Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Já chci domů! aneb kvůli dětem

20. 08. 2015 9:00:00
Šplouchání moře, pofukující vítr, zralé ovoce, čerstvé ryby. Co jen si člověk může víc přát? Jsem na začátku letošní dovolené a jsem si naprosto jistý, že bude báječně vydařená.

Po úmorné, téměř třináctihodinové jízdě tchýny půjčeným autem, ze kterého jsem před chvilkou konečně vystoupil, jsem se dopotácel ke dveřím oplývajícími adresou svítící na displeji mého mobilu. Jsme tady!

Letos jsem neponechal nic náhodě a už v dubnu začal shánět nějaké pěkné ubytování v Chorvatsku, co možná nejblíž k moři, abych tak ukojil touhu svých dětí po prosolení a abych to s nimi pak neměl ve zdejším smaživém slunci příliš daleko, neboť letos hodlám být solen pouze solí mořskou, nikoli vlastní. Již v dubnu jsem si objednal a zaplatil pobyt v apartmánu pouhých padesát metrů od Jadranu. Objednávku i placení jsem spáchal pomocí úžasné aplikace v mém intelektuálně nabitém mobilním příteli, kterou mi zcela zdarma poradil moc hodný a milý kolega z práce i přes to, že dobrá rada je podle dostupných encyklopedií nad zlato. Stejně jako sůl, ale to sem teď nepatří, i když pobyt bude pobytován u neuvěřitelné spousty tohoto bílého zlata, které svým rozpuštěním znehodnotilo ještě větší spoustu možná jinak pitné vody. Musím svému kolegovi, až ho uvidím, za jeho nezištnou radu opravdu moc poděkovat. Tuším, že běžný člověk má v těle dvěstěpatnáct kostí, tak každou, každičkou mu s velkou chutí přelámu, neboť za to někdo musí muset...

Letos jsem se na mnou zaslouženou dovolenou těšil, jelikož fotografie apartmánu ve zmíněné aplikaci byly nádherné. Těšil?! Já?! Na dovolenou i s dětmi? Nemyslel jsem si, že to někdy řeknu, ale je to tak, nerad přiznávám. Čeká nás krásné „bydleníčko u moříčka“, jak trefně poznamenal náš pětiletý, když mi schvaloval odmáčknutí chytromobilního čudlíku „potvrdit“ a „zaplatit“. Děti budou mít svůj pokoj, my svůj pokoj a k tomu všemu plně vybavená kuchyň, velká terasa s ještě větší zahradou, která se téměř dotýká pláže. Tuším, že i dámská přesila naší rodiny uronila slzu dojetí a radosti, a mám takovou mlhavou vzpomínku, že jsem byl za výběr místa našeho odpočinku dokonce v rámci rozumných mezí dcerou i ženou neznatelně pochválen. Ano, byl jsem v ten okamžik nadmutý. Ne jako obvykle, ale pýchou. A ta předchází pádu.

Znehodnocen cestou vstupuji s rodinou v zádech do našeho budoucího dočasného domova. Majitelka, asi čtyřicetiletá čistě a slušně oblečená dáma, nám řekla: „Vy tady, kdyby něco, tady Jelena. Volat Jelena! A ona přiběhnout.“ Od té doby jsme tu paní nikdy neviděli. Asi šla venčit psa. Její tchýně Jelena se na nás usmála a začala tančit. Z předvedeného divadelního kusu se zpěvy jsem vytušil několik zásadních informací. Jelena není jelen a ani nic tomu příbuzného. Příbuzná je její snacha, co právě zmizela, a Jeleny sestra, která vlastní vedlejší dům s apartmány a která je mnohem movitější, než Jelena osobně. Dále se mi podařilo, ač nejsem milovníkem baletu, vysledovat, že je tu čistě uklizeno, na což je Jelena náležitě hrdá. A že nám třeba i vypere prádlo, neboť oplývá vlastní pračkou, na což je hrdá ještě víc, tedy pokud jsem to všechno správně pochopil. A že kdybychom cokoli potřebovali, máme zavolat. Aby nám názorně ukázala, jak se to dělá, bez našeho předchozího bezpečnostního školení i bez nejmenšího varování zařvala: „Jelena!!!“ Možná to bylo únavou z cesty, možná z nedostatku spánku. Jelena zmizela trikem hodným Copperfielda za doznívání svého jména.

