Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Moje jízda vlakem aneb děkoval bohu, že jízdu přežil…

Ten výlet za prací do Ostravy se opravdu zpočátku jevil jako bezva nápad. Dostali jsme ještě se dvěma kolegy slušnou nabídku a dokonce že nám zaplatí cestu vlakem tam i zpět. Ráno mne kolegové dotáhli téměř násilím na nádraží v Praze Holešovicích. Doslova mě pronesli skrz panoptikum zvláštních figurek sestávající se z bezdomovců, feťáků, ranních opilců a lidí spěchajících do práce (tímto je neházím všechny do jednoho pytle, prosím, i když se tváří všichni podobně...). Nemám totiž vlaky rád.

Z našeho městečka jezdily pořád se zpožděním, pokud vůbec dorazily až na naše nádraží. Vydržel jsem vlakem jezdit denně pět let. V zimě tam mrzlo nebo se vlak stával pojízdnou saunou, nic mezi tím. V létě to byla pouze sauna. Navíc, podle mne, vozili v těch vagonech po nocích dobytek na jatka…Pak byla jednou výluka na trati a já už pohodlí v autě neopustil. Pravda, Jižní spojka v Praze umí pocuchat nervy, ale proti mně známému vlaku to je pořád pohoda.

Dostali jsme zpáteční jízdenku a byl jsem nastoupen do vlaku. Když jsem se probral z mrákot způsobených násilím mých kolegů páchaným na mé maličkosti, přišly mrákoty nové… Sedím v letadle ! Neměli to srdce mě narvat do železné obludy pohybující se na železných hadech ! Jsou to kamarádi !

Nejsou. Za chvilku byl u nás člověk v bílých rukavicích a chtěl jízdenku. Kde to jsem ?! Poprvé a naposledy jsem seděl v Pendolinu. Cesta byla nádherná, klidná, čistá a velmi rychlá. Byl jsem nadšen. Úplně jsem změnil názor na České dráhy. Asi je budu milovat !

Ano, byl to omyl. Na cestě zpět jsme Pendolino nestihli, práce končila hodně pozdě, ale to nevadí, dráhy už nejsou to, co bývaly, bude to pohoda, pojedeme z Ostravy do Prahy mezinárodním rychlíkem. Dodnes mám hořko v ústech při vyslovení jeho jména. Excelsior. Vlak, který jezdí z Košic do Chebu.

Na Hlavní nádraží v Ostravě nás museli dovézt autem, neboť dva z nás tří ulovili během pobytu brutální střevní virózu a pěší cesta noční Ostravou tak pro nás zůstala zapovězena. Vystoupili jsme kolem desáté večer z taxíku a sotva si vzali věci, řidič bez pozdravu a bez zaplacení ujel. Dva ubožáci (jedním zavirovaným jsem byl já) a jeden nosič se ploužíme ztichlým, ne zrovna liduprázdným ostravským nádražím. Holešovice  byly proti ostravskému nádraží jen dětským hřištěm. Své znavené kosti jsme složili v prázdné čekárně, kam smí jen lidé s platným jízdním dokladem. Sem verbež nehezká jistě nesmí, uklidňuji se a hledám toaletu. Kolega rovněž. Nechali jsme třetího, zdravého a silného v čekárně i s našimi věcmi a šli chytit další nemoci na zdejší toalety. Ty z hygienických důvodů popisovat nebudu, nebylo by to hezké a pro náš příběh to není až tak podstatné. Levituji nad mísou, když mi přijde sms : „Pomoc. Jsou tu.“

Jakmile jsme opustili čekárnu, náš zdravý zjistil, že není sám. V prázdné čekárně. Nejdřív viděl stíny, pak postavy. Rychle napsal smsku a schoval mobil do slipů. Shlukli se kolem něj, kápo stínů mu podává prázdnou pet láhev a povídá : „Máme žízeň, dojdi nám na záchod pro vodu.“ Netuším co by se dělo dál. Vpadli jsme s bolavými břichy do čekárny na pomoc kolegovi. Stíny se rozplynuly. Do odjezdu vlaku, kde bude bezpečno, protože mezinárodním rychlíkem nejezdí jen tak někdo, zbývala hodina. Co teď ? Všude kolem se pohybují živlové a my jsme silně oslabeni. Před nádražím jsme potkali hlídku policie. Nenápadně jsme se začali pohybovat v jejich blízkosti, neboť jsme měli strach. Vytvořili jsme tak zvláštní průvod: dvojice pomahač a chránič, dvě podivně se kroutící individua a jeden chudák ověšený spoustou zavazadel. V půl dvanácté jsme se dočkali. Excelsior stál v Ostravě v celé své kráse. Ještě že máme místenky, oddechl jsem si, protože budeme cestovat všichni společně a bude aspoň trochu zábava. Nemýlil jsem se.

