Jak jsem zápasil se stropem aneb když žena muže nepochválí

10. 12. 2015 9:00:00
Vždycky mne iritovaly takové ty řeči ženských, že chlap se musí pořád chválit, a to i přes to, že není za co, jinak stojí za prd. Co si to o nás myslí? Co si to vůbec dovolují?!

Některé dokonce prohlašují, že nechválený chlap se pak chová jako malý rozmazlený kluk. Tak to už se vážně musím ohradit...

„Mně by stačilo, kdybys vymaloval koupelnu a záchod,“ sdělila mi jednoho dne své přání moje nejmilovanější, když jsem se jí omylem zeptal, co by si přála k svátku. „Tvé přání je mi rozkazem,“ zasalutoval jsem jako hrdý majitel modré knížky. „Jen mám malinkou obavu ze stropů, víš, jak to dopadlo minule?“ naznačil jsem čistě teoreticky možný nežádoucí sled událostí, jen abych měl případnou výmluvu, kdyby se něco pokazilo. Má drahá mírně zbledla a její oko navštívil tik. „Nechceš, já zavolám malíře?“ zašeptala nesměle s prosebným výrazem ve tváři. „Ale jdi! Naší koupelničku a záchůdek mám v poledne hotové,“ oznámil jsem ženě, které se ve tváři objevil jemný odstín zelené. „Nebudeme přeci vyhazovat peníze za něco, co by zvládl i náš pětiletý syn! A letos ten strop zvládnu, neboj, už vím, jak na to,“ pokusil jsem se svou ženu alespoň trochu uklidnit, „a navíc, manuální práce mne prostě baví!“ dorazil jsem jí.

„A nakonec si vezmu ještě tady ten krásný kyblík,“ povídám prodavači v obchodu se všelijakými malířskými potřebami. Nakoupil jsem všechno, co zkušený šikovný chlap potřebuje k vymalování letištního hangáru a já k vymalování dvou stropů o rozloze zhruba čtyř v koupelně a dva a půl metru na toaletě, k tomu malých částí stěn tamtéž, většinu totiž pokrývá obklad - dohromady i se stropy to nedá ani dvacet metrů čtverečních. V několika taškách si nesu i spoustu věcí takzvaně „co kdyby potřebných“. Suma, kterou jsem utratil, by v pohodě pokryla náklady na profesionální malíře i s dýškem a možná i za ně zaplaceným obědem v kvalitní restauraci. Moje žena u toho naštěstí nebyla, takže se to obešlo bez drzých sarkastických poznámek. Malovat budu já, ať to stojí, co to stojí. Vždyť jsem se na to tolik těšil!

Je osm ráno. Moje zbytečně nervózní paní odjela do práce, dětí jsem se zbavil umístěním do školy a školky. Chci být sám, chci si vychutnat ten pocit z pro mne nezvyklé manuální práce nikým nerušen. Navíc nesnáším, když mi do toho někdo neodborně kecá. Z koupelny jsem během chvilky stvořil takové malé igelitové doupě. Jednolitý igelit na všech stěnách zdobených dlaždičkami, který v pohodě pokryl i celou podlahu, se zdá být dokonalým bojovníkem proti nepořádku, který bych mohl, nepravděpodobně ovšem, svou navýsost výtvarnou činností způsobit. Průhledné iglú však nemá dveře, což se ukázalo jako nevýhoda, jelikož teď nemůžu pro věci, které zůstaly mimo tento obří prezervativ. Když to rozříznu, právě jsem zjistil, že ani nemám čím, neopustí pak nežádoucí cákaneček stanovený prostor a nezpůsobí mi tak oprávněný strach z oprávněného hněvu mé nejvyšší vedoucí? Navíc tu začíná být nesnesitelné vedro. Každé malé dítě ví, že igelitový pytlík či taška na hlavu nepatří, neboť by se mohlo udusit. Na tuto poučku jsem si vzpomněl těsně před tím, než jsem mírně omdlel.

O chvilku později se protrhávám ven. Udělal jsem jen malý otvor dole u podlahy tak, abych se jím mohl pohodlně proplazit. Naskládal jsem si do koupelny všechny potřebné podivné propriety a s chutí se konečně pustil do malování. Igelit je super! Chytá všechny kapičky barvy, které si schválně odskakují od malířského válečku, aby mi způsobily problém, igelit je kámoš, vypadá to, že má doma taky ženu...