Nic není, jak se zdá, a všechno je jinak, znáte to, o tom prvním i druhém pohledu. Rákosníček je toho takovým pěkným ilustrativním příkladem, kdy jeho rybníček Brčálník je přes den docela obyčejný... Brusle. Nemám a přesto bruslím. Poznal jsem, že podlaha v kuchyňce prošla procesem čištění, podobně vypadaly i ostatní podlahy, byť byly z dřevěných parket. Na stole mísa čerstvého ovoce a ledově vychlazený džus na přivítanou. Děti mají radost a my se ženou se na sebe šťastně usmíváme. To bude! A jak řekli, tak udělali.

Netuším, jak se to stalo, ale ač nezván, dostavil se ten druhý pohled. Snad se to stalo při vybalování, možná jsem si znaven lehl na postel a lelkovatě se rozhlédl... Vstávám. Velmi pomalu obcházím bydleníčko u moříčka. Dívám se, fotím. O pět minut později na mne moje žena vyděšeně hledí. „Jedeme domů!“ slyším, že se mi chvěje hlas. Zkouším to znovu, pevněji, abych dodal nové informaci na vážnosti, ale mnoho se mi to nedaří. Z prožitého šoku se mi klepe i bradička. Malý synek dnes poprvé přestal mluvit a dcera na mě kouká, jako kdybych jí právě zadal domácí úkol z matematiky. „Tobě se tu nelíbí?“ položila mi moje úklidomilná žena zbytečný dotaz. Sedím na posteli, je hrobové ticho. No, hrobové. Deset metrů od nás vede Jadranská magistrála, čímž se z Jižní spojky v Praze stává oáza klidu. „Je to hnusný“ konečně ze mne vyšla první zásadní informace. Beru ženu za ruku a způsobuji jí okružní plavbu apartmánem v Chorvatsku, tisíc sto kilometrů od domova, kde je nechutně čisto a voňavo a dobře a pomoc a já chci domů!

„...aspoň kvůli dětem...“ zkouší mne později přesvědčit má okouzlující. „Musíš to vidět pozitivně...“ snaží se na mě uplatnit jednu ze základních psychologických pouček. „Tak jo,“ utrousil jsem a usmál se na posmutnělé děti. „Tak první pozitivní věc je, že jedna lampička probíjí a na druhou si nejspíš někdo sednul. Ale super je, že to na nich není to nejhorší, jsou k tomu opravdu ohavně špinavé, což optikou pozitivna je bezva, jelikož je dáme do igelitových pytlů a odevzdáme do nebezpečného odpadu, čímž podpoříme místní ekologické snažení. Děti, nemusíte si tu mýt ruce. Stěny kolem postelí jsou tak ochmatané a mastné a flekaté, že bílou barvu pod tím nánosem lze jen letmo tušit. Vlastně ani sprchovat se nemusíte. Ano, děkuji za váš potlesk. Já vám to dokonce zakazuji. Vaše maminka vám totiž nezodpovědně nepřibalila holiny, v ničem jiném by vás totiž trochu rozumný rodič do zdejšího sprchového koutu nemohl pustit. Ale na druhou stranu, trocha ušlechtilé plísně nemůže být na škodu, ostatně hermelín jest toho důkazem. Ta se nám tu úspěšně množí nejen ve sprše, ale i na kuchyňské lince, takže místní mykolog musí být na vrcholu blaha. Ještě mám být pozitivní?“ ptám se své poněkud zaražené ženy. Nic neříká, prohlíží si svou zelenou ruku, neboť se právě přestala držet zelené židle. Žádná odpověď, také odpověď, říkám si a se škodolibou radostí pozitivně a optimisticky pokračuji v nakousnutém tématu.

„Díra, nejspíš po krumpáči, mezi koupelnou a kuchyní mi přijde praktická. Větráček v koupelně s WC totiž po zapnutí vrčí, dokonce se točí, ale vzduchu neodsaje, neboť vrtulka již dávno pozbyla svých hnacích lístků, a jak každý správný aviatik ví, vrtulník bez vrtule jen velmi špatně létá, takže díky oběma otvorům ve zdech může vzniknout blahodárný průvan. Když už jsem u kuchyně, mám opět dobrou zprávu. Nemusíme totiž kupovat olej a dochucovadla. Obojího je, více než dokážeme spotřebovat za náš desetidenní pobyt tady, usazeno zespod digestoře. Mají to vážně vychytané. Když jí spustíš a začneš pod ní vařit, kape z ní dobrota rovnou do hrnce. A jelikož zde není rychlovarná konvice, uvařil jsem vodu na tvou kávu právě tímto ohromujícím způsobem. Jo ty jsi ji už dopila?“ ptám se za svou prchající manželkou. „Počkej, to není všechno!“ A já se tak snažil být pozitivní...