Našli jsme určený vagon i kupé v něm. Bylo zamčené a zatažené, vevnitř tma. Super ! Počkáme na průvodčího, ten nám to otevře a konečně se trochu i vyspíme. Omyl. Průvodčího jsme celou cestu neviděli. Po chvíli kolega zaklepal na kupé a zevnitř se ozval šramot. Odemykání… „Klucíí, tam bude nějaká pěkná baba ! Bála se, tak se zamkla !“ neztrácím optimismus získaný nedávno v Pendolinu. Pomalu se otevřely dveře kupé. Jsem oslněn ! Ale nikoli krásnou ženštinou, nýbrž zlatými zuby, co se na nás ne zrovna přátelsky rozsvítily : „Što ty chóčeš ?“ zeptal se nás dělník z východu tónem, že mi běhal mráz po zádech. Ta s kosou jistě není daleko… Kolega málem omdlel. Ne ze strachu, ale ze zápachu. Stál jsem až třetí v řadě, tak se to ke mně dostalo až později. Vyřinul se totiž z kupé takový odér, že mi uvadla květina pro ženu. „Máme sem místenky,“ snažil se vyjednávat dusící se kolega. „Što ?!?!“ pozval nás dál zřejmě ukrajinský profesor biologie, co k nám jede podávat cihly na stavbu, a co teď zrovna našel nůž. S posledními zbytky vzduchu jsem profesora uklidnil : „Pardon, my si spletli kupé, vagon i dopravní prostředek,“ a vzal jsem do zaječích. V kupé bylo dalších pět podobných východoevropských pomocníků. Všechna kupé kolem na tom byla podobně.

Asi ve třetím vagonu se nám podařilo najít jedno úplně prázdné. Klepu se strachy, že někdo přistoupí a bude milý a vonět jako ti lidé na našich místech, až jsem z toho usnul. Asi za půl hodiny se někdo zvenčí pokouší odemknout naše kupé. Poodhrnu záclonku… Nebyl to průvodčí, ten podle mého opustil vlak již v Košicích. Byl to spoluobčan prahnoucí zřejmě po bezpracném výdělku. Cestou jich bylo víc, prahnuli přibližně jednou za půl hodinky. Dveře jsme společnými silami a službami v nespaní uhájili až do Prahy. Asi v půl čtvrté ráno jsme vyskákali z rychlíku a došlo nám, že nás teď čeká cesta přes nádražní halu ven, před Hlavní nádraží v Praze. Po zážitcích z Ostravy a z Excelsioru jdou na mne mdloby.

„Tohle nemůžeme přežít,“ ubezpečuji své kolegy a podařilo se mi je téměř přesvědčit, že raději pojedeme dál až do Chebu a až se rozední, pojedeme domů. Proběhli jsme halou plnou zajímavých, od pohledu hodných lidí, kteří nás naštěstí nestačili ochutnat. Do Sherwoodu, jak se říká přilehlému parku, jsme si pouze ve třech netroufli. Na to jsme málo ozbrojeni. Nahoře nad nádražní halou máváme jak zběsilí na taxíka. Jeden zastavil… Konec utrpení, jede se domů !

„Ti říkám, tady zůstneš sedět, šlapat na hlavák tě nepustím, lásko !“ říká náš taxikář vedle sedícímu příteli. My tři vlakoví turisté se mačkáme vzadu i s věcmi a čekáme, co se tedy ještě stane. Celou cestu se modlím, abychom dojeli alespoň bez větších nehod. „Ta tramvaj má nejspíš přednost,“ snažím se upozornit řidiče na naši přítomnost. Nevěnoval se totiž dle mého názoru plně jízdě. Byla plná francouzských polibků s jeho přítelem.

Jsem doma, je brzy ráno. Vím, že už nepojedu vlakem. Usínám a hlavou mi běží závěr povídky pánů Šimka a Grossmana Moje jízda tramvají : „ … a šedovlasý stařík si klekl do příkopu a děkoval bohu, že jízdu přežil…“

Autor: René Melichar | pátek 18.6.2010 11:11 | karma článku: 42,12 | přečteno: 11694x
  • Další články autora

René Melichar

Hořím aneb není výbuch jako výbuch

Bliká. Oranžově. V autě to prý znamená varování. Červená by byl průšvih hraničící s kalamitou, ale oranžová dává šanci napravit nepravost.

