Co z tebe bude aneb jak jsem potrestal dceru

Rozhovor inteligentního dospěláka s malým dítětem v období „A proč?“ může nebohého rodiče dovést k drobným záchvěvům šílenství doprovázeným mírnými záškuby ve tváři či jiným pěkným tikem.

Rozhovor s téměř patnáctiletou puberťačkou je úplně normální ohavně děsivé peklo na Zemi...

Tak se nám, dcera jedna darebná, plíživě leč úspěšně zhoršuje ve škole. Všeobjímající a nádherná matematika a vlastní rodný jazyk jí koncem osmé třídy začínají být poněkud cizí. Sice ví všechno o jakémsi longboardu, tedy vratkém dlouhém prkýnku s kolečky, ví, co si na to vzít na sebe, aby byla „in“, chytrý telefon ovládá téměř geniálně, v jakési hře na počítači, kde staví a bourá celá města, je přeborníkem, ale jaké se kde píše i/y, to už prý dávno zapomněla. Takže když jsem jí na nákupech ukázal obrovskou ceduli na místním supermarketu a požádal jí o nalezení chyby v textu „Naši zaměstnanci dbají na to, aby jste u nás nikdy nenašli výrobek, který není čerstvý“, s naprostou jistotou zahlásila, že jak mě zná, je tam určitě někde chyba v i/y, ale teď nemá čas ani náladu jí hledat.  

Já vím, to není tím, že by byla hloupá, jen je líná. Aspoň to tvrdí moje žena. Dle mého dlouhodobého pozorování je dcera až chorobně líná. Dokonce si myslím, že kdyby dýchání nebylo životně důležité, vykašlala by se i na něj. Aby mi dala za pravdu, přinesla během dvou dní čtyřku a pětku z matiky. Jak chceš, milé děvče, po delší pauze přichází chvíle na trpělivý, objasňující, výchovný a mnou i dcerou nenáviděný rozhovor rodiče s nezdárným potomkem. Jdu se před ním projít, abych vychladl, napustil do plic kyslík a přestal přemýšlet nekonstruktivně a neměl pak touhu dcerku přepravit na nejbližší sádrovnu, za což jsem byl na jednom knižním serveru notně pokárán, že jako za sebemenší prohřešek dítěte onomu vyhrožuji právě tímto velmi zajímavým a užitečným oddělením nedaleké nemocnice. Jako správný chlap jsem si počkal, až její maminka bude z dosahu, aby nemohla pubošku z mně neznámých důvodů bránit jako lvice. Pro ten případ jsem úplně omylem shodil květináč v kuchyni, ženě se omluvil, vyslechl několik stručných vět o tom, že to teď bude muset „někdo“ uklidit, zavřel se s dcerou do pokojíku, a když jsem uslyšel vysavač, šel na věc.

„Jsi líná, tím to je,“ zahajuji výchovu prostým oznámením. „Už od šesté třídy slibuješ, jak se na učení vrhneš, a ono prd!“ shrnuji zběžně situaci. „Jenže teď už to není legrace, budeš si volit, kam dál, co jednou budeš dělat,“ cítím, že se mi do hlasu vkrádá drobet zoufalství, neboť s jejím přístupem skutečně netuším, čím by jednou mohla být. Podle všeho vůbec ničím.

„Já čekám, že se nějak vzpamatuju,“ odpověděla naprosto klidně dcera. Co na tohle mám říct? V koncích hned na začátku? To snad ne! Prober se, povzbuzuji se a snažím se vzpomenout si, co mi kdysi říkával táta, jehož promluvy do své duše jsem nebetyčně nesnášel, abych se inspiroval. „A sama tomu vzpamatování jdeš naproti jak?“ „No… čekám…“ pravila dotazovaná tónem, jako že to je snad jasný, ne? Mám já tohle zapotřebí? Neměl jsem se na ten pohovor rovnou vykašlat? To jsem se za dobu její školní docházky vůbec nepoučil? Nejraději bych zahájil útok vyhrožováním, neboť po dobrém to trpělivě vedu už asi tři roky. No, trpělivě… Ano, sem tam jsem jí upozornil na existenci zmiňované sádrovny, ale znáte to… ona ví, že já bych nikdy a já to vím taky… Tak jinak.

