Sedím v práci ve střižně a v pauze s chutí jím chleba namazaný skvělou pomazánkou, kterou jsme měli včera k večeři.
Moje milovaná mi s láskou udělala svačinu, čehož si vážím, jelikož bych si to při troše dobré vůle mohl vykládat jako projev manželské pozornosti, navíc mám hlad, ušetřím za catering a ještě doma nezůstávají zbytky.
Momentálně v práci ovládám tři kolegy kameramany, říkám jim do sluchátek, která mají na uších, co od nich obrazově žádám a co budu stříhat zmáčknutím příslušného čudlíku na velkém barevně svítícím přístroji, kterému se říká režie. Je to příjemná práce, už jen proto, že mám pocit, že jsem aspoň někde trochu vedoucí. Mne zase ovládá pan režisér, dle jehož příkazů a tužeb zase ovládám já ty tři nešťastníky. Je to sofistikovaný systém, který by se dal poměrně přesně popsat jako, omlouvám se za výraz, systém padajícího hovna. U televize a filmu odjakživa platí, že rejža a maminka mají vždycky pravdu. Já k tomu po několikaletém manželství dodávám, že moje žena je nad oba jmenované, ale ani jednomu to říkat nehodlám, neboť by mohlo dojít k nechtěnému nedorozumění. Hlava rodiny či, jak říkáme my televizní pracovníci, placu, si musí za každých okolností myslet, že je nejdůležitější a že jí všichni chovají v úctě a bez připomínek splní každý její příkaz, přání či vrtoch. Ale jak říká moje žena, hlava je sice důležitá, daleko zásadnější je však krk, který s ní hýbe… Nevím, co tím chce říct, zvlášť když mi často do očí tvrdí, že hlavou rodiny jsem u nás já.
Dojedl jsem chleba. Po jídle se mi obvykle chce spát, a to i v práci. Dnes ale ne, dnes jsem se znenadání zamyslel. Nad hlavou a krkem. Nad svou ženou. Nad tím, jak se mnou dokonale hýbe. Jak mne programuje jazykem, kterému člověk na první pohled vůbec nemůže rozumět, jelikož příkaz „krok vpřed“, jak se kdysi dávno ovládal robůtek Karel na praprapočítači IQ151, rozhodně neznamená „krok vpřed“. Žena málokdy jednou holou větou řekne, o co jí jde. Tak třeba zmíněný „krok vpřed“ by v ženském podání vypadal asi takto: „Včera jsem potakala kamarádku, víš, jak jsem ti o ní minulý měsíc říkala, tak ta se vdala. A její sousedka má dva psy, ale to není důležité. Její manžel se zná s mou kolegyní z práce. Oni spolu nic nemají, jen se znají. Vždyť je vdaná. Jo, ta kolegyně taky. No a bavili jsme se o tom, že bychom si rádi pořídili nový byt, ale bojíme se hypotéky. A budeme tam mít novou pěknou rovnou podlahu a krásnou kuchyň, tu jak jsem ti před vánoci ukazovala v telefonu, víš, ne? Posloucháš mě? A pořídíme si velká křesla, abychom se mohli pěkně válet u televize. Můžeš mi říct, proč když s tebou mluvím, koukáš na hodiny?! Asi budeme potřebovat novou žehličku, tahle už to asi má za sebou. Ne hned, až někdy…“ O patnáct minut později, kdy jsem stále zavalen přehršlem informací, možná pochopím, že bych měl uhnout, tedy udělat krok vpřed, jelikož při žehlení nevidí na televizi. Nevím, jak to máte vy, ale co já bych někdy dal za slovník či překladovou aplikaci! Zrovna včera večer…
„Chceš svačinu?“ zeptala se mne moje žena, když sklízela nádobí po večeři a uklízela nepoužité potraviny do lednice, přičemž kouká do misky, kde se krčí malý zbytek báječné pomazánky, kterou jsme už nedokázali dojíst.
„Ne, děkuju,“ odpověděl jsem podle mého názoru dostatečně jasně a srozumitelně.
„Opravdu?“ ujišťuje se moje nejmilovanější zbytečně.
„Opravdu,“ ujišťuji svou nejmilovanější. Zbytečně.
„Udělala jsem pomazánku,“ oznámila mi milým tónem a hezky se usmála.
„Já vím, měl jsem jí teď k večeři, je opravdu vynikající,“ chválím, až se hory zelenají. To, myslím si, patří k manželskému bontonu, upřímná snaha ocenit práci partnera, který si dal záležet. Navíc nelžu, bylo to skutečně moc dobré.