4.4.2024 v 8:00 | Karma: 9,84 | Přečteno: 195x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Není ticho jako ticho aneb máme večer...

Je 20:00. Máme večer. Dalo by se říct, že rodinnou pohodu. Naše dvaadvacetiletá dcera už hodinu a půl ve svém pokoji telefonuje snad všem svým kamarádkám a v pauzách na nádechy i svému chlapci.

7.3.2024 v 8:00 | Karma: 14,33 | Přečteno: 374x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Není romantika jako romantika...

„Brýýý deeen!“ hlasitě zdravím na celé kolo všechny přítomné. Všech třináct postav, které okupují sterilně vybílenou místnost a kteří na první pohled přišli dávno před námi, se na nás nově příchozí škaredě podívalo. A mlčelo.

23.2.2024 v 8:00 | Karma: 15,02 | Přečteno: 336x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Setmělo se aneb nejsem úplný kničema

Stal jsem se hodinovým manželem. Tahle věta jistě vyvolá v lidech, se kterými bydlím, široký úsměv na rtech i fibrilaci síní způsobenou děsivou hrůzou najednou.

8.2.2024 v 8:00 | Karma: 14,50 | Přečteno: 342x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Není zpráva jako zpráva aneb jak jsem napsal ceduli

Jako autor a úspěšný obhájce své analyticko-komparativní studie o současném zpravodajství u nás, tedy své diplomové práce, si troufám říct, že o zprávách jako takových vím docela hodně.

25.1.2024 v 8:00 | Karma: 13,50 | Přečteno: 277x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Růženka aneb není rajče jako rajče

„Jedu na zahrádku,“ řekla docela tiše. „Opravdu? A copak dobrého tam pěstujete?“ ptám se zvesela, jak jen to v tu chvíli dokážu. „Zeleninu. Spoustu zeleniny. Víte, mám ji ráda.“ „To já taky! Saláty jsou moc dobrý.“

11.1.2024 v 8:00 | Karma: 18,71 | Přečteno: 365x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Jak jsem si oblékl neon

Hned na začátku se musím přiznat k tomu, že módě prostě nerozumím. Je to pro mě oblast velmi málo probádaná, vědeckým definicím velmi vzdálená, nebál bych se říct, že je mi móda téměř cizí.

29.3.2022 v 8:00 | Karma: 15,83 | Přečteno: 363x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Všechno je jednou poprvé aneb Tady máš kapesník

„Všechno je jednou poprvé,“ říkávali dospělí, když se nezkušený člověk blížil k nějaké obvykle zásadní životní události, ze které měl strach, hrůzu a nervy.

22.10.2020 v 8:15 | Karma: 22,54 | Přečteno: 504x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Můžeš za to! aneb jak jsem to zmáčkl

Z bezpečné vzdálenosti pozoruji, jak tři sudičky, tedy moje žena, desetiletý synek a naše čerstvě dospělá dcera, stojí u záchodové mísy a koukají do ní.

10.9.2020 v 8:05 | Karma: 25,63 | Přečteno: 791x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Jak jsem si přečetl návod k použití aneb mám rád přírodu

Letošní léto mi připomnělo dětství. Vybavily se mi dovolené s rodiči na babiččině chatě s velkou zahradou, kdy mi nejbližšími letními dětskými kamarádkami byly holínky a pláštěnka.

27.8.2020 v 8:30 | Karma: 21,63 | Přečteno: 560x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Obyčejný den aneb Majestas moje žena

Za důkaz, že je ráno a že ještě nejsem ve svém pokročilém středním věku po smrti, i když si naše dcera drze myslí něco úplně jiného (stejně jako já jsem v jejích sedmnácti letech uvažoval o pětačtyřicátnících),

21.2.2019 v 9:05 | Karma: 26,76 | Přečteno: 702x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Tu máš, čerte, kropáč aneb dvacet konví deště

„Jak co s ním? To je přece jednoduché!“ blahosklonně vzdělávám svou milovanou nevědoucí ženu, která si snad poprvé v životě s něčím neví rady.

29.11.2018 v 9:00 | Karma: 25,88 | Přečteno: 802x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Mám infarkt aneb obraz mého života

Dneska to vezmeme pěkně od podlahy bez nějakých filosoficko-sáhodlouhých úvodů. Už je to tady! „Co myslíte? Měl ho tam!“ dovolím si citovat již klasické filmové dílo... Ano. Infarkt.

