Jak mi v zimě byla zima aneb světové lyžování jinak

Ráno mne vzbudilo slunce za oknem. „Ono to nebude tak hrozné, jak straší meteorologové“, říkám si a zcela v klidu odcházím na snídani. Cpu se dobrotami, abych měl sílu celý dlouhý den pěkně přežít. Na oběd nebude čas a hlavně si jako správný Čech říkám – teď je to zadarmo… Po ranním obžerství se vypotácím k hlavnímu vchodu do hotelu, kde venkovní teplotu měří veliký teploměr. Je nádherně, slunce svítí jak v létě, hledám tedy konec rtuti někde kolem nuly. Není tam. Můj zrak klesá po stupnici dolů, směrem k modřejším číslům. Minul jsem pětku, pozdravil desítku, marně se modlil u patnáctky, u sedmnáctky propadám zoufalství, u dvacítky jsem málem omdlel. Konečně jsem našel teploměří rtuť, jak se choulí tam hluboko dole u dvaadvacítky. Zírám na to jak husa do flašky, až mi omrzlo bělmo. „Jsem snad lední medvěd?!“ ptám se zbytečně produkční, která mi právě oznámila, že mne čeká kamera v lese, s jejíž pomocí mám vytvářet esteticky lahodný záběr propojující malebnou přírodu s hvězdami světového běhu na lyžích.

Mám totiž čest účastnit se přímého přenosu ze světového poháru v běhu na lyžích. Jinými slovy mám čest tu dnes zmrznout. Zrovna nedávno jsem kdesi na internetu četl, jak moc je umrznutí hrůzné a neveselé, a tak má nálada okopírovala venkovní teplotu.

Na pokoji jsem snesl na postel všechny věci, co jsem si s sebou sbalil do veliké sportovní tašky. Byla jich pěkná hromada, postel pod jejich tíhou a množstvím byla k nenalezení. „Co z toho si vezmu na sebe a co tu nechám?“ přemýšlím nahlas. Abych předešel případným omrzlinám a jiným nepříjemnostem, vymyslel jsem systém postupného vrstvení věcí za účelem přežití, kombinované se zatěžkávacími zkouškami již oblečeného. V praxi to vypadalo tak, že jsem po každém navrstvení kousku oblečení vylezl na balkon a zkoumal všemi svými teplotními čidly, zdali už není tepla dostatek, ne-li dokonce snad přebytek. Zpotit se v tomto mrazu by byla nepříjemná a smrtící záležitost. Jakákoli voda totiž za těchto atmosférických podmínek (nízká teplota, můj vysoký tlak a jeden orosený bod na čele) opouští své kapalné skupenství velmi ochotně, takže by se ze mě velmi rychle stal tlustý rampouch. To jsem nemohl dopustit, mám ženu, děti, nízkou životní pojistku a mám se rád.

Po slabé třičtvrtěhodince byl celý můj hotelový pokoj pokrytý jinovatkou, podlaha sněhem, záclonám hrozilo rozlámání, v míse na WC zamrzla voda a sprchový kout vypadal jako iglú. Vyladil jsem svůj oděv k dokonalosti. Jakmile mi přestala být zima, přestal jsem s vrstvením a zjistil, že mi na posteli z původní haldy zbyl jeden vystrašený kabátek od bleděmodrého pyžama s obrázkem opeřence a nápisem „Spím jako dudek“. Učinil jsem inventuru těch pár kousků, co se mi podařilo za hlasitého funění na sebe navléct. Triko s krátkým rukávem, dvě trika s dlouhým, vrchní termoprádlo (normální podvlíkačky, ale to je prý výraz, co již není cool…), svetr, flízová bunda a na to bunda zimní. K tomu jsem na spodek nabalil spodní termoprádlo, džíny, neprofoukavé kalhoty, co mám původně na motorku, jedny ponožky, dvoje silné ponožky a zimní boty.

Bylo mi teplo. Bohužel jsem se v tom vytvořeném skafandru skoro nemohl pohnout. Jednak samotné souvrství tolika oblečení bránilo pohybu samo o sobě a jednak patnáct kilogramů hadrů je slušná zátěž. Obzvlášť pro líného tlustého kameramana.

Dopravil jsem se společně s ostatními kolegy do vymrzlého autobusu, který nás odvezl k závodišti. Tam mrzlo, až praštělo. Vůbec nechápu, jak může mít někdo touhu v takové nelidské zimě závodit. Venku. Na lyžích. Holý nerozum.

Rozkaz zněl jasně: „Půjdeš asi dva kilometry lesem a tam narazíš na svou kameru číslo 34. Máš na to dvacet minut.“ Přišlo mi to jako výborný vtip. Ale jen na chvilku, než mi došlo, že to vtip není. Ihned jsem snědl tatranku, kterou jsem nenápadně vsunul do kapsy při snídani, jako že si jí nechám na horší časy. Posílen rychlými cukry jsem směle vyrazil na strastiplnou pouť na svůj „flek“. No, směle… Jak může cestovat tučňák, co spolkl hrocha, který se před tím přecpal hrachem? Špatně.

Pochoduji zmrzlou krajinou podél trati, na které podle mne, nechá většina závodníků zdraví. Ti zbylí život. To přeci není normální v takovém mrazu lyžovat, navíc na běžkách. Pochoduji zmrzlou krajinou a svou tlustě tučňáčí chůzí bavím desítky diváků, co tady již od brzkého jitra postávají, aby měli co nejlepší výhled na partu nebožáků, kteří tu pro jejich obveselení budou pobíhat několikrát dokola.