Bílím strop. Velmi opatrně, neboť posledně mi celá stropní malba spadla na hlavu. Musel jsem pak potupně speciální zelený koupelnový sádrokarton oškrábat a umýt, jelikož se na něm prý nic neudrží. Až s penetrací to šlo tenkrát nějak vymalovat. A trvalo mi to dva a půl dne. Letos je to ale jiné. Dnes to krásně drží! A ani jsem to nemusel škrábat! To bude výběrem barvy a hlavně rukama. No nejsem já šikovný? Vzhledem k tomu, že mne nikdo tak dobře nepochválí, dám si to ještě jednou - dlouho před večeří: Jsem šikovný! Při druhém nátěru již mám pocit, že maluji saunu. Zkusil jsem tedy pootevřít okno za igelitem, ale i mistr tesař se někdy utne. Proud vzduchu způsobil nadouvání a nekontrolovatelný pohyb veškerého okolního vesmíru. Okno jsem rychle zavřel s tím, že to aspoň v tom vedru bude lépe schnout. Vyplazil jsem se z koupelny a s nadšením se pustil do bílení stropu na záchodě. Světe div se, šlo to stejně dobře. A jsem zpátky v koupelně. Na stěny chce moje milovaná úžasná žena světlounce modrou, takový modrý nádech, takový polibek mořského vánku. Dávám si opravdu záležet, snažím se, vždyť je to pro mou ženu! Mám díky perfekcionistickému přístupu trochu zpoždění, poledne je dávno pryč, ale to nevadí, aspoň to bude stát za to.

Obhlížím své parádní dílo a mám v očích slzy dojetí. Žena bude mít radost a konečně mne za něco pochválí, už nebudu za zbytečného pána, který doma jen prudí děti a ženu, když už tedy ráčí přijít domů z práce před půlnocí.

Ano, večeře byla ještě daleko, ovšem moje žena bude už brzy na dosah. Co to tady...? Kde se to...?! Nějaká drobná prasklinka na stropě... I ta nejkrásnější žena má někde nějakou utajenou ohavnůstku, jak se říká. Beru váleček a prasklinu přelíznu trochou husté barvy a je to. To je, jako když ta krásná žena zajde k plastickému chirurgovi. Jenže tomu se, aspoň myslím, na skalpel nepřilepí kus stropu. Váleček už není můj kamarád, jak by řekl synek: „Já s ním neka!“, a tak beru štětec a odpadlý kus malby nahrazuji novým silným nátěrem. Až to uschne, nebude to vidět. Prasklina jedna pomstychtivá si ale pořídila sestřičku. Vyběhnu na štafle a nezvanou stropní jizvu vezmu špachtlí, kam až to půjde, okraje pak rozmatlám mokrou houbičkou, aby se tak nějak zapustily do původního povrchu, přemaluji to hustou barvou, uschne to, nikdo nic nepozná a bude dobře. Jenže barvou zvlhlý sádrokarton a ostrá špachtle si asi nikdy nepůjdou pro oddací list. Možná drobná chybička do výpočtu potřebné síly se vloudila, snad jsem se jen v nepravý okamžik nadechl... Špachtle pitomá! Čím já teď ten kráter...?! Sádra! Ta pomůže, abych po příchodu ženy neskončil na sádrovně. V sádře jsem vážně dobrý, ta mi jde. Než bys řekl švec, synku můj milý, ucpal jsem příkop ve stropu. Pohoda... Až to zatvrdne... Z vedlejší vymalované místnosti jsem zaslechl nějaký šramot. Plazím se jak partyzán. Necelá půlka stropu je v háji. Tedy na zemi. Špachtle, houbička, štětec, spousta barvy. „Schni!“ prosím malbu, abych přeci jen před drobné mušky mohl svou ženu potěšit a zasloužil si tak její pochvalu. Plazením v koupelnu, je třeba přemalovat sádru. Super! Drží. Bohužel jen ona. Její okolí o velikosti asi jedné čtvrtiny plochy půdorysu místnosti se vydalo na výlet do údolí. Zoufalství do mne hlodá jak myš do sýra. Jsem přece chlap, tohle nevzdám. To dáš! Máš na to! Makej!

