U brány pekelné aneb jak jsem byl na AC/DC

„To si na ten koncert bereš tohle bílé tričko? Nezbláznil ses?“ ptá se mne moje drahá žena. „Bude celé odpoledne svítit sluníčko, nechci se usmažit,“ odpověděl jsem logicky. Nevím, ale nejspíš jí nic neříkají fyzikální zákony.

Černá absorbuje záření včetně jeho energie a triko je pak drobet zahřátější, než by člověk byl ochoten snést. Jenže to černé tričko s velkým nápisem AC/DC jsem dostal právě od své ženy, která mi ho koupila jen s největším sebezapřením, neboť tento druh dle jejích slov šílené hudby mírně řečeno moc nemusí, aby mi udělala radost. „Kdy jindy bys ho měl mít na sobě?“ ptá se neúprosně, „mimochodem, kdy jsi ho měl naposledy?“ „Tak to vím naprosto přesně, na natáčení vánočního koncertu Hanky Zagorové,“ odpověděl jsem a odcházím z domova oblečen do černého svátečního trička. Já se tak těším!

„Opravdu nechceš jít se mnou?“ zeptal jsem se své ženy upřímně před asi půl rokem, kdy se mi podařilo získat dvě vstupenky. „Myslíš na koncert těch šílenců?!“ otřásla se odporem, „vždyť to je jak když padá kýbl po schodech, který za sebou vláčí vyděšenou kočku!“ Není hodna. Hlavně že se jí líbí píseň Tygřice, kterou zpívá Lucie Bílá. Kamarád, kolega a režisér v jedné osobě byl na rozdíl od mé ženy zprávou, že jde se mnou na Ejsíky, nadšený.

Důkladně jsem se na své první letošní vánoce připravil. Kdesi jsem se dočetl, že člověk s sebou z bezpečnostních důvodů nesmí mít vodu, batoh se svačinkou, zbraně, deštník, zkrátka nic. Do nevzhledné velké igelitky jsem tedy nacpal mikinu, nepromokavou a neprofoukavou bundu, pláštěnku, opalovací krém a dvě nejvzácnější vstupenky. Vypadám trochu jako důchodce při slevách. Abych to aspoň mírně zředil, na hlavu jsem si uvázal rockový bílý šátek s ďábelskými plameny a vyrazil.

„Ve čtyři budou pouštět do areálu, sejdeme se ve tři v Letňanech, učiníme v metru čůrání a kávu,“ nastínil jsem kolegovi, jak bude vypadat naše setkání. Ten nápad měly asi tři tisícovky lidí, pročež ve tři hodiny stojíme značnou frontu na pohřeb. Aspoň to tak vypadalo, všichni až na mého kamaráda byli v černém, všichni měli na sobě sváteční trika s elektrikářským nápisem. „Nejsem blázen, bych se v černém upekl,“ prohlásil můj kamarád v bílém tričku. Sedíme na zemi ve frontě a pozorujeme ostatní fanoušky rockových Australanů. Je vedro, slunce pálí jak v létě, kolem pochodují nejdrsnější rockeři s nafukovacími kytarami, vidlemi a blikajícími čertovskými rohy. Všichni kolem popíjejí pivo, my vodu bez bublin a mažeme se opalovacím krémem mého synka, který jsem mu pořídil k moři. Někteří jsou už tak zmazaní alkoholem, že podle mého střízlivého odhadu koncert dnes nejspíš neuvidí.

Ve čtvrt na čtyři se otevřel vstup. Fronta černých se dala do pohybu. Největší fandové běží, aby byli uprostřed a hned u bezpečnostního zábradlí. My svižným krokem zabíráme místo mírně vpravo od „pekelné brány“, jak někdo v recenzích zítra nazve stage . Máme děsnou radost, skvělé místo, dobře uvidíme a přímo proti nám visí neuvěřitelná spousta repráků, bude dobrý zvuk. Hned posílám své milované selfíčko, aby viděla, jak jsme šikovní a zatím v pořádku.

