„Kup, prosím, dijonskou hořčici“ čtu si esemesku od své ženy, která mě přijde draho. Ne žena, ta hořčice. I když… Jedu autem domů z práce a díky žádosti o malinký nákup mi v ústech vzniká malá potopa. Pavlov je prevít.
Bude totiž chuťově malebný salát, jehož součástí bude mnou zakoupená pochutina, čímž se stane mírně pálivým a silně neodolatelným. Hned je cesta veselejší. Jen ještě musím do myčky, neboť zítra brzy ráno vracím náhradní vůz, který podle pravidel ve smlouvě musí být v původním stavu, v jakém jsem jej přebíral. A protože to byl stav čisťounký a navoněný, musím na voze spáchat mírnou čistící údržbu, jelikož jsem prase. Vylitá káva, bláto z bot, přilepená žvýkačka a karoserie poněkud nevábná, protože jsem byl líný a čtrnáct dní parkoval pod blízkým stromem, kde bydlí snad padesát krásně barevných ptáčků. Můj malý modrý sršáň je totiž v servisu, jelikož do něho při natáčení nacouvala moje kolegyně nesmyslně velkým SUV, neboť si prý „malého prdítka“ vůbec nevšimla. Baba jedna drzá!
Vozidlo raději myji ručně, je úplně nové a nerad bych byl prvním, který ho nechá poničit bezcitnými kartáči. Vím, že se to zas tak často nestává, ale člověk nikdy neví. Navíc bych to pak musel vysvětlovat a hlavně platit. Takhle ušetřím a ještě něco pohybu dodám svému neztepilému tělu. Po hodině se musím pochválit. Jednak je auto vážně čisté a jednak lepší pochvalu mi ještě nikdo nikdy neřekl. Snad jen kdyby sluníčko chtělo vykouknout, je ale zataženo a karoserie ne a ne uschnout. Utírat to nebudu, to teda ne, tak tam holt budou flíčky, no. Na mém voze by mi to hrozně vadilo, ale znáte to, z cizího krev neteče a zítra má stejně pršet, tak ať si trhnou. Vyrážím z myčky a jedno auto mi málem nedalo přednost. Tedy ono bylo trochu na hlavní, ale: „Kam čumíš, neřáde! A tady je padesátka! Kdybys jel, jak máš, stihnul bych to!“ Je to hnus na těch silnicích, co vám budu povídat. Lidi jezdí jak čuňata! „Styď se, ty nevábný ohavo!“ Člověk prý má dávat volnost svým emocím, pokud se nevyvzteká, hrozí mu infarkt a podobné neduhy. Takže pro dnešek jsem pro své zdraví udělal maximum.
Asi v polovině cesty mezi myčkou a domovem je místní supermarket. Za jízdy píšu sms své ženě, že hořčici pořídím a jestli náhodou není ještě něco dalšího potřeba koupit, abych se sem nemusel vracet jako vždycky.
Protijedoucí na mě bliká. „Čau!“ Mávám, ale nemohu si vzpomenout, kdo to byl, viděl jsem ho jen letmo. A hele, policajti! Měšťáci zase u pumpy měří, to nemají na práci něco lepšího? Tak proto blikal!
Spěchám do supermarketu, skoro běžím. Tohle snad hraničí se sportem! Beru hořčici a „kup ještě pečivo, šunku, sýr, šampon pro dceru, potřeby na holení, jablka na štrůdl,“ cinká mi jedna esemeska za druhou. Obvykle mi nákupy na dálkové ovládání nevadí, ale dneska má chuť ten telefon zahodit. Jo, málem bych zapomněl! Bankomat a tisícovka… Na co jí jen žena chtěla? Nemohu na to přijít, ale to je fuk, když žena žádá, muž plní a nediskutuje!
Se dvěma igelitkami nacpanými vším možným opouštím nákupák. A jejda! Kde mám auto!? Krve by se ve mně nedokrájel. Půjčené a umyté auto?! Práce vniveč a cizí věc tamtéž. To je průůůšvih! Teda ono naštěstí nebylo moje, ale už vidím ten úřední kolotoč – policie, servis, pojišťovna… „Co jsem komu udělal?!“ podlamují se mi kolena a chce se mi vypustit slzu. Pobíhám po parkovišti a potím se i na zadku. „Třeba jsem ho dal jinam, než obvykle,“ doufám, ale i přes to se ptám kolemjdoucích, zdali neviděli nějakého loupežníka. Můj zrak se v jednu chvíli jemně otřel o tři sta metrů vzdálenou pumpu…
„Do pr…kvančic!“ Půjčený vůz stojí u pumpy a u něj přešlapují tři strážníci. „Vždyť já na ně úplně zapomněl!“ Běžím s nacpanými igelitkami k nim.