„Je moc dobrá,“ povídá moje oceněná. Jako dnes již zkušený manžel začínám mírně tušit, k čemu se schyluje. Dostanu chleba s pomazánkou s sebou do práce ke svačině. Ať chci či nikoli. Je mi to nad slunce jasné, ale nevím proč, snad trocha škodolibosti šmrncnutá hravostí zapříčinila mou předstíranou komunikační tupost, takže pravím: „Já vím, že jsi šikovná.“
„Fakt jí nechceš na chleba s sebou do práce?“ ptá se mne moje žena tónem ukrývajícím lehkou netrpělivost, neboť běžně již dávno dosáhla svého.
Pokračuji v marném boji: „Ne.“
Mění postup. Jde na to od lesa a říká upřímně: „Zbyla jen troška, že bych ti to domazala…“
Trvám si na svém, neboť jsem žádostiv, kam se budou příští argumenty ubírat i přes to, že vím, jak to dávno celé dopadlo: „Nechci, dík.“
Na řadu přichází další taktická zbraň mé milované programátorky - dotčený tón: „A ty máš jako v práci něco lepšího?“
Vzpomenu si na catering a přeběhne mi mráz po zádech. Tomu říkám střelba na jistotu. „Ne, nemám,“ nelžu, čímž jsem nechal svou ženu osedlat koně debaty, kterého stejně od začátku drží na krátké uzdě: „Tak vážně nechceš? Já ti tu svačinu udělám, to není problém,“ říká při dělostřeleckých salvách svého vítězství.
Vzdávám to, nemám trpělivost na další půlhodinový a od začátku prohraný boj: „Tak víš co? Udělej mi jí.“
Zde přichází zvláštní okamžik, který se mi i přes mnohá důkladná pozorování nedaří logicky zcela objasnit. Je to zlomová fáze, při které se role naoko prohodí a při které nejspíš dochází k utvrzení obou stran o tom, kdo je definitivní vítěz. A to i přes fakt, že obě strany již na počátku boje dobře věděly, jak se věci mají. Nyní mohla moje náčelnice generálního štábu namazat chleba onou pomazánkou, aniž by vojín mávající bílou vlajkou na druhé straně pípnul. Možná je to součást vytvářeného softwaru, kterým žena muže ovládá. Někdy je třeba program na jednoduchou věc udělat velmi složitě. Když si vzpomenu na jmenovaného Karla, ten také neuměl „vlevo v bok“, bylo nutné ho to naučit pomocí tří příkazů: „Vpravo v bok“ plus „Vpravo v bok“ plus „Vpravo v bok“. No nic. Má žena neúnavně programuje svého muže dál: „Tak ne,“ pravila smířlivým tónem.
Jenže ten přiznal prohru a nehodlá již jakkoli vzdorovat a protahovat svou agónii: „Ne, udělej mi, prosím ten chleba,“ zaposlouchávám se do svého prosebného tónu.
„Ne, já nechci, abys říkal, že jsem ti to vnutila!“ říká nelogicky moje milovaná žena. Pravda, v této fázi jsem ještě nikdy nezkusil najít chybu v programu, mohl bych možná někdy vyzkoušet znova říct, že tedy ten zatracenej chleba fakt nechci. Jenže tím určitě riskuji softwarový příkaz, který by mohl vyjadřovat něco jako: „Jdi na začátek“, což upřímně řečeno nechci, a proto: „Nevnutila, já si ten chleba s sebou vezmu.“
A jedeme dál: „To nemusíš, já se jen ptala…“
Začínám se ztrácet v tom, kdo co tedy vlastně chce, možná je zmatení muže součástí programátorské geniality žen. Škemrám: „Prosím, udělej mi chleba s tou pomazánkou ke svačině.“
Je neústupná: „To je dobrý, já ten zbytek tadyhle uklidím, to není tak, že bych to jinak vyhodila,“ říká bez jakékoli emoce. Muž unavený pro něj babylónsky složitou a nekončící debatou už jen z posledních sil vymýšlí cokoli, aby už byl konec všemu, a slabým hlasem povídá: „Dám si to s chutí v autě ke snídani, až budu v ranní zácpě,“ přičemž doufá, že program, kterým je ovládán, už brzy bude mít poslední programový řádek: „End“.
Omyl. „Ty budeš jíst chleba s pomazánkou ke snídani?“ zeptala se mne moje žena a neskrývá upřímné překvapení. Zmatení je dokonalé. Potřebuji pomoc, vyžaduji další a další řádky programu, který by mne vyvedl z modré obrazovky s hláškou „System error“. „Ano!“ odpovídám.
„A ty si na pumpě nekoupíš čokoládový koblížek s kávou jako vždycky?!“ podezíravě se ptá moje žena a povyskočilo jí obočí na levém oku. Pomalým krokem se blíží ke mně. Cítím nebezpečí.