„Proč jste za plotem?!“ přišla sms, která jasně ocenila náš úspěch. „Před námi je zóna dražších lístků. Máme nejlepší možná místa. Není nad to, chodit dřív,“ odepsal jsem a rýpnul si tak do své ženy, které se snad nikdy nepodařilo přijít někam včas, čímž mne hrozně vytáčí. „Jako že máte levné lístky?! Ty, co stály majlant?! Rodina je kvůli tobě týden bez večeře a ty jsi až za plotem?!“ Stěžuji si kamarádovi, že mám drzou ženu. Pravil, že je vtipná. Příště vezmu někoho jiného. Pak mi začaly od mé milované chodit esemesky s informacemi. „Začnou hrát v 19:45“, „Budou kanóny a ohňostroj“, „První předkapela česká, druhá americká“. Není to zvláštní? Já jsem na své nejoblíbenější kapele, přímo proti jevišti, a vím prd? Žena Ejsíky nerada a ví všechno?! Divný svět. „Jak to víš?“ zjišťuji. „Mluvila jsem s tátou.“ Aha. „Má na balkóně připravený dalekohled.“ Takže o koncertu ví nejvíc můj tchán a jeho dcera, kteří poslouchají samý… něco jiného. Fakt divnej svět! Já žádné takové informace před tím neměl. Upřímně řečeno, já je nehledal, já se jen těšil jak malý kluk.  

Ve čtyři mne přešel humor. Černé triko pracuje stylem „splníme a překročíme“. Vypil a vypotil jsem už třetí neperlivou vodu za padesát. „Nechceš pivo?“ otočil se opravdový rocker na mého kamaráda. Dlouhé vlasy, velmi a dlouho používaná džíska, pod ní samozřejmě černé tričko s charakteristickým nápisem, čtrnáct dní neholený vous, tři zuby. Než kamarád stačil cokoli říct, rocker vysvětlil: „Já pivo nesmím. Já už si svý dávno vypil. Chci jenom ten kelímek.“ Až teď jsem si všiml, že jsou tu k dostání nádherné plastové kelímky. Tedy ani ne tak nádherné, jako s obrázkem obalu desky a s nápisem ÁCé blesk DéCé. Nutně potřebuju kelímek! Je to otázka života a smrti! Pivo ale nepiju. „Dvě piva!“ Nesu vítězoslavně dva kalíšky k plotu, kde jsme si udělali příjemné posezení. Popíjím hořký mok. Nezvyklý na alkohol se trochu motám, ale mám ho! Abych o něj nepřišel, nacpal jsem ho do své příruční igelitky.

Kolem šesté hraje první předkapela. Já osobně tomu moc nerozumím, ale byla tak dobrá, že několik lidí kolem nás usnulo. Nevím, jestli je to předváděným show nebo pivem a vedrem, ale začínám zívat. Rozhlížíme se kolem sebe. Dáváme dohromady krizový plán, kudy budeme prchat, dojde-li k posunu davu vpřed, následné panice a praskání kostí. Zjistili jsme nepříjemnou věc. Pokud teď či v následujících hodinách opustíme své geniálně ulovené stanoviště, nikdy se nám nepodaří najít cestu zpět. Dav, který bude mít šedesát tisíc hlav, už teď houstne. Houstone, mám problém! Mám hlad! Začíná hrát druhá předkapela, je tak dobrá, že myslím jen na kousek žvance. Nevím, jestli to dělá schválně, ale přišla mi zpráva od ženy, že s dětmi a tchánem na zahradě grilují a že je to dobrota. A my ať si to pořádně užijeme. „Ještě ti přijde vtipná?!“ ptám se svého rovněž hladového kamaráda. Koukám před sebe do sektoru drahých lístků. Lidé za plotem jedí. Klobásky vypadají krásně propečené, čtvrtky grilovaných kuřat mizí v nenasytných hlavách, halušky s uzeným a se zelím skvostně voní. Civím na ně, závidím, polykám naprázdno. Aspoň kousek buřta… A to mi žena nabízela svačinu, kterou já hlupák odmítl, neboť dle pokynů to sem návštěvníci nesmí nosit. Tedy až na pána z Olomouce, který vedle mě požíral už čtvrtý řízek. V 19:48 jsem mu chtěl sdělit, že jestli mi kousek nedá, tak ho někomu prásknu, ale můj hlas zanikl v pekelném dunění začínajících mých prvních letošních vánoc. Chvěji se v rytmu dokonalého zvuku, neboť výkon reprosoustavy je obrovský, nadšením a hlady. Skvělý koncert! Báječný!

