Dorazili jsme do tvého rodného města a za chvíli našli fakt hezké místo. "Tady," měl jsem pocit, že se mnou konečně mluvíš, ale asi se mi to jen zdálo.
Zastavuji auto u silnice a jdeme se podívat na rozlehlou pláň, kterou zdobí pár stromů a překvapivě krásný výhled na poměrně nevábné město.
"Je tu krásně !" povídám a potichu otevírám kufr u auta. Beru s sebou na naši procházku klíč na kola. Je dost veliký a těžký na naši nadcházející rozmluvu. Mělo by to jako pádný argument stačit, co říkáš ? Nic. Klečím nad tebou někde uprostřed té pláně a klíč zvedám vysoko nad hlavu. Padne první rána a nic. Druhá, třetí rána. Nic. Je to k vzteku.
"Tati, nejdeš mi otevřít, co s tím ?" povídám ti. Jsi schovanej v malé černé dóze z plastu. Urna tomu říkají, vždyť víš. Strašně to pruží. Klíč se pořád děsně odráží, takže to spíš vypadá, že páchám sebevraždu. Urna rozšroubovat nejde a jinak jednoduše otevřít také ne. Bežně se to zřejmě moc nedělá. Asi jsem měl někde nahlásit, že tě budu chtít osvobodit. Mlátím do toho jako hluchý do vrat a nic. Tedy pod okem a na čele mám tmavěfialové modřiny a skoro zlomenou jednu ruku. Pruží to. Vidím tě před očima, jak se mi upřímně směješ, až ti tečou slzy. Jo, uznávám, i jako méně živý máš smysl pro srandu.
Slyším auto. Něco jede nedaleko kolem. Policie ! Házím šipku do trávy, abych skryl svou ilegální činnost. Proletěl jsem hlavou ostružinami, klíčem jsem si vletu pochroumal koleno a ... A ta černá válcovitá věc mě nakopala do rozkroku. Tati ! Já tě slyšel ! Nesměj se mi. Škoda, že jsem si nevzal s sebou foťák. Tenhle obrázek by se v rodinném albu vyjímal s popiskem "poslední sbohem“ jen by nebylo jisté, kdo komu to poslední sbohem dává. Ty jsi sice téměř instatní, ale já teď vypadám jak zombie...
Musel jsem sebrat všechny síly a praštit do urny ještě jednou. Pukla jak kokos. Víčko se odlomilo a já se ti, táto, ocitl tváří v .... v tvář asi ne... v něco. Nejsem si úplně jistý, co dávají navrch. Doteď jsem si myslel, že v urně je popel - spíš jako prach. Omyl. Táto můj, udělali z tebe jemný štěrk. Sypu tě na pláň a je mi zvláštně smutno. Tak tohle byl náš poslední společný výlet. Možná to vypadá jako neúcta, ale tohle bylo tvoje poslední přání.
Rád jsem ti ho splnil. Moc rád. S úctou Tvůj syn.