Upřímně řečeno, řešíme si tím vlastní výchovné minely a všelijaká bohatá rodičovská pochybení. Zkrátka přesvědčujeme své děti o kouzlu vánoc. Nejhorší na tom je, že hodné pak opravdu jsou a snaží se, až se přetrhat můžou. Co pak má chudák rodič dělat?! Shánět, nakupovat, nervovat se, bláznit, tlačit se v davech. Čas adventu se scvrkne a přijde Štědrý den. Vysílen všemožnými nákupy, přípravami a barvitým svátečním blbnutím se snažím v podvečer vyrobit ono kouzlo, aniž bych měl prsten Arabely na dosah. „Jsem snad Copperfield?!“ zoufal jsem si i letos. Nádherné kouzlo vánoc pak u nás v reálu vypadá takhle. Stromek zdobíme v noci třiadvacátého, bez přítomnosti malého synka. Ráno ho tedy čeká první překvapení, jelikož máme malý byt a ten větší kus lesa, co se mi letos podařilo za horentní sumu pořídit, bychom jednoduše neutajili. Má milovaná žena zahajuje bitvu o pozdější dětské překvapení a nadšení povinnou vycházkou za místními kachnami, abychom je v tento šťastný a veselý den pěkně přikrmili. Cestou mi zavolají z práce, nebo se ozve kamarád, nebo se prostě něco stane, abych mohl rodinnou idylku opustit. Velmi nerad a se spoustou nadávek se odpojuji od zbytku nejbližších příbuzných.
Sprint k autu. Šílená jízda domů. Závěrečný spurt po schodech. V letu odhazuji bundu. Otevírám skříně, skříňky, šuplíky i ostatní otvory v domácnosti, kam jsme úspěšně poschovávali vánoční dárky, které asi za dvě hodiny přinese Ježíšek. Zatímco má zákonitá vespolek s dětmi v klidu a sváteční pohodě přežírá již tak obézní kachny na Labi, já potím krev. Všechno to zboží, které jsme přestěhovali z okolního světa k nám, hromadím v obýváku. Motám se kolem stromečku jak Zeman u korunovačních klenotů. Mezi balíčky a balíky jsem našel i vzkazy od mé nejvyšší vedoucí: „Narovnej mašle! Udělej to hezky, ne jako loni!!! Jeden dárek v lednici!“ Rovnám mašle, lépe řečeno, snažím se o to. Rovnám dárečky. Fakt se snažím, jelikož loni jsem byl podroben oprávněné konstruktivní kritice, kterou jsem si za rámeček nedal, i přes mé výmluvy, že jsem spěchal. Jsem rychlý jako blesk. Dary Ježíškem přineseny, mašle narovnány úhledně, jak umím jen já, za což dostanu rozhodně ne pochvalu, spadané jehličí vyluxováno, jak se hezky česky říká. Teď naprogramovat časový spínač rozsvícení stromečku, čímž se kýžené kouzlo stane téměř dokonalým. Jak ono to bylo? Tápal jsem v tmách mozkových vrstev, abych si vzpomněl. Jediné, co se mi vybavilo, byla loňská hodinová a málem marná snaha o nastavení samočinného rozsvícení domácího lesa v daný čas. I letos jsem bezradný, zpocený, vzteklý. Nejde to. Nefunguje to. Asi to vyhodím z okna. Návod jsem kdysi kamsi. Stromeček se utápí v černočerné tmě. Jsem na tom stejně. Žena mi píše smsku. Proč že mi to jako trvá. Že kachny asi někdo snědl, jelikož žádné v nejbližším okolí nejsou. Že se musí vydat s dětmi k domovu. Panika. Začíná to vypadat na horror Ježíšek v ohrožení. Časovač jsem konečně nějak obelstil. Už jen nastavit cd přehrávač s okouzlujícím vánočním zvoněním. Vkládám nepopsanou placku a cosi mne osvítilo ji vyzkoušet, jestli po roce bude vůbec hrát. Hraje. Bohužel mé oblíbené AC DC a skladbu Hells Bells. Podrobil jsem se sebekritice a dospěl k uznání, že tohle se na vánoce vážně moc nehodí. Navíc by mne má žena pak s velkou pravděpodobností vyhodila na mráz.
