Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Dobrou noc aneb zmiz, babo!

17. 12. 2015 9:00:00
Normálně jsem schopen usnout kdykoli a kdekoli. Stačí mi obvykle chvilka nepozornosti a jsem na procházce říší snů. A to, prosím, netrpím narkolepsií, jedná se spíš o dlouhodobou únavu, kdy si už tělo sem tam dělá, co chce.

Obrazně řečeno pracuji hned za několik lidí najednou, jelikož jedna dospívající (nyní nově metalistická) dcera a jeden předškolák vydají za pěkné nové Ferrari na mírně nevýhodný leasing. K této životní „smůle“ mám i štěstí, že mne práce doopravdy baví, a tak nemám problém v ní trávit sedm dní v týdnu často více jak dvanáct hodin denně, což má ovšem občas nevítané vedlejší účinky, jako zaspal jsem, usnul jsem v autě v zácpě, při osmiminutovém reklamním bloku na Superstar se dostaví mikrospánek jedenáctiminutový a podobně.

Včera jsem měl velmi dlouhý den, moje současná žena na mne doma čekala i s mou nastávající krátkou nocí. Budu totiž vstávat ve čtvrt na šest. Spěchám domů, jelikož se nutně potřebuji alespoň trochu vyspat, abych už zase nezaspal, neboť to by se asi třicetičlennému štábu na seriálu vůbec nelíbilo, jelikož by všichni museli čekat, až ráčím dospat a přijet.

Domů jsem přijel v 0:15. Polibek od ženy jsem opět nedostal, neboť není vítací typ, uvítala mne ovšem společně s naším starým kamarádem „můžeřízkem“: „Můžeš mi říct, proč máš na sobě zase to tričko, které jsem ti už snad stokrát zakázala nosit mezi lidi?!“ Upozornil jsem jí, že to je teprve po sedmnácté a že jsem přes něj měl mikinu, ale na mou konstruktivní obrannou připomínku nebyl brán zřetel, a to i přes to, že nemohla vědět, že mikina byla na mě celý den rozepnutá.

0:45 ulehám do postele a těším se na ten milovaný okamžik, kdy se jako vždycky dotknu hlavou polštáře a během následující sekundy slastně usnu. V 0:47 je jasné, že spánek má zpoždění. Žena se dívá na televizi, nejspíš v repríze kontroluje mou práci, jinak si její počínání nedovedu rozumně vysvětlit. Normálně jsem schopen usnout i vedle startujícího tryskáče, ale dnes mi slabý, sotva slyšitelný zvuk mámivého přístroje vadí. Vadí. Jako fakt vadí. Teda jako fakt hodně vadí. Chci usnout, ne poslouchat nějaké bláboly z bůhvíjakého televizního kanálu. Sedám si na posteli a slušně žádám svou milovanou ženu: „Mohla bys to laskavě zeslabit?! Tady se nedá spát!!!“ Zeslabila na hodnotu, kdy snad jenom netopýr by jen tak tak zaslechl, co tam říkají. Z čehož vyplývá, že jsem asi netopýr. Ležím a zakrývám si hlavu polštářem. Zpočátku se to jeví jako dobré řešení. Neslyším nic. Dokonce namísto jemného poblikávání způsobeného televizními pitomostmi pozoruji úplnou tmu. Paráda! „Dobrou noc, hezky se vyspi,“ přeju si. Jenže po pár minutách mi začíná být vedro a v mikrodoupátku mi dochází kyslík. Nedostatek kyslíku dle dostupných materiálů zasahuje nejprve nervovou soustavu, což mohu potvrdit, neboť jsem značně nervní.

V 1:15 vím, že to řešení nebylo dobré. Je mi na omdlení, nikoli však na usnutí. A spánek místo sebe poslal vztek. Jdu se projít na záchod a zpátky, abych si zklidnil útroby a procházkou se trošku dounavil. „Ty nespíš?“ ptá se žena. No to je dotaz! To je jako otázka: „Jé, ty už jsi doma?“ položená ve chvíli, kdy se zjevím ve dveřích. Dobře vím, že žena za můj problém nemůže, a tak se snažím být milý, jak jen to jde: „Co myslíš?! Co vidíš?!“ Křičel jsem jen trochu, takže to mou zákonitou neodradilo od další komunikace: „To jsi měl říct, lehla bych si k tobě,“ řekla tajnosnubně a vypnula televizi. „K čemu by mi to bylo?! Chci spát!“ poděkoval jsem jí za dobře míněnou nabídku.

1:27 Ležím a koukám do stropu. Nic. Nejde to. Nespím. Proč?! Za co?! Mám odporný vztek. Hnusná bezmoc. Nesnáším to. Nenávidím svět. Chci spááááát!!!!