Nečekal jsem to. Vrátila se. Je to silná žena. Tvrdě se mi podívala do očí a já špatně pochopil, že mám pokračovat: „Budu děti učit o zdejší občanské válce, povedu je ke vzdělání, i co se týče nedávné historie země, do které jsme je přivezli. Ty polstrované židle, které máme v kuchyni, jsou řešetoidní. Patrně průstřely. Ale neboj se, pobyt zde nám určitě přinese pytlík plný štěstí. Napočítal jsem tu dvanáct nádherných pavouků včetně jejich ozdobných pavučin. Aspoň se nemusí stále prát takové ty děsné dečky na stolky a stoly...“ „Dost prosím,“ tiše řekla moje silná žena. Tuším, že odjezd je na spadnutí. Těším se jak malý kluk. Omyl.

„Jelena!“ zkusili jsme kouzelnou zaklínací formulku. Šel jsem po hlase a před popravou té paní jsem si připravoval dlouhý srdceryvný projev. Tchýně majitelky vylezla ze dveří, o kterých jsem si doteď myslel, že vedou ke skladu popelnic. Jelena vyšla z betonové kobky pod silnicí, na které parkujeme a která má jen jedno malinkaté okýnko. Vyšla ze skladiště všeho, co se do čtyř apartmánů nevešlo, a kde teď se svým nemohoucím manželem bydlí. Přešla mne chuť vítězoslavně jí odrecitovat její pohřební řeč, tu nejspíš už měla za sebou a recitovala ji někdo jiný... Přestávám se poznávat. Jelikož Jelena příliš neumí žádný cizí jazyk, začal jsem tančit, což se ukázalo jako schůdná cesta komunikace. Vytančil jsem si epesní kyblík. Hadr na podlahu nikoli, ten tu zřejmě neznají. Má žena na něm však neústupně trvá. Tančím znovu, ale Jelena nechápe. „Potřebuju ten hadr! To je takovej problém?!“ slyším vábení své nejdražší. „Jsem ve fázi vyjednávání,“ uklidňuji svou ženu citátem z našeho oblíbeného Saturnina. V jeho duchu přesvědčuji Jelenu k vydání hadru, jinak v opačném případě přijde vyjednávat má báječná nesmlouvavá, a to by si Jelena měla rychle zjistit nejbližší adresu sádrovny a nervového sanatoria. Výhrůžky mají úspěch, ostatně také se bojím hněvu své milované. Dostal jsem starý děravý ručník z nějakého kdysi slavného hotelu...

V místním obchodě jsem sice nesehnal Savo ani jinou brutální dezinfekci, ale několik lahví s rozličnými čistidly, houbičky, hadříky, nový smeták a celé klubko pytlů na odpadky vesměs s otrockou lopotou udělalo své. Moje žena byla ve svém živlu, i když tentokrát jaksi nedobrovolně, já byl zcela mimo svůj živel a dobrovolně. Ze strachu ze své ženy a infekce. Žena smejčí, vytírá, já myji veškeré nádobí, děti dělají, že tu nejsou, jelikož za jejich drzou poznámku, že se jim tu líbí, byly náležitě pokárány a byl jim slíben nepěkný zbytek jejich mrzkých prázdnin. Je to kvůli dětem, říkám si překvapivě, snažím se cídit všechno kolem, prorazit několik let ucpaný odpad u umyvadla a nezabít namátkově jakéhokoli Chorvata.

Jedna z nesporných výhod té báječné aplikace je, že storno je v podstatě nemožné, ovšem v případě, že podmínky ubytování neodpovídají, dá se zavolat kamsi do Irska, a oni to pak začnou řešit. Jelikož jsem si vůbec nebyl jistý, zda by četa uklízeček a deratizátorů z Irska dorazila do konce našeho pobytu, zatnul jsem zuby a kvůli dětem...

Po čtyřech hodinách úklidového šílenství, které nám naše děti šperkují podnětnými návrhy jako: „Kdy už půjdeme k moři, já mám hlad, kde mám sluneční brýle, já se nudím a maminko, už můžu jít kakat?“, kdy se nám podařilo dostat naše doupě do obyvatelného stavu, abychom si tu mohli připadat alespoň jako pod stanem, se mi ozvali z Irska, zda je jako vše v pořádku. „Zabiju tě,“ pošeptala mi má žena něžně do ucha a naznačila tím, že mám hovor ukončit a že se TEĎ už stěhovat nebudeme.