„Co z tebe jenom bude? Co vlastně chceš jednou dělat?“ ptám se a jsem opravdu zvědavý, co se dovím. Vyfoukla vzduch z naplněných tváří, pohlédla na strop, aby mi dala co nejjasněji najevo, že jí fakt nudím. „Přece veterinářku nebo něco s přírodou.“ Chvilku na ní zírám. Ano, tohle kdysi říkala, ale netušil jsem, že se to nezměnilo, vzhledem k jejímu přístupu k učení a všemu ostatnímu. „S těmito známkami těžko,“ naznačuji své dceři vážnost situace. Hodila na mne pohled, ze kterého nešlo nevyčíst jasné sdělení: „Klídek, taťko!“

Ne, nebudu zlý. Dnes ne. Dnes to ustojím. „Proč vlastně tohle?“ zajímá mě, zvlášť když jsem si nějak nestačil povšimnout jakéhokoli jejího vztahu k přírodě, pokud ovšem nepočítám její nedávnou urputnou snahu získat psa. Vždyť ani o rybičku v akvárku se nedokáže postarat!

Těšil jsem se na průpovídky typu „Zachráním pralesy, budu léčit nemocná nebohá zvířátka, udělám Zemi čistší“ a podobné naivní zkazky patnáctiletého rozumu. Vystřelila na mne ale jasnou a logickou odpověď, kterou jsem neočekával: „Není tam matika.“ Výborně! Základ do života má! Je vyčůraná jak dírka do sněhu. Řekl bych, že je po mamince, ale to bych pak musel dlouze vysvětlovat své ženě… Tak řeknu jen – je to normální ženská. No to jsem si pomohl… „Aha. Takže tvoje volba zaměstnání nebo školy je založená jen na,“ nenechala mne dokončit myšlenku a dopověděla ji sama: „na tom, že se nebudu muset učit matiku. A školu jsem si vybrala podle toho, že tam berou bez přijímaček.“ Koukám na ní s otevřenou pusou. Pěkně to má vymyšlené! To mne vůbec nenapadlo! Po kom to dítě je? Co je to v té škole učí?! Moje dobrá kamarádka škodolibost mne ale rychle probrala: „Taková už není, tebe se totiž týkají státní přijímačky na střední školy, které obsahují i maminku věd“ sdělil jsem jí novinu nadmíru veselým a pobaveným tónem. Málem omdlela. „Tak to se nikam nedostanu,“ řekla vzdorovitě, když se trošku vzpamatovala. „To nevadí,“ konejším jí naoko, „hele, prodavačka nebo kadeřnice nebo třeba cukrářka, to vůbec nejsou špatná zaměstnání, to za nás je chtěla dělat spousta holek…“ radostně tnu do živého, neboť vím, že slibovat línému člověku manuální činnost je nečestné, nesportovní a podlé.

„Ale to já nemůžu, vždyť nic neumím, a rukama už vůbec ne!“ přiznala vztekle. Nejvíc sama sobě. Aspoň na pár sekund. Super! Mám ji tam, kde jsem chtěl. A dneska bez slibů násilí! No nejsem já dobrej? Přiznávám, že jsem nečekal tak hladký průběh. Úplně jsem zapomněl, že takových hovorů už byly stovky a že nikdy k ničemu nevedly a jejich výsledkem jsou hovory následující.

„Budeš muset konečně začít něco dělat,“ pokouším se kout železo, dokud se jeví být žhavým. Snažím se jí naznačit, že je dobré dělat něco navíc, něco vědět, něco se naučit, protože pak si člověk může vybrat, co by rád dělal. „A proč?“ zchladila mou snahu o nový kovový výrobek. „Stejně nemám šanci. A když se nikam nedostanu, tak mi pak přece bude k ničemu, že něco vím,“ odsekla mi větou roku. Chvilku lapám po dechu a přemýšlím, co jí na tohle mám říct. Naštěstí jsem si vzpomněl na klasika – i svářeč si může přečíst Vergilia v originále!