Jedna z nejšílenějších hodin mého života. Plazení, štafle, oškrábnout, omatlat, zamalovat, plazením vedle, na štafle... Omdlévám vedrem, pravá ruka, která dělala všechno, už strašně bolí. V podstatě s ní už ani nehnu. To bude smutný večer... Nakonec mám přeci jen hotovo. V šest večer provádím výstupní kontrolu: modrá na stěnách je parádní, stropy jsou bílé a až uschnou, tak snad nebude tolik vidět, že vypadají jako plastická mapa, kterou jsme měli ve škole na zdi. Jen jsem netušil, že tu máme tolik hlubokých údolí. Čas deigelitizace. Teď je to teprve krása. Nikde na obkladech ani kapička, na zemi čisto, že by se z ní dalo večeřet. Do kontejneru odnáším použitý váleček i štětec, jelikož to nehodlám mýt, neboť bych naší vanu zachvátil nepořádkem, a to by mi kladných bodů u mé ženy nepřidalo. Upřímně – ono mi to zaschlo a už to umýt ani nejde...

Slyším klíč v zámku. Moje žena. Na druhé straně chlap, co se těší na pochvalu s následnou pusou a dobrou večeří. Ještě po očku kontroluji své dílo... Dveře se otevírají... „Uhni!“ vítám svou ženu a pádím do obchodu pro nový štětec. „Klid, to se spraví,“ hladím špinavou rukou svou zelenou ženu po vlasech, zatímco ona pozoruje neklidný strop. Bez iglú, ale s elánem připomínám frajery v depu ef jedniček, neboť už to mám vážně vychytané. Bravurní štafle, excelentní špachtle, famózní houbička, dokonalá malba.

„Krásný,“ chválí mne žena a mně je po celém dnu lopotivé dřiny nádherně. Celé mé krevní řečiště zachvátil blažený pocit, že jsem se do své ženy už zase zamiloval. Asi si jí někam odnesu na rukou. To se někdy tak stane, že člověk mírně nedává pozor a nevšimne si jemné ironie v hlase. „To si děláš srandu?!“ děkuje mi moje milá za práci. „Ale máme to čistý,“ zkouším zahájit obrannou činnost. „Takhle to přece nemůže zůstat!“ vyděšeně pravila má drahá a v očích se jí zalesklo. Nebo zablesklo? „To to jako mám předělat?!“ ptám se trochu nahlas, neboť mi její kritika nedělá radost. Tak to bylo zablesklo... Prý je to horší než před tím. Že to jako mělo zůstat raději špinavé. Že kdyby tohle věděla... Ženu ani květinou, ovšem o tyrkysovém malířském kyblíku se nehovoří...

„To to mám oškrábat, umýt, a znovu celé vymalovat?!“ ptám se nyní již poněkud zbytečně. A dost nahlas. „Vždyť je to jak po bombardování!“ povídá mi má manželka zákonitá. Poskytl jsem jí obratem první pomoc. Fyzikální. Snažil jsem se jí objasnit, že bombardovat lze spojením letadla s gravitací, že při této činnosti létají pumy pouze směrem dolů, jelikož hmotná tělesa se vzájemně přitahují, jenže náš strop je naopak nahoře... Nevím, co má proti fyzice... A večeře asi taky dnes nebude.

„Tohle kdybych věděla...,“ povídá si o chvilku později tak jako pro sebe. No, to víš, že jo! Na tvůj názor jsem tu celý den čekal! Proč je zavrženíhodné tlouct ženy? „Já taky nevěděl, já myslel...“ použil jsem snad nejhorší možnou dětskou výmluvu. „Měla jsem objednat ty malíře hned,“ ukončila diskusi nad rozlitým mlékem, jak se, myslím, říká, i když trefnější by bylo pod padajícím stropem. To mne už vážně dožralo. Tady se člověk celý den snaží, tady maká, ruka mu hyne, miluje svou ženu a dělá to pro ni, a vděk?! Nejsem dokonalý, ale snažil jsem se! Můžu já snad za to, že jsi hnusnej hnidopich?! Tak hezky bílý máme strop a ty mi tu budeš vyčítat pár ďolíčků?! A pochvala?! Aspoň za tu snahu... „Si je laskavě objednej!“ zakřičel jsem. „A sluší ti účes!“ pochválil jsem jí nové barevné proužky ve vlasech, které jí dnes spáchala kadeřnice a moje špinavá ruka, neboť jí to opravdu sluší, vzal bundu a vztekle odjel do práce. Ještě než jsem stihl zabouchnout dveře, získal jsem doživotní zákaz malování a jakýchkoli ostatních prací doma. Prý svým vztekem jen ničím její věci, náladu a všechno kolem sebe. Tak mne ještě napadlo, že se zeptám, mám-li se vůbec vracet domů, ale to jsem raději spolkl, neboť si nejsem jistý, jak bych se smiřoval se zápornou odpovědí.