Vařím nám zaslouženou kávu na zasloužené dovolené. Z čisté kuchyně slyším svou ženu, kterak se na zahrádce druží s vedlejšími obyvateli našeho čtyřapartmánového domu. S úsměvem jim líčí, co jsme tu celou tu dobu po příjezdu dělali, pročež jsme se stali nejdivnějšími a nejúchylnějšími obyvateli této části Evropy. „Tady máš to kafe a dobrý den,“ zapojuji se do družby se slovenskými sousedy. Prohlížejí si mne poněkud podezíravě, řekl bych až nepříjemně. S lustrem v ruce pokládám před svou milovanou kávu s mlékem bez cukru. „Už bude svítit,“ povídám. Slovákům se otvírají ústa. „Žárovka?“ ptá se bez pocitu divnosti má úklidová. „Ne, osmnáct much, šest vos a asi sedmdesát kousků ostatního hmyzu, který jsem již díky pokročilému stádiu rozkladu nedokázal identifikovat,“ odpověděl jsem a šel lustr dočistit, pověsit a rozsvítit.

Je večer. Sedíme na zahrádce u stolu a společně – jako normální rodina – večeříme. O naší normálnosti se pokoušejí se přesvědčit i naši sousedé, sedí v řadě opodál a nenápadně nás pozorují. Občas se k nám přiblíží polonahá sousedka, aby měla lepší pozorovací úhel. Nejprve jsem jí dobře neviděl, měl jsem jí v zákrytu za svou ženou a vzrostlým ibiškem, ale právě, když jsem nesl chutné sousto do úst, přešel mne hlad. Padáku pro přistávací manévr raketoplánu by zhruba mohla odpovídat rozloha jejích krajkových kalhotek... Vrchní díl není popsatelný. Soused jen v šedivých slipech a drbající se – ano, tam – už jen doladil naší pohodovou, domáckou večerní atmosféru. Ano, já vím, že nemám být zlý a že každý jsme nějaký. Ale ruku na srdce, platí to i při večeři?! „Moc se tu nerozhlížejte, děti, ráno stejně jedeme domů!“ ukončil jsem náš první a snad poslední večer u moře a poslal ratolesti do vyčištěných hajan. Tady já prostě déle vydržet nehodlám, na rozdíl od dětí, kterým se tu fakt líbí a snažily se mne ukecat...

„Ale když už je tu čisto, je tu hezky, viď“ usmála se na mne moje krásná paní pozdě večer. Prohlédl jsem její taktiku, také tu chce zůstat. „Kvůli dětem,“ nasadila tón okolkované žádosti s přílohou. „Já chci domů,“ odpověděl jsem. „Myslíš, že jsme fakt divní?“ pokračovala nečekaným střihem v tématu. „Určitě ne,“ znejistěl jsem, „jen za svoje peníze chceme kvalitní služby. A holt na to nejsou někteří zvyklí a pak nás mají za nespokojené prudiče. Ovšem optikou ne krátkého úklidu nechápu, co tu ještě děláme...“

Tma. Ticho. Jen tisíce aut nám nocí jezdí téměř kolem hlav. Naklonil jsem se ke své ženě, naše ústa se blíží k sobě, už už se dotýkají... „Ta teplá voda v koupelně teče!“ zjevil se uprostřed noci ve dveřích náš syn rozsvícený jak vánoční stromeček. „No jasně, zkoušel jsem to mockrát a ten kohoutek je mrtvej, možná ta teplá tam ani není přivedená. Něco se ti zdálo. Dobrou noc,“ posílám pětiletého zpátky do říše snů. „Teče!“ „Neteče a mazej!“ „Teče!“ „Spi!“ „Tatínku, teče,“ trvá na svém naše noční zvířátko. Vstal jsem. Otočím kohoutkem u umyvadla v koupelně pod dohledem synka a nic. „Vidíš. Dobrou noc.“ „To musíš takhle!“ nedá se a otáčí kohoutkem dál a dál až najednou, to se mi snad zdá, teče! Po dvanácti otáčkách kohoutkem se zjevila normální teplá voda! Synek se rozzářil ještě víc, úsměv má, že by mu to pusu roztrhlo, hodí na mne pohled, který odkoukal od své maminky, zamrká a povídá: „Takže už nepojedeme domů, tatínku?“

P.S. Zůstali jsme. Nejprve mne nad vodou držela myšlenka, že to těm Balkáncům přes onu aplikaci pěkně vytmavím. Ale až na konci, víte, kvůli dětem. Neudělal jsem to. Za to jsem každý večer srandovním způsobem klábosil s Jelenou a získal tak její příběh. O vykupování syna ze zajetí, o čtyřiadvacetihodinové péči o nemohoucího manžela po nehodě, o snaše manažerce a bydlení v betonové díře v silnici, o zaminovaném rodném domě. Došlo mi, že je vážně lepší mít spokojenou rodinu, co si užívá dovolenou i přes mé stupidní výhrady, než mít dokonale uklizeno, že je hezčí si se sedmdesátiletou paní pokecat, než se chtít pomstít. Proč mi to nikdy nedojde před tím, než obvykle hned po příjezdu kamkoli zkazím náladu dětem a ženě, když jako vždycky prohlásím: „Já chci domů!“?