„Tak zítra nekoupím, když budu mít ten chleba!“ říkám rychle a nahlas, abych zahnal číhající kobru.
„No dobře, tak se nevztekej, já se jen ptám,“ usmála se a její ruka o milimetr minula mou hlavu. Aha, to nebyl útok, to jen posunula krabičku s papírovými kapesníky na stole, neboť se jí zdála nesprávně uklizená.
„Uděláš mi ten chleba?“ ptám se. „Jo, ráda…“ Konec programu. Jen se teď zbytečně ptám sám sebe - opravdu se nemohla celá debata smrsknout na jednoduché: „Zbylo mi tu trochu pomazánky, dám ti jí s sebou do práce“ a „Díky“?
Později večer, vlastně už skoro v noci… Náš šestiletý pojede velmi brzy ráno na výlet a je třeba ho dopravit do školky dříve než obvykle. Jelikož vím, že moje žena nerada brzy vstává a mně to nevadí, jelikož jsem zvyklý, nabízím se: „Já synka ráno do školky odvezu.“
„Ne, máš po dlouhé době volno, vyspi se,“ povídá mi žena.
„Ale já vím, jak nerada vstáváš.“
„Stejně musím do práce.“
„Ale až daleko později.“
„No tak tam budu dřív.“
„Tak jo.“
Uzavřená záležitost. Pro neznalce. My ostatní již tak trochu tušíme, že nejnovější programování muže právě začalo. A pokud jsem to například z důvodu únavy nepochopil, budu ráno za vola. Je ráno. Žena se synkem vstávají. Synek se myje a snídá. Vzbudili mne, ale to nevadí, to dospím, myslel by si jeden. Hřejivá peřina, to je žůžo! Teploučké znovuusínání prořízl nepříjemný tón mé milované ženy: „Ty ho neodvezeš?!“
„Co?! Vždyť jsi včera…“ Všimněte si, prosím, že v tomto novém druhu ovládacího programu přichází fáze zmatení muže hned na začátku.
„Tak nic, no, my to stihnem,“ pravila žena a dává si záležet, aby její hlas zněl pevně, odhodlaně a velmi jasně dával najevo, že jsem zase něco provedl. Jenže mě se dneska vstávat nechce. Nebudu! Zachumlám se do peřiny a rychle dělám, že jsem děsně tvrdě usnul. Přiznávám, trochu se klepu strachy, že mi to neprojde. Možná to klepání mne prozradilo, neboť o pár minut později, moje žena v noční košili: „Ty teda nevstáváš? Já myslela, že ho odvezeš!“ Zmatení dosahuje vrcholu. Co jsem včera říkal? Že ho odvezu? Že bych na to zapomněl?!
„Tak odvezu, ale fofr, už teď je pozdě!“ rychle vstávám a snažím se popohnat rodinné časné ráno.
„No tak ne, já to nějak stihnu,“ opačná fáze zde opět přichází dříve, než obvykle. Program bude tentokrát kratší, navíc používá mimo zmatení i efekt pocitu viny nešťastníka, čímž se stává i mnohem účinnějším.
„Nejsi ani učesaná a namalovaná,“ povídám a oblékám se.
„Se vrátím a dodělám se,“ ovládá žena muže tvrzením, o kterém oba vědí, že to tak nebude.
„Ne, já jedu, ale rychle, honem…!“ Letím se mýt, popoháním hlasitě synka, jelikož bytostně nesnáším chodit někam pozdě. „Dělej! Nebo nikam nepojedeš!“
Moje žena v noční košili: „Nedělej tu dusno! Stresuješ nás, to jsem si ho mohla odvézt sama!“
Konec programu. Jen se teď zbytečně ptám sám sebe - opravdu se nemohla celá situace již včera večer smrsknout na jednoduché: „Ráno jede synek se školkou na výlet. Odvezeš ho tam, prosím? Mně se nechce tak brzy vstávat. Díky“ a „Ano, drahá, rád“. Odpovím si sám. Nemohla. Žena by totiž zbytečně nebezpečně riskovala nezodpovědnou, nesprávnou a sebevražednou odpověď muže: „Ne, neodvezu, já taky nechci vstávat.“
Na druhou stranu má někdy ovládání muže ženou své romantické kouzlo. A je fuk, jestli je to geniální programování, obyčejná manipulace vyšší formy života námi muži či nepřekonatelný rozdíl mezi jazykem hlavy rodiny a jeho krku. Je totiž rozhodně poetičtější a hezčí, když se žena zeptá: „Nedáme si spolu skleničku toho dobrého vína? A budeš mně pak hladit po vlasech, prosím?“ než kdyby se to jednoduše smrsklo na výstižné: „Pojď souložit.“