Nezabralo to. Je zpupná. A líná. A je jí fuk, že bude nadosmrti blbá. A když se nikam nedostane, tak teda neví. A navíc: „Takové kraviny doma řešíte jen vy, nikdo jinej, ptala jsem se ve škole!“ ukončila rázně debatu a odešla se dívat na maminku, jak vytírá podlahu, neboť velmi dobře věděla, že tam já se teď neodvážím. Je na facku, já vím, ale prý se dítě nesmí tlouct. Ani spravedlivě. Ani v pubertě. Škoda.

Druhý den pro změnu přinesla pětku z matematiky. K tomu ještě bez studu či uzardění dokázala teď začátkem června vylovit ze školního batohu šíleně smrdutou čepici a rukavice, které nemohla najít od vánoc. „Fajn, jak chceš, stanovíme trest, už toho mám plné zuby!“ zahlaholil jsem při rodinné večeři. Byla to odvážná až revoluční myšlenka, jelikož moc dobře vím, že se toho pubertálního prevíta bude zase vehementně zastávat její milovaná maminka. Jako vždycky, když spravedlivě láteřím na kterékoli naše dítě. Vážně netuším, proč to dělá, je to k vzteku. Ale prý je to u žen matek poměrně běžná, neopravitelná vada. Květináče dnes v kuchyni z nějakého důvodu nejsou, a tak se sebevražedně vydávám na tenký led: „Protože se odmítáš učit a jen čumíš z okna nebo jsi na facebooku, opovaž se, abych tě večer viděl u televize, jak koukáš s maminkou! Ne! Ani přírodopisný dokument!“

Moje žena se na mě podívala a řekla přísně: „Ale prosím tě, to není trest pro ni, ale spíš pro mě. Jsem tu pořád sama, ty si chodíš z práce až bůhví kdy, tak nás nech… a proč máš na sobě, proboha, zase tohle tričko!?“ Pozorný čtenář si jistě povšiml, že její věta obsahuje nejen popření mého spravedlivého trestu, ale navíc, a to je důležitější, hned dvojí výtku vůči mně…  

Nevzdávám to, nemohu to přece nechat jen tak, kam by se pak poděla moje rodičovská autorita?! Jdu na to od lesa. „V sobotu a v neděli nebudeš chrápat do jedenácti! Hezky vstaneš a budeš se učit, na to dohlídnu, já ti dám víkend!“ Můj návrh nebyl přijat: „Ale prosím tě, já se tu taky povaluju, co je na tom? Hlavně ať mi tu ničím nerachtá, chci mít klid,“ povídá její maminka, „to mi připomíná, vážně si tu musíš i o víkendu vařit kafe v pět ráno v tom strašně hlučném presovači? Copak my můžeme za to, že chodíš do práce i v neděli?“ Zastyděl jsem se. Nemusím. Ano, voda stačí. Navíc je zdravá.

„Už to mám!“ rozjasnila se mi tvář báječným nápadem na trest pro brzy patnáctiletou princeznu lenochodku. „Stokrát napíšeš…“ Taky špatně. „No to je teda trest! To neumíš vymyslet něco užitečného?“ zeptala se mne má do té doby oblíbená žena, „hlavně že máš vysokou školu!“  

