Jak jsem točil Miss aneb chlapská toaleta

Měl jsem tu čest nebo smůlu – jak kdo chce, že jsem byl u každoročních přímých přenosů finále volby Miss poměrně hodněkrát. Má žena tak každý rok může říct, že jdu zase „očumovat“ cizí mladé holky. Myslím, že se trochu mýlí, jelikož neočumuji, ale snímám, čímž jsem právě učinil za dost na výsost odborné přednášce o technologickém zákoutí přímého přenosu.

Letošní volba královny krásy vyšla na den, kdy se posouval čas na letní. Měnil se sice až v noci po přenosu, ale já si raději přeřídil hodinky již odpoledne, abych něco neprošvihnul a nebyl pak za troubu, který nedokáže přijít včas. Dva dny zkoušek jsou za mnou, nadešel den třetí, pro deset dívek den největší. Do přímého přenosu zbývá zhruba slabá třičtvrtěhodinka. Před výkonem je člověk vždycky trošku nervózní, a tak musí uspokojit přírodní pochody svého těla a dojít si na toaletu. Vše je připraveno ke vpuštění svátečního diváctva, v divadle je naklizeno, vyzdobeno, voňavo. I záchodům kdosi věnoval pečlivou pozornost a vytvořil z nich až přehnaně útulné místečko. Na umyvadlech hoří svíčky, jsou tu čerstvé květiny, vonné nesmysly, parfémované papírové ubrousky a neskutečné, všudypřítomné čisto.

 Usedám a užívám si tu chvilku klidu. My chlapi to tak prostě máme. Podle mého soukromého průzkumu mezi kolegy, amatérského samozřejmě, trávíme na toaletě poměrně dost času, aniž bychom však byli zasaženi nějakou přírodní kalamitou, která by si delší přítomnost v těch malých prostorách vyžadovala. V mém případě se jedná o zhruba dvacet pět minut, mám ale kamarády, kteří bez problému dosahují i pětačtyřiceti minut na jednu návštěvu. Proč? Co nás tam drží? Těžko se to vysvětluje. Je to pro nás něco jako jízda na motocyklu. Ten pocit zvláštního druhu svobody, trocha chtěné samoty, kousek soukromí, zastavení se, nebojím se říct i meditace, královský pocit trůnění, který patříval vládcům velkých kusů světa…  Oproti motocyklu tu ale v naprosté většině případů chybí vítr ve vlasech.

Já tam obvykle hraji na telefonu hry, které jsou svou náročností určeny spíše pro malé děti. Možná je to tím, že se mi v nich aspoň občas podaří zvítězit. Má milovaná žena se doma vzteká, co že tam zase tak dlouho dělám, co z toho mám, jestli nejsem divný a úmyslně mi má zastavení měří stopkami, abych věděl, že už zase půl hodiny. Děti její nešvar nejspíš odkoukaly, a jakmile dosednu, touží být vyčůrané a všelijakými lstivými úskoky se snaží mne vystrnadit. Většinou se nedám, neboť ty chvilky absolutního soukromí jsou k nezaplacení: „Vezmi brášku a jděte zavlažit stromeček před domem,“ nabádám dvanáctiletou dceru přes dobře zamčené dveře ke spolupráci, „…a nezapomeň vzít s sebou i maminku.“

Do přímého přenosu Miss zbývá půlhodinka. Už asi patnáct minut hraji rallye v blátě s malým červeným autíčkem. Dnes se mi daří. Už mám hodně nasbíraných bodů, ale dochází mi benzín. Ještě tady do kopečka, to dáš, to zvládneš, drž se hochu… „Je tam někdo?“ volá nějaká paní ode dveří. „To víš, že jo, babo, na dámských máte frontu, tak loudíš, nic!“ myslím si a excelentním smykem zdolávám blátivou zatáčku. Do cíle zbývá pět kol. Jedu jako ďas. Paní ještě něco hulákala, ale její hlas zanikl v řevu motoru mého červeného autíčka.