Asi při třetí písni mne kdosi hladí po zadku. Zprvu si nejsem jistý, jestli je to příjemné či nikoli. Koukám s překvapením na kamaráda, ale ten má obě ruce nad hlavou a tančí. Dělám elegantní otočku. Zezadu se na mě společně s obřím davem tlačí… Ne, není to krásná mladá rockerka, ale o hlavu menší, tlustší a plešatější pán než já. My vyvolení u zábradlí jsme namačkáni rameno na rameno. Panáček vzadu se snaží dostat kousek vpřed a jukat aspoň přes rameno. Kdyby poprosil, možná ho pustím. Ale když jsem se na něj několikrát otočil, vždycky dělal, že něco hledá v telefonu. Tak si trhni! Mačká se na mě. Nechci to. Nelíbí se mi to. Začíná souboj. O krůček couvnu. Udělá to „He!“ To jak jsem ho zadkem šťouchnul do břicha. On krok vpřed. „He!“ Nedá se. „He! He! He!“ Já ti dám! Ty nedáš pokoj?! Tančím a dobře mířím. Dup jsem mu na nohu. Místo „He!“ bylo „Au!“, ale v jiné tónině. Nevšiml jsem si totiž, že místo jednoho velkého kulatého mi v tu chvíli na záda tlačí dvě menší kulaté… Srabák, pustil před sebe zřejmě svou ženu. Válka skončila při šesté písničce mých milovaných Ejsíků, jelikož paní prohlásila, že jde na záchod a pán jí šel doprovodit. Už se nikdy nevrátili.

Na konci rozbalování dárků se střílelo z kanónů, přidávali i mé telefonní vyzvánění Highway To Hell, byl ohňostroj. Užili jsme si to parádně. Úžasnou muziku plnou neuvěřitelné energie s dokonalým zvukem během písniček a profesní deformaci během potlesků. „Ten záběr z té detailové kamery na velké ledce byl slepý,“ říkal jsem jako kameraman. „Střihač udělal drobnou chybu, světla super, ty ohně šly o vteřinku později,“ povídal kamarád režisér. Jak říkám, úžasný koncert!

Jsem doma. Žena mne vítá: „Prý to bylo velkolepé, táta volal, že z balkonu viděl ohňostroj a krásně slyšel celý koncert.“ „Co?! Musíš víc nahlas, neslyším tě!“ křičím na svou ženu, neboť zvuk byl vážně dobrý. Ostatně to potvrdil i tchán v Brandýse nad Labem. Chlubím se svým kelímkem. „Krásnej. Ale proč ti věci v tašce páchnou po pivu?“ ptá se má drahá. Že bych to nedopil? A předčasně uklidil? Před pohromou mne zachránila dcera, kterou prý vzbudil nějaký velmi hlasitý člověk, který je nevychován, jelikož budí dítě školou povinné, které se potřebuje vyspat. Měla štěstí, že sem jí moc neslyšel. Pak prohlásila, že jí fakt nemusím budit, obzvlášť když se vracím z koncertu té divné kapely. „Jeden je blázen nebo co, jeden nejspíš z té hudby přichází o sluch, ten co za něj zpívá, si při koncertu zlomí nohu, poslední hraje v trenýrkách a chodí na ně lidi jako ty…“ Tak tohle jsem slyšel. „Co si to dovoluješ? To jsou legendy! Ta kapela je stará jako já!“ Obrátil jsem se na ženu: „Opravdu potřebujeme mít děti?“

„Abys věděla! Ten pán v trenýrkách se jmenuje Angus a geniálně hrál na kytaru! A dokonce i kravatou!“ vzpomněl jsem si na snad desetiminutové sólo kytarového čaroděje, které mne dostalo do transu. „Dcera tě taky dostane do transu,“ pravila moje milovaná žena, „a ani nemusí hrát. Má kouli tentokrát z chemie, tak nás zítra čeká další bezva výchovný rozhovor…“

Ne, já si to nenechám zkazit! Dnes ne! Bylo to nabíjející a skvělé! Jednu docela malinkou kaňku to ale mělo… Nemohl jsem totiž rockově pohazovat svou hustě rostlou máničkou ozdobenou blikajícími červenými rohy, jako většina těch s nafukovacími kytarami a vidlemi. Když jsem do rytmu pohazoval hlavou, ovíval rockový vánek jen mou pleš. Ale příjemně! To jo! Byl jsem ostatně jedním z nejaktivnějších hlavoumávačů. Odpoledne jsem si totiž sundal bílý šátek, neboť mi slunce již nepřišlo tak silné, a má bílá pleš večer začala pekelně pálivě svítit… A zatím nepřestala… Šťastný a spokojený beru z mrazáku mraženou zeleninu a jdu si nechat zdát o příštím koncertu Ejsíků. Dobrou noc!