Že to nevím? Jak bych pak před svou ženou vypadal, když na mne teď závisí zasloužený nerušený odpočinek její i mých dětí? Těžko říct, ale určitě tam zajde ohavnou smrtí, nedostane se totiž ven, vysavač má záklopku. Tak jí klidně vyluxuj. Jak se říká, slibem nezarmoutíš. Aspoň na chvilku budu mít klid a žena také. O minutu později žena píše - Záklopka tam není. Když sundám hadici, vidím až do pytle. Šmankote, to musí všechno, co řeknu či napíšu, ověřovat? To se musí pořád v něčem šťourat?! To se mi jako nevěří?! Stejně chcípne. Vcucne jí to do toho svinstva děsně rychle, to prostě můra nedá… Vymýšlím jakýkoli argument, kterým se snažím ženu přesvědčit k akci bez dalších otázek. Je fakt, že toboganová pouť hadicí vysavače nemusí být pro můru fatální, ale to své ženě nehodlám ani naznačit. Nějak to dopadne, stejně se neodváží zkontrolovat výsledek svého vraždění, tak budu mít chvilku klid bez výčitek, že nejsem schopen nejprve motýlky zlikvidovat a později ani poradit. Je vcuclá? ptám se s mírnou obavou, která naštěstí přes sms není vidět. Vcuclá hlásí žena. Ale bojím se rozmontovat vysavač. Nechci tu s ní nocovat… Výborně! Voda na můj mlýn. Teď to hlavně nepokazit nějakou nevhodnou poznámkou. Nech to takhle do rána, můra to vzdá, zkouším douklidnit svou krásnou ženu, která se štítí podobné havěti. Podařilo se. Nejsem skvělý? Jsem!

Druhý den ráno se u Domu České televize, kde na karlovarském festivalu pracuji, objevily postavičky z večerníčků. Můj synek miluje seriál A je to!, a tak jsem se prostě s nimi musel vyfotit. Poslal jsem domů selfíčko. Reakce mé ženy na obrázek byla nebývale rychlá: „Za prvé – ta můra žije a létá! Za druhé – vždycky jsem si myslela, že Pat a Mat jste tři!“