Sedím ve střižně, daleko od domova, daleko od plastické mapy, loupu si barvu z rukou a z hlavy. Sms od ženy: „Koupelna i WC blbý“ Odpovídám: „To už jsi říkala. Zkus něco nového!“ Žena píše: „OK. Horší.“ Ptám se: „Padá to?“ Odpověď: „Ne. Už to spadlo.“

O den později ke mně přišel pětiletý syn a povídá: „Tatínku, víš, že se na maminku nekřičí?“ Je mi trapně. Stydím se, co vám budu povídat. „A měl jsi to vymalovat řidší barvou, víš?“ řekl a odešel středem. Ach jo. Má pravdu. Prý tu byl pán, co to po mě spraví a co tohle říkal. O dva dny později na mne žena dokonce i promluvila. Že sehnala malíře. Dokonce se tu už byli i podívat. Jsem jí vděčný, proto považuji za slušné jí poděkovat: „A to jsi je nemohla zavolat hned?“

Abych se vrátil k původnímu tématu o chválení chlapa. Myslím, že se rozhodně nechováme jako malí rozmazlení vzteklí kluci. To by možná ještě bylo dobré. Jak jsem s hrůzou zjistil sám u sebe, někteří nechválení se chováme jako velcí vzteklí ješitní pitomci... Ach jo.

Autor: René Melichar | čtvrtek 10.12.2015 9:00 | karma článku: 27.60 | přečteno: 2151x

Další články blogera

René Melichar

Není ticho jako ticho aneb máme večer...

Je 20:00. Máme večer. Dalo by se říct, že rodinnou pohodu. Naše dvaadvacetiletá dcera už hodinu a půl ve svém pokoji telefonuje snad všem svým kamarádkám a v pauzách na nádechy i svému chlapci.

7.3.2024 v 8:00 | Karma článku: 13.49 | Přečteno: 364 | Diskuse

René Melichar

Není romantika jako romantika...

„Brýýý deeen!“ hlasitě zdravím na celé kolo všechny přítomné. Všech třináct postav, které okupují sterilně vybílenou místnost a kteří na první pohled přišli dávno před námi, se na nás nově příchozí škaredě podívalo. A mlčelo.

23.2.2024 v 8:00 | Karma článku: 14.49 | Přečteno: 330 | Diskuse

René Melichar

Setmělo se aneb nejsem úplný kničema

Stal jsem se hodinovým manželem. Tahle věta jistě vyvolá v lidech, se kterými bydlím, široký úsměv na rtech i fibrilaci síní způsobenou děsivou hrůzou najednou.

8.2.2024 v 8:00 | Karma článku: 14.49 | Přečteno: 333 | Diskuse

René Melichar

Není zpráva jako zpráva aneb jak jsem napsal ceduli

Jako autor a úspěšný obhájce své analyticko-komparativní studie o současném zpravodajství u nás, tedy své diplomové práce, si troufám říct, že o zprávách jako takových vím docela hodně.

25.1.2024 v 8:00 | Karma článku: 13.50 | Přečteno: 273 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Ladislav Jakl

Dělají z nás ženy! Nebo jen hlupáky?

Jsme všichni obětmi tajemného spikleneckého experimentu, kdy pomocí přísad do potravin globální vládci nadělají z chlapů zženštilé hermafrodity, neschopné plodit děti?

28.3.2024 v 18:55 | Karma článku: 21.68 | Přečteno: 316 | Diskuse

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 40 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 24 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 15.12 | Přečteno: 287 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 19.56 | Přečteno: 503 | Diskuse
VIP
Počet článků 28 Celková karma 13.99 Průměrná čtenost 2970

Televizní kameraman, střihač, ale hlavně táta a manžel. Ošklivý plešatý pán, který doufá, že vás jeho "kydy" aspoň trochu pobaví. 

Autor 6 knih "K ČEMU ŽENY MAJÍ MUŽE" a "KDYŽ ŽENA MUŽE KÁRÁ" a "PROČ MAJÍ ŽENY VŽDYCKY PRAVDU" , "BLB NA VÝLETĚ" a "BLB NA ZAHRÁDCE" a "ZÁKONÍK MÉ ŽENY", které vznikly z mého blogu, který najdete také na

https://renemelichar.blog.sme.sk/

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...