Jsem kus před cílem. Přišel jsem sice o jedno zadní kolo, ale autíčko je statečné a já, co si budeme povídat, slušný jezdec. Ještě kousek! Už vidím cílovou rovinku! Jsem na sebe pyšný, protože to vypadá na nový traťový rekord. Nedojel jsem. Benzín nedošel, to baterie již odmítla dál snášet své zatížení a definitivně zkolabovala. Chcíplo auto v blátě i telefon v mé dlani. No, co se dá dělat. Velmi rozladěný neochotou telefonu spolupracovat ukončuji svou toaletní seanci a chystám se opustit mnou zahřátou mísu, posléze i tuhle malinkou místnost, stejně mám už nejvyšší čas, neboť přenos začíná za necelých sedm minut.

Delší než krátké posezení však často mívá nepříjemné vedlejší účinky. Jedním z nich je téměř do modra vytlačená skruž do zadních partií. Druhým jsou rudé otlaky na horní straně stehen, jelikož jsou dobrou podložkou pro lokty, když pomáhají rukám stabilizovat mobilní telefon. Ten další je ještě o něco méně příjemný. Do nohou se totiž díky tlaku na hlavní stehenní tepny dostává čerstvé krve poskrovnu, takže se může stát, že nohy nejsou schopny činit to, k čemu jsou původně určeny, a sice odnést nesený objekt z místa A do místa B, jelikož se jeví být navštíveny obří armádou mravenců a jistým druhem zemdlelosti.

Vstal jsem. Nikoli však na dlouho. Kolena se podlomila. Zemdlelé nohy mravenčí, ale nevzdávám se. Pokouším se přesvědčit nohy k pohybu vpřed, ale i přes mou kolkovanou žádost vydávají odmítavé stanovisko. Pohybuji se tedy k východu z toalet alternativním způsobem – něco mezi Meresjevem a silně ovíněným hrochem. Podařilo se mi doputovat ke dveřím. Beru za kliku. Asi se někde stala chyba. Dveře nejdou otevřít. Ani trochu. Polilo mne horko. Ale tohle…Ne!!!…to se nesmí…já musím…ven, jinam…klid, nepanikař, dýchej, mysli… Zbytečně zkouším exhumovat telefon. Klepu na dveře a poslouchám, není-li někdo na druhé straně, kdo by mne zachránil. Nic. Klepu. Bouchám, mlátím. „Pomóc!!! Já jsem tu opuštěný!“ Ticho. Je čas přenosu. Tuším, jak režisér říká: „Za minutu…“ Snažím se nepřijít o poslední drobky rozumu. „Za deset sekund…pět…tři…“ Zachovávám si chladnou hlavu a hystericky ječím: „Pomóc!!!“ přičemž kopu do dveří oživlýma nohama.

„Slyšíš to? Tam asi někdo je. Hmm, to má blbý. Pojď pryč, bůhví co to má znamenat,“ zaslechl jsem přes svůj křik něčí rozhovor vně dveří. Sedám si na podlahu vysílen zoufalstvím a cítím v kostech, že již běží úvodní znělka volby královen krásy. Po ní schází po schodech můj oblíbený Libor Bouček a má mluvit do mé kamery. Jestli to udělá, nebude vidět. Režisér přijde o nervy a hlasivky. Já o práci ve všech televizích na věky věků. Bezmoc si se mnou pohrává jak kočka s myší. Sedím na podlaze a je mi do pláče. Asi zešílím. Rachot klíče v zámku. Na nic nečekám. Jsem jak dostihový kůň ve startovním boxu. Sotva se objevila maličká mezírka ve dveřích, brutálně je rozkopnu, koutkem oka vidím padající překvapenou uklízečku s naraženým nosem, svištím jak závodní chrt směrem ke vchodu do sálu, abych se ještě pokusil zachránit, co se dá. Vletěl jsem tam jak mastný papír do průjezdu. Můj radostný výkřik: „Už jsem tady!“ nikdo neslyšel. Nikdo tam nebyl. Sál si zeje a já zírám. Na skoroliduprázdno, na svou kameru, na uklízečku, co se mne snaží udeřit hadrem a nakonec na své předčasně přeřízené hodinky. Je o hodinu méně a právě přicházejí první diváci…

Kolem půl deváté večer jdou vnadné dívky svou plavkovou promenádu. Sleduji je kamerou a díky tomu může můj malý čtyřletý synek doma poučit svou maminku: „Tatínek se na ně nekouká, on jenom do kamery, víš, a v ní žádný cizí holky nejsou.“