Mám doma víc než hodně emancipovanou ženu, která když mne kdysi teprve poznávala, říkala, že chlapa vůbec na nic nepotřebuje, že žárovku si přece dovede vyměnit sama.
Přiznávám, bral jsem tenkrát její poznámku s rezervou, myslela to jistě obrazně, nikoli doopravdy, ale jak konkrétně, na to jsem se raději neptal, možná bych se tehdy dověděl něco, co bych se v tu chvíli dovědět nechtěl. Ovšem představoval jsem si křehkou krásku, kterak šplhá ke stropu, natahuje svou něžnou ruku za prasklou tehdy ještě neúspornou žárovkou, jak se natahuje výš a výš a je jí vidět pod kratičkou sukni. Byla to strašně neodolatelná představa a zbytek toho večera jsem byl zcela mimo sebe. Seděl jsem v jejím bytě, popíjel odpornou rozpustnou kávu, užíval si vůni parfému své budoucí ženy a všemi smysly ukecával kteroukoli žárovku k demisi. Neprasklo tehdy nic, dokonce ani můj poklopec, který k tomu rozhodně neměl daleko. Tenkrát jsem netušil, jak mnoho dokáže taková malá větička ovlivnit následující vztah, potažmo manželství.
Hned po svatbě jsem se rozhodl, že veškeré žárovky v našem dosahu budu měnit výhradně já, neboť jsem to považoval za jakousi míru potřebnosti muže v domácnosti, vzhledem k povaze mé ženy, která vše dělá raději sama a mne, svého nešikovného partnera z bezpečnostních důvodů k ničemu nepouští, pročež jsem nabyl pocitu, kterého jsem se dodnes nedokázal zbavit, že jsem své emancipované ženě třetím dítětem, o kterého je nutno se starat nejvíc. Vždy, když se mi podařilo nějakou svítivou prasklinu vyměnit dřív, než se k tomu bez okolků vrhla má nejmilejší, stoupla ve mně mužská hrdost až ke hvězdám. Dokázal jsem pak o tom chlubivě vyprávět několik týdnů.
Nedávno, asi tak před týdnem, se u nás v domě na chodbě jedna žárovka konečně rozhodla odebrat se do věčných lovišť. Mé nadšení neznalo mezí. Těšil jsem se z práce domů, tetelil jsem se radostí při nákupu žárovky nové, ledkové, nejúspornější. Přitančil jsem domů a oznámil ženě, že bude mít doma zase chlapa. Nesdílela můj entuziasmus, ba naopak. Teď, když o tom píšu, si nejsem jistý, čemu se to tak ironicky smála… Jestli žárovce nebo svému muži, co se rozhodl být zase chvilku pořádným chlapem. Dokonce drze navrhla, že zesnulou nesvítící vymění sama. „Věnuj se uklízení, drahá, zkrocení zlé elektřiny nech na svém muži,“ poděkoval jsem jí tak za rýpavé poznámky ohledně mých rukou a vratkých štaflí. Chodby jsou u nás vysoké. Na světelný zdroj není možné bez výrazného povýšení mé malé postavy dosáhnout. Naplněný zápalem pro výměnu jsem si řádně vyměřil místo, kam umístím hliníkové štafle, neboť jsem si vědom rčení o několikanásobném měření. Na podlahu jsem pečlivě zakreslil mnou vypočítané kóty pro nohy kloubového žebříku, převlékl se do pracovního oděvu, vypil kávu, políbil ženu a pohladil novou žárovku.
Všechno šlo hladce. Práce ve výškách mi nečiní utrpení, otáčivý pohyb vlevo či vpravo zvládám bez větších potíží. Brzy jsem staré žárovce popřál šťastnou cestu na onen svět. Zdroj světla je oživen a já jsem na sebe tak pyšný! Napadlo mne, že by bylo dobré se o radost nad dobře vykonanou prací podělit, podat mé ženě důkaz o tom, že jsem to opravdu vyměnil já a ne nějaký kolemjdoucí soused. Udělám si selfíčko! Tááák, abych tam byl pěkně vyveden, žárovka aby byla vidět… Máchám kolem sebe telefonem a nastavuji nejlepší úhel záběru, jak mi velí kameramanská čest. Hlava výš, ruka dál a níž… Let byl sice krátký, ale zážitek z něj velmi intenzivní. Z fyziky vím, že těžiště člověka se dá poměrně dobře měnit, ale to se mi v tu chvíli nejevilo důležité. Vratkým štaflím ano. Lidé, kteří stáli na prahu smrti, říkají, že v posledních chvílích se jim před očima promítal celý jejich dosavadní život. Padám do hlubin a z nich se na mě směje patnáct ostrých schodů. Rekapitulace života nikde. Nabírám rychlost, umřu mladý. Poslední myšlenka patří mé ženě - zase bude hrdě říkat: „Žárovku si dovedu vyměnit sama!“
Nevím, co a jak se přihodilo, ale pravá ruka se nějak vzpamatovala a přestala na chvíli být druhou levou, chňapla po zábradlí, čímž zbrzdila neočekávaný přistávací manévr, a já přežil bez zranění. Důkaz o své domácí potřebnosti jsem ženě raději neukázal, už takhle mne málem stál život, navíc je fotografie poněkud rozmazaná, neboť jsem při nastavování expozice nepočítal s tak výrazným pohybem. K pýše a pádu jsem se nepřiznal, mohl bych tak přísným zákazem měnění žárovek přijít o jedinou známku svého mužství.