1:45 Ležím na zádech a hraji hru na telefonu. Jako obvykle prohrávám. Přes den mi to nevadí, neboť jsem si již zvykl, že můj telefon je chytřejší než já, ale v tomto jiném stavu... Navíc mě děsně bolí předpažení... Telefon létá nevalně a plachtit neumí, došel jsem po chvíli k vědeckému objevu. „Nechceš teplé kakao?“ nakladla na mne dotaz moje empatická žena. „Co?!“ zvedl jsem hlas, až mi přeskočil. „Prý to funguje, nebo teplé mléko,“ nevzdává se ta paní, co tu také bydlí a co mi právě připomíná tetu Kateřinu ze Saturnina. „Si to pij sama! Bych se poblil!“ vyjádřil jsem vděk za její nabídku spoluúčasti na řešení mé svízelné až kritické situace.

2:01 Ležím na zádech a koukám do stropu. Jsem mírně zoufalý. A naštvaný. A mám vztek! Ježiš, já mám vztek! Co tam ta ženská dělá?! Nenápadně pozoruji svou ženu. No to si dělá srandu?! Ona si čte! Tady by člověk spal, až by brečel, a ona si klidně drze čte! Ale já to tak nenechám! „Rušíš mě tím svým čtením!“ zahlásil jsem. Podívala se na mě, vzdechla a otočila stránku. Co si jako myslí?! Jak se to chová?!

Musím se přiznat, že mám asi v životě velké štěstí. Neznám totiž snad horší pocit, než když člověk nemůže usnout. Je to nepříjemné, dokonce bych řekl, že potupné. Podává si u mne kliku bezmoc se zoufalstvím. Co mne překvapilo je zajímavé zjištění, že v průběhu takové noci člověk začne nesnášet nejen všechno kolem, ale i sám sebe, a to jsem se měl rád!

2:15 Ležím a strop. Bílý strop. Ošklivý bílý strop. Hnusná bílá. Pitomej strop. Budeme muset vymalovat. A namaluji tam třeba hrocha. Abych nemusel koukat na tohle. „Prosím, já už budu hodný, já bych chtěl jen spát,“ zkouším vyjednávat s kýmkoli, kdo by to mohl zařídit. Hele, pavouk! „Přines mi štěstí, kamaráde, udělej, ať usnu, nebo aspoň ochutnej mou zákonitou, která se tě štítí, bude sranda,“ žádám kolemjdoucího obyvatele našeho odporně bílého stropu. Asi mne neslyšel a odešel nejspíš spát. Aby také ne, je už dost pozdě...

2:27 Další vycházka na toaletu. To je zvláštní, dnes místo spánku čůrám. Cestou zpět míjím dětský pokoj. Děti spí. Je to spravedlivé? Co si to vlastně dovolují, prevíti jedni darmojedný! Mám chuť je vzbudit, aby také věděly, zač je toho loket a že život se teď s jejich tatínkem nemazlí. Vstát a makat byste měly! Přiložit ruku k dílu a ne si jen tak tady chrnět!

2:34 Když si může číst támhleta paní, tak já taky. Třeba mne to uspí, u mé ženy na gauči to evidentně funguje. Nedopadlo to o moc lépe než s telefonem, jen mi v nestřeženém okamžiku kniha padla na obličej „Au!“

2:49 Obsah kolonky v oddacím listu s názvem „manželka“ jde spát. Lehá si vedle mě. Ústy mi učinila slizkou stopu na mých ústech a odvážila se říct něco takového jako: „Dobrou noc“. „To bych rád věděl, co je na ní dobrýho!“ popřál jsem jí rovněž a otočil se k ní zády. Strop mne přestal bavit. Už blázním, mám pocit, že po mě něco leze. A chmatá mi to... „Jedeš! Už jsem málem spal!“ naznačil jsem jemně ženě, že nemravnosti nebudu podporovat, jelikož jsem slušně vychovaný a hlavně CHCI SPÁT!!! „Třeba pak líp usneš,“ šeptá mi do ucha něžně. „Zmiz, babo!“ ukončil jsem debatu na téma sexem ke zdravému spánku.

3:11 No je to možný?! Ona si spí! „Nespi,“ šťouchám do své „v dobrém i zlém“. „Udělej něco,“ začínám vyloženě škemrat, jelikož už prostě nevím... Nic. Spí. Klidně se otočila a chrápe si svévolně dál... No to je hnus...

3:38 Strop. Děti spí. Strop. Žena spí. Strop. Bílý. I ta blbá ryba v akvárku spí. Strop.

Netuším, co bylo dál. V 6:05 jsem se doplazil do práce a matně si vzpomínám, že budu muset koupit nový budík. Ne zcela tuším, který televizní pořad vlastně dneska natáčím. V hledáčku kamery vidím mlhavé cosi, poněkud málo poznám, co je herečka a co skříň, ale paní umělkyni bych se rozhodně nepřiznával. A skříni je to jedno.