Vše jak má být. Zamykám pokoj. Stihl jsem opustit byt na poslední chvíli. Přicházím po ženě a dětech domů, jako že jsem tu ještě nebyl. Děti tuší, proč je obývák nedostupný a proč už zase nemohou sledovat vánoční pohádky. Mrkám na svou milovanou, že jako super, že má doma génia. „Co ten dárek z lednice?“ ptá se žena namátkově, aby se ujistila, že jsem tentokrát nic nezkazil. Krve by se ve mně nedořezal. Lednice! Ten spínač, jak nespínal, mne zaměstnal víc než málo. Bojím se odpovědět. Žena to ví. „Takže ta cedulka na stole s textem Nezapomeň na dárek v lednici...“ nedořekla svůj druhý kvíz. Vidím, že má chuť se ve mně krve dořezat.
Nakonec se přeci jen podařilo odvést pozornost dětí a tuto drobnou nehodu napravit. Je štědrý večer. Klid. Ticho. Kapr. Salát. Děti jsou klidné. Já ne. Nervy vyrazily na sto jarních kilometrů. Co když kouzlo nebude? Variantu „brod“ nemám. Klepu se. Nemohu ani jíst. Zato ty dvě kobylky kloubené s kyselinou sírovou se cpou jak před koncem světa. Zvonky. Světlo v pokoji. Přišel! Nenechal mne v tom!
Kolem Tří králů se náš původně zelený a voňavý velkostromek mění v žalostnou soušku. Nadešel čas ukončit naše utrpení, kdy máme půl obýváku zalesněno a musíme tu již neživou věc ekvilibristicky obcházet. Bohužel má milovaná učinila, myslím předloni, upgrade na svátky klidu a míru a to tak, že navyprávěla dětem a mě, že Ježíšek si pro stromeček i přijde. Jako by nestačilo, že ho nedávno dovalil i s dary. Měli jsme to podle původního plánu udělat šestého, kdy budou děti ve škole a ve školce. Náhlé vnuknutí však přivedlo mou ženu k náhlému rozhodnutí. Skoro čtyřletý se pátého koupe ve vaně, jdeme na to! „A na co, miláčku?“ ptám se vilně a nechávám volný prostor svým nemravným touhám. „Na stromek!“ zchladila mne a ať si pospíším, než nám voda ve vaně vychladne a dítě zmodrá. S dcerou v neuvěřitelně krátkém čase uklidily ozdoby a všechno to třpytivé, na mne zůstala likvidace lesního porostu. Jenže se nám stromek seschnutím poněkud rozsochatil. Dovnitř šel v pohodě, ven není kudy. Zkoušíme balkonové dveře i okno. Nelze. Získali jsme ježka v kleci. Žena nemá radost. Zase za to můžu já. Proč prý jsem kupoval takovou obludu? Přináším sekeru, že pár větviček uhlodám. Žena se mne snaží vyloučit z přepravy a zachránit tak koberec a nábytek, jelikož příliš neoplývá důvěrou v mé manuální nadšení. Zase si vím rady, ostatně jako vždy. Připouštím napůl rozpuštěnému dítěti do vany teplou vodu, dělám, že neslyším jeho protivné: „Tatínku, já už se nechci koupat,“ a běžím ke kamarádovi půjčit si malou motorovou pilu. Když jsem se vrátil s nastartovaným nářadím, řekla mi dcera, že společně svévolně vyřešily hlavolam dvojnásobnou dámskou silou. Když zbytečná pila ztichla, vytáhl jsem mírně fialového synka z vany, kde by uvázl i čínský ledoborec. Vstupujeme do obýváku. Společně, zvědavě a předčasně. Spatřili jsme otevřené okno, ledově vychlazený obývák a strašný nepořádek, který spáchala má pořádkumilovná žena, když procpávala stromek evidentně menším oknem ven. Oba hledíme na spoušť a na doruda rozpálenou maminku mého synka. „Ježíšek právě odnesl stromeček,“ procedila mezi zuby a vrhla na mne vskutku nepěkné podívání. Chtěl jsem se dotázat, proč se s Ježíškem o stromek prala, neboť vypadá jak po slabé třičtvrtěhodince brutální bitky, ale nenašel jsem v sobě dostatečné množství mužského hrdinství. Žena se totiž tvářila, že hořce lituje faktu, že fyzické tresty nejsou in a že i domácí násilí páchané na mužích je trestné. Synek však ani na chvilku nezapochyboval o pravdivosti tvrzení jeho úklidomilné maminky a před odchodem do svého pokoje suše prohlásil: „Ježíšek je bordelář.“ Také se už teď těšíte na příští vánoce?