„Mimochodem,“ snažím se vyjít té nepříjemné paní, co tu bydlí a vládne, vstříc: „Měla bys doma mamince víc pomáhat,“ po očku sleduji svou ženu, jestli jako tudy je to správně. Obě ženštiny mne napjatě poslouchají. „Měla bys třeba žehlit nebo umývat záchod,“ usmívám se vítězoslavně a škodolibě. Obě se zatřásly. Mladší odporem, rozumnější strachy. „To ne!“ vyhrkly obě. Moje žena mi vysvětlila, že to nebude po princezně předělávat, jelikož to stejně nikdy neudělá dobře. To si to raději udělá sama. Princezna si oddechla. Pak se ale letos poprvé zamyslela: „A když s něčím pomůžu, tak ta pětka už nebude vadit?“ „Ty bys měla pomáhat, protože chceš! Protože je to minimálně slušnost!“ vykřikl jsem, „a ne jen když propadáš z matematiky!“ Pěkně jsem to pověděl, šikovný jsem! Omyl. Žena mne nepochválila: „Já taky matiku nikdy neuměla. Nemůže bejt každej chytrej jako ty! A jdi se projít, děláš tu dusno…“

Venku usilovně přemýšlím, jak z toho ven. Chápu, že tresty jsou k ničemu. Stejně mi nikdy neprojdou. Mysli pozitivně, snažím se sám pro sebe trochu zředit manželské a rodičovské fiasko. Motivace! To je ono! Po návratu k hřejivému teplu domova jsem stanovil: „Budu tě ráno co nejčastěji vozit do školy!“ Na to nikdo nic nemůže namítat. Vysvětlení jsem si raději nechal pro sebe a spokojen šel spát. Budu jí každé ráno cpát do hlavy, kudy vede správná cesta. Aby nebyla líná. Aby se učila. Aby pomáhala. Aby… Nemá to slabinu. Buď ty žvásty přijme za své, jelikož opakování je matkou moudrosti a stokrát nic umořilo i jiné voly. Nebo je bude čím dál víc nenávidět a začne něco dělat, aby se jiter s tatínkem rychle zbavila.

Ráno. „Vstávej!“

„Proč?“

„Zaspali jsme, tak honem jedeme!“

„Kam?“ ptá se rozespalá dcera.

„Kam asi?! Do školy! Odvezu tě!“

„Ale tati…“ zkouší srdceryvný tón.

Nenechám se zviklat a drtím odpor hned v zárodku: „Nic nechci slyšet. Koukej dělat! Spěchám pak do práce!“

Oblékla se, umyla se, ani nesnídala, jak jsem jí hnal. Její chyba, měla vstávat dřív. Jsem drsný, neústupný. Když to nešlo po dobrém… Jedeme autem do vedlejšího města do školy. Cestou se ze mě stal filosof a psycholog v jedné osobě. Jsem na sebe pyšný, jak to zvládám. Také jsem si řeč včera večer napsal za pomocí nějakých chytrých internetových stránek o tom, jak správně působit na své pubertální dítě. Celou noc jsem se text šprtal jako básničku. Dcera se občas snaží můj monolog narušit nějakým mrmláním, ale vždycky jsem jí uťal: „Ticho budeš!“ později „Jsi nezdárná, tak trp!“ a pak „Opovaž se jen pípnout!“.

Jsme před školou. Za pět osm jsem doříkal básničku. Dokonalé načasování! Dcera se zarytě dívá před sebe a mlčí. Myslím, že to začíná fungovat. Již brzy to ponese sladké ovoce. Sedí a ani se nehne. „Tak hola, škola volá!“ jsem na závěr svého vystoupení i vtipný. To jen tak pro zasmání. Dívá se na mě. Nesměje se. „Mazej do školy!“ křiknul jsem na ní. „Co tam jako budu dělat?“ zeptala vzdorovitě. Nenechám se rozhodit, nebudu používat násilí, budu laskavý, tak to aspoň psali na těch divných stránkách. Docházím k názoru, že autoři nikdy neměli vlastních dětí. Prý buďte laskaví! Nesnáším ten její pohrdavý tón!  „Jdi se učit!“ zasyčel jsem jedovatě, a kdybych měl čím, jsem si jistý, že bych i zachřestil. Dlouze se na mě podívala, až mne zamrazilo. Je holt po své mamince… Pak řekla: „Do školy? V neděli?!“