„Vstávej!“ slyším šepot a třese se mnou svět. Mám radost, celá ta hrůza se mi jenom zdála! Teď mne konečně budí moje nejmilovanější žena a já budu vyspalý a čerstvý a svět bude krásný. Musím jí za to všechno, co pro mne úžasného dělá, políbit! Tak nebyl to sen. Nebyla to moje žena. Byl to dvoumetrový pomocný režisér a já usnul při natáčení za kamerou. Dnes už po třetí... Dneska si musím jít brzy lehnout...

Autor: René Melichar | čtvrtek 17.12.2015 9:00 | karma článku: 28.01 | přečteno: 1881x

Další články blogera

René Melichar

Stárnu nebo blbnu? aneb mám nové brýle

„Stáří je blbec,“ říkával můj pětaosmdesátiletý dědeček a musím říct, že já to naštěstí ve svých třiačtyřiceti letech zatím nijak nepozoroval,

20.7.2017 v 9:05 | Karma článku: 20.24 | Přečteno: 587 | Diskuse

René Melichar

Poprvé, podruhé a naposledy

„Tak to teda v žádném případě!“ pravil náš sedmiletý syn nekompromisně a odešel si z papíru vyrábět parník. Na to téma se prostě dál odmítal bavit a dával nám to víc než jasně najevo.

6.7.2017 v 9:00 | Karma článku: 28.25 | Přečteno: 857 | Diskuse

René Melichar

Všechno je jinak aneb tatínku, tys měl být opravář!

V pondělí jsem byl v kavárně Potmě. Zvláštní, černé. Jak boty a náušnice naší dcery. Řekl jsem si, že pomůžu dobré věci a zažiju něco, co bych jinak naštěstí nezažil.

15.6.2017 v 9:00 | Karma článku: 25.14 | Přečteno: 828 | Diskuse

René Melichar

Mám bouli na zadku aneb jak jsem ženě udělal radost

„Můžu ti něco říct?“ zeptala se mne moje báječná žena. „Ne!“ neodpověděl jsem, i když moc dobře vím, že po této otázce bude následovat jiná, zjišťující,

25.5.2017 v 9:00 | Karma článku: 30.53 | Přečteno: 2012 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Petr Omelka

Proč chcete, abych byl rasista?

Nezajímá mne barva, vyznání nebo národnost, zajímá mne, jak se člověk chová. A přísahám, že jsem nikdy neházel lidi do jednoho pytle. Proč mne tedy někteří nutí, abych to dělal?

24.7.2017 v 10:13 | Karma článku: 34.47 | Přečteno: 947 | Diskuse

Karel Trčálek

Tour de France je Tour de Nuda

Právě skončivší Tour de France je, řekl bych, celkem, věrným obrazem dnešní doby. Přes veškerou nucenou bombastičnost a la reportáže T. Macka z idnes.cz, to byla jedna velká nuda

24.7.2017 v 8:17 | Karma článku: 13.28 | Přečteno: 441 | Diskuse

Libuse Palkova

Každý brání to svoje

Člověk mnohé pochopí, až když to pozná na vlastní kůži, anebo, pokud si zkusí určité situace vztáhnout sám na sebe, představit si, jak by bylo jemu. kdyby byl na místě jiného. Pak možná vidí věci jinak. Bez špetky empatie to nejde

24.7.2017 v 7:44 | Karma článku: 5.64 | Přečteno: 166 | Diskuse

Helena Vlachová

Nejhezčí prázdniny

Venku lije jako z konve a nějak se mi vybavily vzpomínky na mé prázdniny, jež lze považovat za jedny z nejhezčích

24.7.2017 v 6:46 | Karma článku: 6.97 | Přečteno: 218 | Diskuse

Filip Vajdík

Rychle žijme, než budeme taky dead!

Pořád někdo umírá. A já bych řek, že je potřeba ten život patřičně využít, ještě před tím, než budeme taky dead. Život je cesta z mámy do rakve. A mezi nimi se odehrává ten hlavní děj pro naše bytí!

23.7.2017 v 23:09 | Karma článku: 5.36 | Přečteno: 185 | Diskuse
VIP
Počet článků 36 Celková karma 26.04 Průměrná čtenost 3015

Televizní kameraman, střihač, ale hlavně táta a manžel. Ošklivý plešatý pán, který doufá, že vás jeho "kydy" aspoň trochu pobaví. 

Autor 3 knih "K ČEMU ŽENY MAJÍ MUŽE" a "KDYŽ ŽENA MUŽE KÁRÁ" a "PROČ MAJÍ ŽENY VŽDYCKY PRAVDU", které vznikly z mého blogu. V případě vašeho pominutí smyslů a následného zájmu se dají knihy dostat zde nebo tady :-)

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.