Zbývá mi asi pět set metrů k mému cíli. Kameru již vidím. Cítím slabý závan mrazivého větru. Ten ke mně přináší charakteristický zvuk běžek jedoucích po zledovatělé sněhové pokrývce. Krve ani její zmrzlé varianty by se ve mně nedořezal… Oni už jedou! Šel jsem pomalu a oni už odstartovali! Slyším šustot lyží blíž a blíž! Někdo jede a já nejsem u kamery! Nevýhoda mezinárodního přenosu je v tom, že půlka světa uvidí, že jsem nedotučňákoval včas! Má opuštěná kamera totiž shodou okolností míří směrem ke mně… Rozkmital jsem celé své obtloustlé tělo i se všemi vrstvami oblečení a vyvinul tak o něco rychlejší pohyb. Původně jsem měl na mysli běh, ale škodolibá matka příroda byla proti. Nastražila mi do cesty malou borovičku, která jednou ozdobí nějakou domácnost coby vánoční stromeček. Tučňák hroší padá.

Přistání jak do peřin. Měkký sníh, měkko všude kolem mě. Nemohu se zvednout, prostě to nejde. Plácám rukama nohama kolem sebe, ale jsem jak chrobák na krovkách. Nejde to. Lyžaři ale nezastaví. Blíží se. Propadám zoufalství. Zkusím válet sudy, jak říkáme my, sokolové. Tedy jak jsme říkali, když jsme sokolové byli. Před 30 lety. Koulím se z mírného kopečka a doufám, že se mi podaří včas zastavit a neminu své místo. Koulím se a kupodivu mi je teplo, jen se mi motá hlava. Asi budu blinkat. Slyším zdálky ve sluchátkách u kamery, jak kolegové pláčou smíchy.

Když se svět zastavil a já s oporou stromu vstal, zjistil jsem, že se průšvih nekoná. Byli to předjezdci. Oddechl jsem si. Má kamera, kterou budu snímat běžce v pěkné zatáčce a která dosud snímala mne, byla na 80cm vysoké dřevěné podestě. Vypadám jako kosmonaut ve skafandru, když opouští svou mateřskou vesmírnou loď, a tak mne napadá: „Houstone, mám problém…“

Jak mám, proboha, v tomhle všem vylézt tam nahoru? Vždyť neudělám delší krok, natož někam vylézt! „Klid, chlapče, to zvládneš, jsi přece téměř intelektuál…“ uklidňuji sám sebe. A skutečně, myšlenka se vzápětí dostavila. Jiný by tu zoufal a já? Mám řešení! Začal jsem horečně nosit sníh. Pravda, ohýbat se pro něj nebyl z nejpříjemnějších zážitků, ale času nebylo nazbyt. Za pět minut je start závodu. Nosím sníh a snažím se z něj udělat jednoduché tři schůdky, po kterých vítězoslavně vystoupám až k výšinám… Start! Uslyšel jsem v dálce výstřel startéra, kterým odstartoval závod žen. Schody nebudou. Rozbíhám se, jak jen to jde. Šílenou rychlostí naštvaného šneka se řítím k podestě. Odrážím se. Nevím, jak tu modřinu na intimních místech vysvětlím doma své ženě… Ano, zůstal jsem dole. Kamera naštěstí nahoře, i když se chvilku tvářila jinak. Lezu nahoru. Messner by se u mě mohl učit. Sotva jsem se dotkl kamery, rozsvítilo se na ní červené světýlko a já elegantně provedl závodnice zatáčkou. Spadl mi kámen ze srdce. Jsem zpocený, udýchaný, namrzlý, vysílený. Po deseti minutách je mi i zima. Nejspíš tu zmrznu…První závod trvá něco přes hodinu a pak se jede ještě jeden. Delší. Muži. Navíc se mi chce čůrat.

Mám asi sedm minut, než závodnice pojedou mou zatáčkou znovu. Pouštím se do nerovného boje s časem, přírodou a spoustou oblečení. Zmrzlýma rukama se snažím se tam dole odvrstvit a najít to, co se zimou zmenšuje a co před chvílí bylo nelítostně naraženo. Předesílám, že opravdu, ale opravdu mrzne… Hledám. Nenacházím. Závodnice se stáčejí v mé zatáčce, já tančím za kamerou. Udělám cokoli, abych si nenavlhl souvrství. Mám druhý pokus. Odstraňuji jednu vrstvu za druhou. Jde to pomaleji, než jsem čekal. Kroutím se. Poskakuji na jedné, na druhé a pak na obou nohách. Nalezl jsem. Klepu se zimou tak, že by případný kolemjdoucí divák na mě mohl zavolat policii, neboť viděl úchyla.

Přežil jsem oba závody. Večer jsem na sebe pustil vařící sprchu a téměř se rozmočil. Noc ve vyhřátých peřinách byla báječná. Druhý den se konají dva další závody, tentokrát jsou mnohem delší, neboť se jedná o štafety. Druhý den ráno bylo venku o stupeň chladněji. Navlékl jsem na sebe i to pyžamo, co v něm spím jako dudek, a teď přemýšlím, jak na sebe obléknu poslední věc, co mi ještě zbyla. Velkou sportovní tašku.