27.4.2018 v 9:00 | Karma: 29,32 | Přečteno: 2122x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Kam se rád vracím aneb proč mám rád slunečnice

Nevím, jak to máte vy, ale mám ve svém životním kapsáři místa, na která se rád vracím nebo která bych aspoň ještě jednou rád viděl.

7.7.2016 v 9:00 | Karma: 31,48 | Přečteno: 745x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Dobrou noc aneb zmiz, babo!

Normálně jsem schopen usnout kdykoli a kdekoli. Stačí mi obvykle chvilka nepozornosti a jsem na procházce říší snů. A to, prosím, netrpím narkolepsií, jedná se spíš o dlouhodobou únavu, kdy si už tělo sem tam dělá, co chce.

17.12.2015 v 9:00 | Karma: 29,50 | Přečteno: 2044x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Jak jsem zápasil se stropem aneb když žena muže nepochválí

Vždycky mne iritovaly takové ty řeči ženských, že chlap se musí pořád chválit, a to i přes to, že není za co, jinak stojí za prd. Co si to o nás myslí? Co si to vůbec dovolují?!

10.12.2015 v 9:00 | Karma: 27,60 | Přečteno: 2155x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Einstein byl žena!

Nutno hned na úvod říct, že podle všech volně dostupných fotografií a materiálů tomu vůbec nic nenasvědčuje. Mne samotného by něco takového při již prachem zavátém studiu fyziky asi nikdy a ani trochu nenapadlo, jenže...

30.7.2015 v 9:00 | Karma: 26,34 | Přečteno: 986x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Žárovku si dovedu vyměnit sama!

Mám doma víc než hodně emancipovanou ženu, která když mne kdysi teprve poznávala, říkala, že chlapa vůbec na nic nepotřebuje, že žárovku si přece dovede vyměnit sama.

21.5.2015 v 9:00 | Karma: 32,66 | Přečteno: 2139x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

K čemu muži mají ženy

Já se ze sebe snad zblázním, už zase jsem zaspal! Budík na telefonu vzbudil blízké i vzdálené sousedy ve čtvrt na šest, vzbudil děti, mou ženu, jen mne zanechal v krásném snění. Matně si vybavuji, že jsem ho vyloučil z buzení, že si jako dám ještě malou chvilku, ale malá chvilka se mi nekontrolovatelně protáhla na chvilku delší.

23.4.2015 v 9:00 | Karma: 38,07 | Přečteno: 4153x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Láska ve vlaku nebo po telefonu?

Po dlouhé době jsem byl svým vozem donucen cestovat vlakem. Mé malé modré poloauto se rozhodlo, že již nehodlá na stávající brzdové kotouče brát zřetel, a zachtělo se mu nebrzdit, což prý odporuje pravidlům bezpečnosti silničního provozu, pročež bylo mnou umístěno k léčebnému pobytu do servisu. Je odpoledne, jedu si pro svůj uzdravený vůz zpožděným vlakem, jelikož je prý třeba vyměnit někde nějakou kolej či co. Ve vlaku je teplo, čisto a hle! Volné místo! Jsem přeci jen již starší pán, mé jedenačtyřicetileté nožky by drncavou cestu nejspíš nelibě nesly, a tak nechám svým opotřebovávaným kostem spočinout na polstrovaném sedadle. Nevzal jsem si knihu, telefon hrozí vybitím se, a tak očumuji. Koukám se z okna, neuvidím-li někde za okny domů, kolem kterých projíždíme, třeba právě se převlékající slečny, což by mi jistě zvedlo pochmurnou náladu, kterou mi poněkud snížil můj servisman, neboť mi před chvílí drze a telefonicky sdělil, kolik mám s sebou přivézt peněz.

29.1.2015 v 9:00 | Karma: 30,78 | Přečteno: 1482x | Diskuse| Ostatní
  • Počet článků 29
  • Celková karma 13,44
  • Průměrná čtenost 13672x
Televizní kameraman, střihač, ale hlavně táta a manžel. Ošklivý plešatý pán, který doufá, že vás jeho "kydy" aspoň trochu pobaví. 

Autor 6 knih "K ČEMU ŽENY MAJÍ MUŽE" a "KDYŽ ŽENA MUŽE KÁRÁ" a "PROČ MAJÍ ŽENY VŽDYCKY PRAVDU" , "BLB NA VÝLETĚ" a "BLB NA ZAHRÁDCE" a "ZÁKONÍK MÉ ŽENY", které vznikly z mého blogu, který najdete také na

https://renemelichar.blog.sme.sk/