„Vy se mi snad jenom zdáte!“ zdraví mne z dálky policista velmi nepříjemným tónem.
„Jsem ženatý,“ obhajuji se.
Oni mě totiž před slabou třičtvrtěhodinkou zaměřili, změřili a vyfotili. Zřejmě jsem to měl ve slevové akci tři v jednom. Jeden v pokleku vypadal, jako když střílí z panzerfaustu, druhý mi pak téměř sebevražedně zastoupil silnici. Zastavil jsem.
„Pane řidiči…“ povídá třetí měšťák.
Nenechal jsem ho domluvit, neboť mi bylo jasno. „Já vím, rychlost.“
„Doklady,“ žádá policista.
„Moment, jen dopíšu sms ženě, že tu dijonskou hořčici koupím.“
„Co prosím?!“ zvolal uniformovaný pán.
„Dijonskou hořčici!“ artikuluji nahlas, aby napodruhé lépe slyšel.
„Vy jste za volantem používal telefon?!“ ptá se přísně.
„No, manželka očekávala rychlou a jasnou odpověď,“ bráním se.
„Tak to jsem jako neslyšel,“ přiznává se. Původně jsem mu to chtěl zopakovat, když je chudák nahluchlý, ale on mne předběhl zřejmě nějakou zábavnou řidičskou soutěží: „Tak si tipněte, kolik jste jel…“
„Sedmdesát?“ odhaduji svou rychlost na padesátce.
„Sedmdesát devět!“ pravil uznale.
„No, to je dost teda…“ vysvětluji.
„Tisíc korun vás to bude stát…“
„Berete kartu?“ zeptal jsem se. Jako odpověď mi postačil jeho nevlídný pohled. „Nemám hotovost, ale skočím si tady kousek do nákupáku, je tam bankomat,“ povídám a moje drzá lenost pokračovala: „Autem asi teď odjet nemohu, že?“
„Jen se projděte,“ škodolibě mi přikázal příslušník.
Takže si za to můžou sami. Když se trochu uklidnili, zeptali se, jestli jsem aspoň koupil tu správnou hořčici. „Samozřejmě, nehodlám riskovat oprávněný hněv a půlhodinové vysvětlování své milované, že jsem vůl,“ odpověděl jsem pravdivě.
„Chlape, vždyť vy jste místní, to nevíte, že tu měříme?“ zeptal se mě, když konečně vyplnil pokutový blok, který začal vypisovat před mým odchodem k bankomatu.
„Vím, dost často.“
„Tak proč si, prosím vás, nedáváte pozor?“ ptá se tónem, který nesnáším, protože ho na mne používal můj táta, když ze mě chtěl udělat blbce. A často se mu to dařilo.
„Já nevím, jestli vám to můžu říct,“ odpovídám jako školáček, který se stydí, jelikož se chystá přiznat k velké nekalosti.
„No to mne zajímá, nejčastější výmluva je, že hříšník spěchal na záchod, tak čím mě pobavíte vy?“
„Jedu z myčky…“ povídám upřímně, „ruční mytí, znáte. A je pod mrakem. Tak si říkám, pojedu rychle a díky vzniklému větru a kámošce fyzice…“ pravím a policista nevěří vlastním uším, „mi to uschne, neboť jinak jsou na tom pak vidět zaschlé kapky…“ Měl jsem chvilku pocit, že jeho oči opustí lebku. Ale nesmál se. Já ano. Pobavil jsem se na jeho účet, neboť vypadal, že to nechápe. „No to jsem ještě nikdy neslyšel…“ Asi při fyzice tenkrát chyběl. Dceru bych za to důsledně pokáral, že se to laskavě měla doučit. Vzal si tisícovku, předal mi mým autogramem ozdobenou pokutu a místo policejně poučovací domluvy na cesty příští, mi přikázal: „Pěkně se doma své ženě přiznejte!“ pobavil se. Smál se. Já ne.