Autor: René Melichar | čtvrtek 20.8.2015 9:00 | karma článku: 23.53 | přečteno: 1014x

Další články blogera

René Melichar

Souboj s mopem aneb chlap proti chlapovi

Tak hezký večer to mohl být! Padající hvězdy, vlahá teplá letní noc, romantika jak noha, jak se říká, i když nevím, co je na celý den obuté noze romantického...

31.8.2017 v 9:30 | Karma článku: 20.37 | Přečteno: 1129 | Diskuse

René Melichar

Soubouří aneb taková tu nebyla víc jak 60 let!

Po několika pokusech se mi ho konečně podařilo zavřít, přesněji řečeno po sedmi, bylo to totiž jako chtít uvěznit právě kynoucí chlebové těsto do klícky na kanárka,

17.8.2017 v 9:00 | Karma článku: 23.11 | Přečteno: 584 | Diskuse

René Melichar

Stárnu nebo blbnu? aneb mám nové brýle

„Stáří je blbec,“ říkával můj pětaosmdesátiletý dědeček a musím říct, že já to naštěstí ve svých třiačtyřiceti letech zatím nijak nepozoroval,

20.7.2017 v 9:05 | Karma článku: 24.29 | Přečteno: 778 | Diskuse

René Melichar

Poprvé, podruhé a naposledy

„Tak to teda v žádném případě!“ pravil náš sedmiletý syn nekompromisně a odešel si z papíru vyrábět parník. Na to téma se prostě dál odmítal bavit a dával nám to víc než jasně najevo.

6.7.2017 v 9:00 | Karma článku: 29.18 | Přečteno: 996 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Libuse Palkova

Pomáhat a chránit

Kromě politiků jsou častým terčem lidové slovesné tvořivosti také policisté, a proto je v naší soutěži o hledání přiléhavého synonyma nemůžeme opominout.

23.9.2017 v 19:39 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 58 | Diskuse

Ivana Pavlisková

Náhradník

Mnozí to znáte. Někdo nemůže absolvovat nějaký program, který nejde zrušit, je zaplacený a je škoda ho nechat propadnout. Někdy to přímo kápne do noty a je z toho fajn „výlet“. A někdy? Škoda mluvit.

23.9.2017 v 18:48 | Karma článku: 9.93 | Přečteno: 143 | Diskuse

Jana Slaninová

Vůně drožďové pomazánky

Babička byla receptový experimentátor. Vždycky když dostala nový recept, šoupla si brýle na dálku na čelo, nasadila čtecí brýle a polohlasně luštila obsah. Takhle objevila třeba patizony.

23.9.2017 v 17:44 | Karma článku: 15.26 | Přečteno: 330 | Diskuse

Martin Mařák

Listy z Umwurfu

Umwurf si musíš najít sám, neboť k němu nevede žádná značená cesta, je prostě schovaný někde v hlubinách, či výšinách hor, uprostřed lesů, kde tě nebudou otravovat zástupy turistů a podobně.

23.9.2017 v 16:00 | Karma článku: 7.26 | Přečteno: 133 | Diskuse

Robert Brinda

Noční můra houbařů.

Kategorizuji houbaře: Takyhoubař - houbař - pan houbař - mykolog. Pan houbař by měl znát aspoň deset hub jedovatých a nejméně dvacet jedlých. Protože to splňuji, považuji se za pana houbaře. Občs mi ale zvědavost nedá a hledám:

23.9.2017 v 14:15 | Karma článku: 9.98 | Přečteno: 475 | Diskuse
VIP
Počet článků 28 Celková karma 22.59 Průměrná čtenost 3545

Televizní kameraman, střihač, ale hlavně táta a manžel. Ošklivý plešatý pán, který doufá, že vás jeho "kydy" aspoň trochu pobaví. 

Autor 3 knih "K ČEMU ŽENY MAJÍ MUŽE" a "KDYŽ ŽENA MUŽE KÁRÁ" a "PROČ MAJÍ ŽENY VŽDYCKY PRAVDU", které vznikly z mého blogu. V případě vašeho pominutí smyslů a následného zájmu se dají knihy dostat zde nebo tady :-)



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.