O týden později, tedy včera. Vracíme se z výletu do Karlových Varů. Řídím tmou auto své ženy. Jsem celodenním pochodováním a ochutnáváním odporně slaných teplých pramenů nejspíš dost vyčerpán, jelikož nějak málo vidím. Až doma, po sto osmdesáti kilometrech jsem zjistil, že jedno světlo nesvítí. To znamená, že praskla žárovka! Hurá! Napravím si sám před sebou reputaci a ještě si budu moct na tajňačku zapálit cigaretu. „Běžte domů, já se o to postarám,“ uklidňuji svou rodinu s tím, že tohle je přeci hračka. „Jsi si jistý?“ ptá se mne nevhodně má zákonitá a nabízí, jestli by nebylo lepší a levnější zítra odvézt auto do servisu, vzhledem k tomu, jak to dopadlo posledně. „Věnuj se raději výchově, líbezná, odnauč našeho synka úkliďáctví, auto je mou doménou.“ Narážím tím na radost pětiletého synka z bonbonu, který dostal ve školce za to, že pomohl paní učitelce uklidit celou třídu, k čemuž se sám a dobrovolně přihlásil. Jediný můj spojenec v boredlismu začíná jevit známky fatálních chyb v jeho výchově. Když někdo totiž doma vidí někoho stále uklízet, je nanejvýš pravděpodobné, že tento nešvar sám převezme. „Tak auto je tvou doménou?“ ptá se má žena ironicky, „proto jsem dostala pokutu za prošlou technickou?“ dodala podpásově a odešla domů. Nejspíš trochu poklidit.
U benzínové pumpy kupuji dvě žárovky, neboť vím, že je potřeba je vyměnit u obou světel, jinak se v dohledné době odporoučí i ta druhá. Dvě! Dvojnásobná radost. Dvojí pohlazení mé duše. Dvakrát mužem! Zastavuji před garáží, otvírám – jak my chlapi říkáme – haubnu, hledám baterku, protože v garáži nesvítí světlo. Nevím proč, možná prasklá žárovka. Ujistil jsem se, že nemám z čeho spadnout a dal se do práce. Koukám do otevřeného prostoru motoru a snažím se nějak pochopit výrobce, jak to jako myslel, když přístup ke světlům zatarasil rozmanitými barikádami. Asi po dvaceti minutách velmi vulgárních nadávek, kdy jsem si hrozně poškrábal ruce, umazal čistě vypranou bundu a téměř přišel o sebevědomí, se mi podařilo obě původní žárovky vyjmout a zahodit, abych vzápětí zjistil, že žárovka H4 se na místo uvolněné žárovkou H7 prostě dát nedá. Vztekle jsem zavřel motor a potupně vyrážím k čerpací stanici pro ty správné. Daleko jsem však nedojel, je tma a původní osvětlení není k nalezení. Zkoušel jsem si na cestu svítit z okýnka baterkou, ale to se ukázalo jako málo účinné. Procházka to byla příjemná. Aspoň jsem se cestou uklidnil a se zchladlou hlavou mohl znovu a lépe pracovat na své mužské pověsti.
„Vždyť ten kryt světel předtím šel sundat, kdo sem dal klimatizaci, se mi to tu nějak celé zaseklo, nic nevidím, au, jé bunda se roztrhla, …“ uvádím výběr publikovatelných vět, které byly mnou proneseny během třičtvrtěhodinové lopoty. Nenávidím auto, jeho výrobce, jednoduchou výměnu žárovek. Baterka v ústech mi činí hrozná muka, mám totiž silný dávící reflex… Když se mi konečně podařilo zavřít kapotu, nasednout, nastartovat a rozsvítit, zjistil jsem, že sice svítí obě světla, ale že mi chybí baterka. V ústech jsem ji nenašel, pod autem také ne, na obvyklém místě v garáži se rovněž nenachází. Je kdesi v prostoru motoru a nejde vyndat. Čtyři žárovky, ztracená baterka, roztržená bunda, špinavé kalhoty, poškrábané ruce, sebevědomí na nule. Bezva večer.
„Podívej se, jak vypadáš!“ poděkovala mi má milovaná za důležitou opravu jejího vozu. „A smrdíš kouřem!“ odhalila mou tajnou cigaretku i přes to, že jsem si málem vypálil mozek brutálně pálivými bonbony s černou lodičkou na obalu, kterých jsem pro zastírací manévr cucal asi osm najednou. „To si to příště raději vyměním sama!“ To ještě netuší, že jí bude nějakou dobu svítit motor, neboť led žárovička v baterce žere málo a dlouho vydrží. Ještě že jsem jí minulý týden neukázal tu fotku, můj ostrůvek mužství se tak může na vratkých štaflích pevně držet posledního stébla.
